Láska je pryč - 04. (Epilog)

Od onoho střetu uplynulo dost času a dění ve vesnici se pozvolna vracelo k normálu. Hodně lidí žijících v okolí hradeb u vstupu do vesnice pořád nedokázalo zapomenout na poslední konflikt a při každém západu slunce je zamrazilo. Mnoho z nich se podvědomě otáčelo směrem k obzoru, kdykoli se krvavě rudý sluneční kotouč přehoupl přes okraj a vše pak lusknutím prstu potemnělo. Čekali, že tam stále uvidí dvě postavy, které mezi sebou zápasily. Zářící pískem oděnou a chráněnou postavu jejich Kazekageho a pak stejně vysokou temnotou a desítkami hadů obklíčenou postavu tmavovlasého muže z klanu Uchiha. Jak čas postupoval, vesnici opanovalo několik teorií, jež spekulovaly s vykreslením toho, jak se to událo. Někdo přísahal, že za Kazekagem se jasně rýsovala obrovská postava démonického ducha Shukaku, který se vrátil zpět ke svému poslednímu jinchuurikimu. Jiný zase tvrdil, že Kazekageho chránil obrovský výjev symbolizující jeho matku a otce. No a poslední prostě jen přijali názor několik málo zasvěcených, že se jen postavil mladému Uchihovi, aby bránil Sakuru Haruno a její dítě před jeho pomstou.

Gaara nechával všechny tyto komentáře bez povšimnutí, přestože ho Kankurou společně s Bakim nabádal k tomu, aby spekulace razantně utnul dřív, než přerostou do obřích rozměrů. Jemu to ovšem bylo zcela jedno. Nyní jej mnohem víc zaměstnávalo chování Sakury. Byl osobně u toho, když přišla k vědomí na speciálním pokoji v nemocnici. Nepředstavitelnou radost z toho, že to zvládla a že je zpět, vystřídala ale jedna salva bolesti a zklamání nad sebou samotným za druhou. Nedokázal ji ochránit a nedokázal zachránit ani její dítě. Plně to na něj dolehlo až nyní, když jí pohlédl do stále horečnatých zelených očí. Viděl, jak jí po tvářích kanou ohromné slzy, když jí lékař citlivě vysvětlovat, co se stalo, zatímco sestra do ní prala jednu injekci za druhou. Musel se dívat, jak jí ruce vystřelili k jejímu propadlému břichu a prudce sevřely deku, kterou bylo zahaleno. Jasně vnímal nastupující hysterii doprovázenou srdcervoucím křikem, až měl sám nepředstavitelnou chuť schoulit se v rohu místnosti do klubíčka. Musel sledovat všechen ten bol kolem dokola, stejně jako bytostně vnímal všechny emoce valící se napovrch ze zúčastněných v mohutných vodopádech. Přestože stál stranou, protože se obával první její reakce, až ho uvidí, nedokázal nezasáhnout, když se k němu obrátil zoufalý pohled lékaře.

„Omlouvám se Kazekage-sama,“ vydoloval ze sebe pracně lékař, zatímco se snažil, seč mohl zpacifikovat pacientku svíjející se mu právě pod rukama. „Možná k ní budu teď hrubý, ale jinak to nepůjde.“ Na to bez dalšího otálení párkrát popleskal Sakuře po tvářích a slabě s ní zalomcoval. Pak zcela jiným hlasem na ni vyjel: „Sakra, tak už se prober ženská! Kazíš nám práci a jako medik-ninja bys to měla vědět nejlíp.“

Gaarovi pouze zacukalo v obličeji a bez dalších okolků přistoupil k lůžku. Pevně sevřel ženu v posteli rukama a zabodl se do ní pohledem. Pokud si na něm v příštím okamžiku vyleje zlost, jedině dobře, pomyslel si. Minimálně se tím její mysl soustředí jiným směrem a přestane sabotovat lékařům práci. Jeho dotek, stejně jako teplo jeho těla, které právě předával jejímu, dokázalo způsobit to, že se jako zázrakem zastavila. Hleděla na něj svýma omámenýma očima plnýma beznaděje tak ztrápeně, že si byl Gaara skálopevně jist, že to nikdy nezapomene. Věděl, že je silná a mnohokrát dokázala, kolik toho zvládne, ale tohle bylo na ni příliš. Slzy už jí po tvářích valily proudem. Z rozpraskaných rtů se valil jeden drásající vzlyk za druhým. Zcela automaticky ho chytla levou rukou za zápěstí a nyní mu do něj zarývala nehty tak hluboko, že dokonce prošli kůží.

„Kazekage-sama, proboha povolte sevření,“ snažila se zasáhnout sestra. „Vždyť vám rozdrtí ruku.“

Gaara nedbal ženina hlasu a dál soustředěně pozoroval Sakuru svýma pronikavýma očima. Vytrvale se stavěl do první linie veškerému jejímu žalu, který se dral napovrch tak dlouho, dokud už jen slabě nekvílela. Všem se jim podařilo uklidnit ji natolik, že byl personál schopen zpětně napojit její žilní infuzi, kterou si předtím stačila vytrhnout, a podat jí sedativa na uklidnění spolu s nějakým bolest tlumícím lékem. Po pár minutkách jí ještě lékař podal dávku uspávacích léků, jejichž účinek nastoupil během pár sekund. Gaara sledoval, jak se poddává jejich účinkům a pozvolna se propadá do říše snění. Zatímco mu sestra ošetřovala zraněné zápěstí, modlil se v duchu, ať jsou její sny plné štěstí anebo aspoň prosté jakýchkoli osobních prožitků.

***** Po pár dnech *****

Od té scény v nemocnici uběhlo pár dní a Gaarovi se už dávno zahojilo zápěstí. Každý den vysedával v nemocnici, pokud neměl nějaké povinnosti, a četl Sakuře nebo k ní promlouval. Přestože se po fyzické stránce uzdravovala, její duše byla uvězněna v nekonečné propasti bez možnosti návratu. Nemluvila naprosto s nikým. Pokaždé, když přišel lékař nebo sestra, poslušně udělala cokoli, co po ní chtěli. Otevřela pusu. Nechala si změřit tlak a teplotu. Spolykala veškeré léky, které jí kdokoli podal. Podstoupila každé vyšetření, které bylo nutné a nařízené. Jinak ovšem nereagovala. Na nic a na nikoho. Vůbec na nikoho! Přestože Gaara okamžitě po oné události informoval Skrytou Listovou, povolal posily až nyní. Dorazil tým přesně ve složení, které očekával. Navíc Hokage-sama poslala směs speciálních bylin a léčiv, které Kakashi předal hlavnímu lékaři spolu s osobním vše vysvětlujícím dopisem. Gaara původně chtěl povolat pouze Naruta, ale jednak byl právě na speciální misi a pak si také Gaara uvědomil, že na celém světě neexistuje síla, která by členy nového týmu sedm donutila nepřidat se také. Ani tak se moc nezměnilo. Měl sice pocit, že v Sakuřině očích zahlédl na okamžik záblesk naděje, když spatřila ve dveřích svého pokoje Naruta, ale vše vzápětí zmizelo a ona se opět propadla do hlubin beznaděje. Odvrátila opět obličej a dívajíce se oknem ven i nadále mlčela. Cožpak to nikdy neskončí? Ptal se v duchu sám sebe Gaara pořád dokola.

Právě dočetl další pasáž a chtěl na chvíli zaklapnout knihu, aby si mohl odpočnout, když zaslechl slabé zavrzání posunovacích dveří. Zvedl hlavu a otočil se tím směrem, aby hleděl do obličeje plavovlasému mladému muži. Stál tam ve své plné výšce. Charakteristický oranžovo-černý oděv na něm trochu plandal a vlasy měl odrostlé víc než obvykle. Gaara si pomyslel, že radši ani nechce vědět, co jeho nejlepší přítel a další jinchuuriki dělal na své poslední misi, že takhle pohubl. Místo toho se díval, jak mladík hledí před sebe se zachmuřeným výrazem. Palec pravé ruky napůl vražený v puse. Spodními zuby přejížděl po nehtu nahoru a dolů. „Je to moje chyba,“ promluvil pak do vše obklopujícího ticha pokoje.
„Jak by to mohla být tvoje chyba?“ podivil se Gaara.
„Nevěřil jsem, že by toho byl schopen,“ vychrlil ze sebe Naruto opatrně. „Nevěřil sem jí ani slovo, Gaaro. Dokonce, i když mi to říkal Saii, tak jsem tomu odmítal uvěřit. Nikdo z nich by mne nedokázal ani párem volů přimět k tomu, abych uvěřil byť i sebemenšímu zrníčku z toho všeho. Lituji toho, že jsem to neudělal…“
„Nikdo tomu nevěřil, Naruto,“ snažil se ho uklidnit Kazekage.
„Měl sem být opatrnější, Gaaro,“ vydechl poněkud unaveně Naruto. „Měl jsem tomu věřit bezezbytku. Mělo mi dojít, že to nenechá jenom tak. Chce sílu, aby mě dokázal porazit a tohle bylo perfektní.“

Kazekage se zvedl ze svého místa a knihu odložil na sedadlo židle, kde před chvílí seděl. Pak došel k druhému muži. Opatrně ho uchopil za loket a táhl ho s sebou ven z pokoje. Skutečně netoužil po tom, aby si Sakura uvědomila znovu, o čem tu s Narutem mluví. Znovu by propadla beznaději a to nechtěl. Jednou mu její bezbřehá bolest vyobrazená v jejím obličeji, stejně jako nepředstavitelný nářek, který tehdy vydávala, stačil. Tehdy se rozhodl, že udělá doslova nemožné pro to, aby se z toho dostala. Proto trávil tolik času u ní v pokoji. To proto jí pořád a pořád četl nekonečné množství knih, lékařských článků a všeho možného. To proto na ni pořád a do zblbnutí mluvil. Věřil, že jednou se z té letargie probere a bude tu zase s nimi, byť jiná než dřív.

Nedokázali ani dojít ke dveřím, když se jim za zády ozval chraplavý ženský hlas: „Přečti mi ještě něco.“ Gaara zkameněl na místě a toužil znovu uslyšet ten hlas. „Přečti mi ještě něco,“ ozvalo se opět a on prudce otočil hlavu do pokoje.

Sakura seděla na posteli a dívala se na ně. Unavené oči hleděly vpřed, ale už bez sebemenší stopy nemoci nebo horečky. Pobledlé tváře byly pořád vpadlé dovnitř, ale po krajích se začínaly trochu zbarvovat do nachova a získávaly zpět i objem. Vlasy měla slepené a rozcuchané, ale jakoby začínaly pozvolna nabírat svůj původní tvar a vitalitu. Rty byly pořád rozpraskané do krve, ale už měly charakteristický narůžovělý nádech, stejně jako kdysi. Chvějícími se prsty svírala sněhobílou zmuchlanou pokrývku na posteli. Stále jí prosvítaly namodralé nitky žil kůži, ale ta už neměla popelavou barvu a rozhodně nepůsobila křehkým dojmem. Spíš naopak. Doslova před očima se jim Sakura vracela do své prapůvodní podoby. Do rukou se jí vrátila její původní barva a kůže získala zpět svou barvu, elasticitu a tvar. Pěkně obalila svaly a kosti, jež také pomalounku nabíraly svůj dřívější objem.

Naruto se nedokázal odlepit z místa a fascinovaně hleděl na tu proměnu s pusou dokořán. Naproti tomu Gaara doslova vystřelil vpřed, aby vzápětí padl na kolena u její postele. „Nechápu, jak jsi to dokázala, ale jsem ukrutně rád, že jsi zpět,“ vydechl kvapně. Z bezprostřední blízkosti nyní sledoval, jak se jí jako poslední projasnily oči a zacelily popraskané rty. Ústa znovu získala zpátky svůj původní tvar a obrys a Gaara se musel moc přemáhat, aby je ihned neochutnal. Znovu se v něm rozhořel ten plamen, který v něm dokázala vyvolat jen a pouze ona, raději proto sklopil oči.

Sakura sledovala tu směsici pocitů, která se přehnala tvářemi obou mužů v místnosti. Pak natáhla opatrně stále se mírně chvějící prsty levé ruky vpřed a přejela s nimi Gaarovi od kořene nosu směrem dolů po celé jeho délce. Zastavila se až na samotné špičce a slabě ji obkroužila kolem dokola. Po tváři jí skanula slaná krůpěj a hned za ní další v rychlém sledu. Přestože brečela, necítila ani sebemenší stopu bolesti nebo smutku, spíš naopak. Poté ruku stáhla zpět a zaměřila se na druhého muže. „Naruto, mohl bys dojít pro doktora, prosím?“ požádala přítele, zatímco si rukama stírala ze svých tváří slzy.

Ten se okamžitě obrátil na patě a vyběhl z místnosti rychlostí blesku. Dveře za ním zajeli zpět ke kraji a zvuk jeho dupání na chodbě pozvolna odezníval. Ostře to kontrastovalo s tichem, jež panovalo v pokoji. „Před chvílí ses pozastavoval nad tím, jak je to možné,“ řekla opatrně Sakura a dívala se Kazekagemu znovu do očí. Pak opatrně zvedla pravou ruku a odhrnula stranou vlasy, které jí zakrývaly čelo. Gaara tak mohl zahlédnout rychle blednoucí znaménko ve tvaru kosočtverce přesně uprostřed Sakuřina čela. Jeho barva se čím dál víc prosvětlovala, až doslova po pár sekundách zmizelo úplně. „Hokage-sama poslala směsici bylin, které dokáží aktivovat mou vnitřní zásobu speciální chakry. Dokonce i proti mé vůli,“ vysvětlila, přestože si byla jistá tím, že už to dávno pochopil sám. „To mě doslova a do písmene vhodilo zpět do života. To a ještě tvůj hlas,“ dodala. Pořád se mu dívala do očí, když dál mluvila jakoby v odpověď jeho povytaženému obočí. „Byl to totiž právě tvůj hlas, kterého jsem se zoufale držela po celou tu dobu. Kdykoli sem se ocitla v té temnotě těsně nad propastí, tvůj hlas mě pokaždé bezpečně zadržel na místě. Dokázala sem se tak udržet a nepřepadla jsem. To tvůj hlas mě vnitřně léčí už nějakou chvíli, Gaaro.“

Kazekage Písečné vesnice překryl svou dlaní její ruku přesně v okamžiku, kdy ho pohladila po tváři. Teplo jeho dlaně prostupovalo svrchu pokožkou její ruky a předávalo žár hlouběji její kůži. Krev pulsovala Sakuřinou dlaní dál a mohutněji až nakonec se vše vyvalilo zpět ven spodní částí ruky, aby se to vzápětí rozlilo po Gaarově tváři. Stále sledoval ten milovaný obličej před sebou a toužil jí toho tolik říct. Moc dobře ale zaslechl blížící se kroky mnoha lidí, kteří se doslova hnali chodbou nemocnice. Proto pouze zamručel: „Rádo se stalo. Ty víš, že tu vždycky pro tebe budu. Vždycky! Tak na to, prosím, nikdy nezapomeň.“

Sakura tak akorát stačila přikývnout, když se dveře div nevyvrátily z pantů a do malého prostoru pokoje se nacpalo neuvěřitelné množství těch nejnadšenějších lidí, které kdy Písečná viděla. Sakura si přitáhla opatrně deku víc k tělu a rozhlédla se kolem sebe. Všichni tito křepčící a jásající lidé, jejichž řadami si právě neomaleně razil cestu doktor spolu s dvěma sestrami tlačícími vozík s nářadím, byli její přátelé. Uvědomila si, že tohle nedokáže nic na světě změnit. Usmála se, zhroutila se zpět do pokrývek a odevzdaně dovolila lékaři veškeré to píchání jehel do ruky, klepání diagnostickým kladívkem a svícení baterkou do očí. Naprosto nic jí totiž nemohlo vyvést z rovnováhy, teď už ne.