Láska je pryč - 02.

Jedna noha míjela tu druhou v poctivém, jistém a rozhodném kroku. Energický krok jistě vypovídal o svém majiteli mnohé, ale to nejpodstatnější bylo, že se jedná o silného člověka. Stopy za sebou zanechávaly pouze nepatrný obrys, který vybledl mnohem dříve, než se do země otiskly další, ale tak už to v poušti chodí. Písek se prostě nechová podle žádných předem daných pravidel a je nevyzpytatelný a nebezpečný. Sakura si rukou zaclonila oči a plně si vychutnávala výhled, který se jí právě nabízel. Písečná vesnice ji očarovala tak, jak by si to nikdy dřív nedokázala připustit. Jak je to dlouho, co jsem tady, napadlo ji okamžitě. V duchu se zamyslela a došla k závěru, že už je to přinejmenším dva měsíce. Měla dost času na to, aby si zvykla na všechny možné negativní stránky všudy přítomného písku. Písečná vesnice je dozajista naprosto jiná než Listová, ale má své neopakovatelné kouzlo. Navíc lidé zde jsou ve své podstatě stejní jako ti v Konoze. Také si žijí své drobné radosti a strasti, stejně jako tam doma. Sakura ucítila slabý tlak v podbřišku a zcela automaticky přejela rukou po zvětšujícím se bříšku. Jen klid maličké, jen klid. Opakovaně hladila levou dlaní jedno a to samé místo pořád dokola až dokud onen pocit nepovolil. Pousmála se sama pro sebe a pozvedla svůj zrak zpět k horizontu. Právě zapadalo slunce a byla to prostě nádhera. Vždycky se domnívala, že pouze voda dokáže vykouzlit tolik krásných odlesků během západu slunce, ale písek tomu dávala neopakovatelný nádech krásy tak trochu jiného rozměru. Byl v tom skrytý podtext všudypřítomné smrti, ale také života a naděje. Sledovala postupně mizející kotouč ohnivého kruhu. Oči ji pomaličku začínaly zrazovat a objevoval se v nich první náznak slanosti, ale za nic na světě by se teď nedívala nikam jinam. Mechanickým pohybem pokračovala v hlazení onoho místa a potichounku si k tomu pobrukovala.

„Už zase zlobí?“ ozvalo se jí za zády.
Sakura ani nemusela otáčet hlavu, aby poznala majitele tohoto sytě zbarveného hlasu. Odpověděla zcela automaticky a bez zábran. Ostatně nebyl už důvod se ho obávat, tak proč se nechovat normálně. „Ne, jen trochu protestovalo, to je celé. Zjevně se mu nelíbí, když tak dlouho stojím anebo prostě nemá rádo tuto denní dobu tak jako já.“
„Jestli to není tím, že cítí, co bude následovat. Ať se snažíš sebevíc to zamaskovat, nakonec vždy skončíš v slzách a plná bolesti,“ řekl mladý muž těsně vedle ní.
„Nechci být ironická, ale nemá náhodou Kazekage na práci něco mnohem důležitějšího?“ skočila mu do hovoru Sakura.
„Ne,“ odpověděl Gaara prostě. „Právě teď není nic, co by neodkladně vyžadovalo mou přítomnost.“
„Tak možná bys měl odpočívat,“ snažila se Sakura oprostit svou mysl od myšlenek, které se jí neodbytně drásaly na povrch. Dočkala se ale pouze odmítavého zavrtění hlavou a to bylo vše. „Nebo bys mohl být právě s někým tobě blízkým. S někým, kdo by ocenil tvou přítomnost, tak jak se patří.“
„Jsem tam, kde bych měl být,“ odpověděl jí s úsměvem na tváři. „Vlastně jsem tam, kde chci být a to je celé…“
„Gaaro, proč to děláš?“ skočila mu do řeči – opět! „Proč to vlastně všechno pro mě děláš? Proč mě podporuješ? Proč jsi vždycky tam, kde bych tě mohla potřebovat, ještě mnohem dřív než si to vůbec stačím sama uvědomit. Přeci i vděčnost má své hranice.“
„Je to doopravdy tak těžké pochopit?“ zazněla z jeho úst prostá otázka.
„Já… já… nějak nevím, co ti na to mám vlastně,“ snažila se ze sebe vykoktat Sakura něco rozumného. „Nějak nevím, co ti na to odpovědět, aby to neznělo dětinsky nebo hloupě.“
„Tak prostě nic neříkej,“ odvětil jen mladý Kazekage.

Sakura si ho zamyšleně prohlížela a hryzala si přitom spodní ret. Kdybych jí teď řekl, jak zatracené sexy toto její počínání vypadá, asi by mě zmlátila stejně jako Naruta, napadlo Gaaru okamžitě. Dívka – ne mladá žena naproti němu položila svou pravou dlaň na mírně vystouplé bříško a ztrápeně promluvila.

„Vždyť víš, že to nebude nikdy t… že není tv… že možná bude mít tmavé…“ Sakura zakroutila unaveně hlavou. Já to prostě vzdávám, pomyslela si. „Ty to nikdy nevzdáš, že?“
„Ne,“ potvrdil jí Gaara prostě. „Když mi o něco doopravdy jde, tak jsem stejný jako on.“
Sakura nechápavě zvedla oči plné slz a podívala se na něho. „Jako on?“ Po pravé tváři se jí skutálela první kapka a zanechala za sebou slanou stopu s drobnou pachutí hořkosti. Další ji ovšem hbitě následovaly.

Gaara pozvedl ruku a neznatelně pohnul prsty. Od země se vznesl slaboulinký paprsek světlého písku, který pozvolna stoupal vzhůru k její tváři. Jakmile vystoupal na stejnou úroveň, v které měla Sakura oči, zformoval se opatrně do podoby lidské dlaně. Sakura zcela automaticky couvla o jeden krok vzad, když se po ní tato ruka natáhla. Gaara chvíli počkal, dokud se neuklidnila natolik, aby si uvědomila, že jí od něj nehrozí žádné nebezpečí. Teprve poté mu totiž dovolí, aby se jí dotkl. A skutečně, jakmile se Sakura uklidnila, celé její tělo jakoby se uvolnilo. Přešlápla z jedné nohy na druhou, narovnala ramena a popošla zpátky k němu. Gaara pouhou silou myšlenky donutil písek posunout se vpřed. Dlaň se mírně natočila a prsty se natáhly po Sakuřině tváři. Velmi opatrně se jí k pravé líci přitiskl ukazováček a prostředníček písečné ruky a nasál do sebe veškerou vlhkost jejích slz stejně jako by to udělala houba. Sakura překvapeně vzhlédla Gaarovým směrem. Nepatrně se usmíval, ale jinak působil pořád stejně vyrovnaně a sebejistě, stejně jako vždycky.

„Nikdy jsi mi nic neslíbila,“ řekl prostě. „Tak se tím netrap.“
„Děkuji,“ zašeptala slabě.
„Na druhou stranu,“ pokračoval rozhodným tónem Kazekage. „…to neznamená, že bych se vzdal veškeré naděje. Jestli sem se něco doopravdy od Naruta naučil, pak to, že o dobré věci stojí za to bojovat. No a ty mi za to stojíš, Sakuro.“

Písečná dlaň se znovu natáhla a pohladila mladou ženu po líci. Sakura přivřela slabě oči a na kratičký okamžik si dovolila ten luxus a poddala se slastnému pocitu, že pro změnu někdo stojí o ni samotnou takovou, jaká doopravdy je. Náhlý pohyb uvnitř jejího těla ji ovšem pěkně účinně vrátil do reality. Rychle zalapala po dechu a ruka jí vystřelila k onomu místu. Jakmile se situace uklidnila, otevřela unaveně oči.

„Tak vidíš,“ zamumlala zmučeně a dlaní ukázala na své bříško. „To prostě nebude fungovat. Je mi to líto…“
„Proč se tak zoufale bráníš?“ zeptal se jí Gaara.
„Já jen,“ začala Sakura oponovat, ale nakonec zmlkla, protože prostě nevěděla, jak to dokončit. Kromě jiného ho nechtěla unavovat něčím, co zaznělo už mnohokrát. V neposlední řadě rozhodně nehodlala degradovat sebe, ale i Gaaru nějakým hloupým odůvodňováním. „Nevím, prostě se jen možná hodně bojím.“
„Čeho?“
„Nejspíš všeho,“ začala opatrně. „Zkazila jsem všechno, co jsem mohla. Čekám dítě, jehož otec mě nenávidí tak moc, že se nás pokouší zabít. Jsem sama v cizím prostředí, tak daleko od domova a všech přátel.“
„Možná, že jsi daleko od domova a svých přátel,“ potvrdil Gaara část toho, co právě řekla, „ale na druhou stranu máš hodně nových přátel tady v Písečné. Ty snad ani nevíš, jak moc lidí tě tu má doopravdy rádo. Nezanedbatelnému množství z nich jsi za tu dobu, co jsi tady, nějak pomohla anebo jsi je přímo zachránila. Je tu dost ninjů, kteří by pro tebe přesně z tohoto důvodu bez zaváhání položili život. A můžu tě ujistit, že by to kterýkoli z nich udělal dobrovolně, aniž bych to musel nařídit. Jsi totiž nesobecká a odhodlaně pomáháš. Všichni tě tu respektují jako nepopiratelného profesionála a lékařského génia. Až si někdy říkám, jestli bych na tebe neměl začít žárlit, jak tě zdejší lidé milují.“
„To je přece nesmysl,“ řekla trochu šokovaně. „Jen se snažím být užitečná. Není moc věcí nebo činností, které bych uměla dělat dobře anebo se u nich cítila jistá v kranflecích. Na své schopnosti medic-ninji možná mohu být pyšná, ale mám je jen proto, že jsem se učila u té nejlepší možné osoby. To Tsunade-hime je génius – já se s ní nemohu ani měřit.“
„Nebudu se s tebou hádat,“ řekl Kazekage. „Právě teď mi bohatě stačí, že se zase aspoň trochu usmíváš.“

Sakura si naprosto automaticky sáhla na rty. Ve stejném okamžiku, kdy se bříšky prstů dotkla svých úst, si také uvědomila to, co právě Gaara řekl. Slabě a tak trošku nejistě se usmívala, ale pořád to byl smích. Cokoli bylo lepší než ten pocit beznaděje, který pozvolna opouštěl. Střelila pohledem směrem k hlavnímu představiteli Písečné vesnice. Stál kousíček před ní s rukama založenýma na prsou, což pro něj bylo typické a samozřejmé. Rty se jí neznatelně zachvěly, než se jí přes ně podařilo protlačit prosté jedno slovo, které ovšem v danou chvíli vystihovalo naprosto vše. „Děkuju.“

Gaara jen souhlasně přikývl. Následujících pár okamžiků pouze mlčel a přemýšlel, jak co nejlépe vystihnout to, co měl na jazyku už nějakou dobu. Nějak ho ale ne a ne napadnout ta nejvhodnější slova, takže se nakonec rozhodl pro přímou cestu a upřímnost, která podle něj byla beztak nejlepší.

„Chtěl jsem ti říct ještě jednu věc,“ začal opatrně, protože se tak trochu obával jejího možného výbuchu. „týká se to dítěte, Sakuro.“ Mladá růžovovlasá kunoichi zpozorněla. „Jen jsem chtěl, abys věděla, že je zcela jedno jestli bude mít tmavé vlasy anebo ne. Jestli jeho, nebo její, oči budou za pár let měnit barvu z černé na jasně rudou s vnitřní kresbou anebo zůstanou průzračně zelené. Bude tvým mementem a odkazem pro budoucnost a to je pro mě to nejpodstatnější.“

Sakura na něho ohromeně zírala s pusou dokořán. Ani jeden z nich si nevšiml, že se snesla tma, stejně tak jako si ani jeden z nich nevšiml nedaleké stínem zahalené tmavé postavy. Nastalé ticho protnul ten nejzlověstnější možný smích doprovázený jedovatým uštknutím v podobě lidských slov.

„Jak milé,“ promluvil sytý hlas. „Kdo by to byl od tebe čekal, Gaaro?“

Oslovený ani na okamžik nezaváhal a za pomocí svého písku přemístil Sakuru do bezpečí. Zaštítil ji svým vlastním tělem a sledoval dění před sebou. Nejasně tušil, že ten stín před nimi, který právě nabíral čím dál jasnější obrysy, bude on.

Sakura zpoza Gaarových zad sledovala, jak se ze tmy před ní vynořuje člověk, kvůli němuž přišla o všechny své dívčí iluze. Nestačila ani dvakrát mrknout, když před ní stál v celé své kráse Sasuke Uchiha. Ztělesněná dokonalost, napadlo ji okamžitě. Jenže vzápětí si uvědomila další dost podstatnou věc, která jí až do nedávna vůbec, ale vůbec nepřipadala možná. Krása Sasukeho mužského těla s sebou nesla chlad, který se jí pořád ještě zarýval pod kůži. Výsledkem byla pouze bolest a strádání.

„Sakuro, vylez, ať na tebe taky vidím,“ zapředl Sasuke medově vražedným hlasem.
Už už chtěla udělat pár kroků stranou, aby splnila tuto tajuplnou prosbu, když v tom se kousek od ní objevila ruka, která zastavila její počínání, a v příštím okamžiku proťal okolí melodický hlas Kazekageho. „Sakuro, budu mnohem radši, když zůstaneš tam, kde právě jsi.“
Sasuke přesunul svou pozornost na něho. Zkoumavě si ho prohlížel a hodnotil. V duchu testoval jeho chakru pomocí svého Sharinganu a zvlažoval své možnosti. Přišel sem s jasným cílem a nehodlá od něho ustoupit. Když ovšem před chvílí pochopil, že Gaara Sakuru pravděpodobně nenechá o samotě, rozhodl se změnit svoji dosavadní taktiku partizánského boje na přímý útok. Slabě si olízl spodní ret a ústa mu zkřivil zlověstný škleb, když promluvil. „Můžeš se snažit, jak chceš Gaaro, ale nikdy mě úplně nevymažeš z její hlavy, stejně jako ze srdce.“
Dotyčný chtěl právě pronést něco ve stylu, že to se pozná, když se ozvala Sakura. „Snad poprvé, co tě znám, se pleteš, Sasuke.“
„Myslíš?“ ozvalo se nazpátek.
„Vždycky jsem tě milovala a omlouvala,“ doplnila. „Až do nedávna jsem si neuměla představit, že by můj život bez tebe mohl mít ještě nějaký smysl. Právě teď jsem ale pochopila, že s tebou slunce nezapadá ani nevychází. Můžu být užitečná a prospěšná. Navíc mi zdejší lidé dávají pocítit skutečnou lásku a naplnění v takové míře, že se ti o tom ani nezdálo. Jen díky těmto všem lidem si připadám jako někdo skutečně významný. Jediné dobré z tebe už mám a to mi ke spokojenosti stačí.“ Hrdě vysunula bradu a podívala se mu zpříma do očí, i když věděla, že je to nebezpečné. Poté položila opatrně ruku na své břicho a dlaní ho pohladila. „Je to tady, Sasuke. Roste a každým dnem sílí čím dál víc, ať chceš nebo ne. Navíc je tu někdo, na koho se mohu spolehnout a kdo mne ochrání, když to budu potřebovat.“

Sakura se rozhodla k velmi riskantnímu kroku, aby mu dokázala pravdivost svých slov. Opatrně a pozvolna se přesunula tak, aby stála Gaarovi těsně za zády. Pak se s hlubokým nadechnutím o něj opřela svým rozpáleným čelem. Oběma rukama zároveň mu přejela kolem boků a pevně ho objala kolem pasu. Gaara slabě zalapal po dechu a na zlomek sekundy nepatrně natočil hlavu bokem, tak aby na ni viděl. Rychle se ale vrátil zpátky na zem a s významně pozvednutým pravým obočím sledoval Sasukeho před sebou.

Tmavovlasý muž si všiml, jak kolem dvojice začala kroužit zrníčka všudy přítomného písku. Uvědomil si, že Gaara rychleji než on pochopil nevyhnutelnost této situace. Došlo mu totiž mnohem dříve než jemu samotnému, že tohle Sakuřino prosté gesto vyvolá patřičnou odezvu a tak zmobilizoval svoji pověstnou obranu. Však ještě uvidíme, jak moc je neprorazitelná, pomyslel si Uchiha sám pro sebe.