Zatracenci - ep.07 - Milý Hidane, krušná jsou rána opilcova...

"A do p*dele," vypadlo jen z Hidana, "takže von to vážně bude kluk..."
A tak se Hoshítkova "Welcome Party" toho večera skončila. A Hidy si byl, na rozdíl od Uchihy, stoprocentně jistý, že Hoshi je určitě kluk. Jinak si tu reakci prostě vysvětlit nedokázal.
Brzy ale nemyslel už na nic. Na lítost(a kocovinu) bude čas zítra. Teď se pro změnu oddal spánku...

Nepamatoval si, jak se sem dostal, ale procházel se po prosluněné pláži, bosé prsty na nohou při každém došlápnutí zarýval do zlatavého písku, doprovázen zářícím sluncem a šuměním vln blízkého moře. Nikdy by ho ani nenapadlo, že takováhle scenérie ho bude uklidňovat, přinášet mu jakýsi pocit štěstí. Ne jeho, který celý svůj život zasvětil zabíjení ve jménu velkého Jashina-sama. Možná se změnil. Možná objevil část sebe, kterou doposud ještě neznal. A nebo....
...nebo to prostě bylo tou rozkošnou dívkou v růžových letních šatečkách, která cupitala po jeho boku, zvonivě se smála a její světle hnědé vlásky vlály v jemném vánku. Vypadala tak k pomilování jako tehdy večer a on věděl, že s ní bude chtít být už napořád... protože takhle šťastně se necítil, ani nepamatuje.
A věděl, že dokud tady bude s ní, všechno bude v pořádku. Všechno bude veselé, zářivé, šťastné.
Zastavila se pár kroků před ním a otočila se směrem k němu, na rtech ten svůj typický, roztomilý úsměv. Jak by mohl odolat? Vrhl se směrem k ní, náruč rozpřaženou, chtěl ji k sobě přitisknout a už nepustit, sevřít tu trošku třpytivého štěstí... navždy. Už byl skoro u cíle, když vtom se sladký úsměv dívky změnil na posměšný úšklebek, uskočila a chudák Hidan sevřel v náručí jen prázdný vzduch.
"Ku*va co to bylo?" ozvalo se z dívčích úst, jak tak dlouhá paruka padala do horkého písku.
"Já..." vyjevil se Hidy, netušíc, co má říci, "já myslel...Hoshi...ty..."
"Zase naletěl," pokrčilo drobné stvoření rameny, tvář přetékající škodolibostí.
"Ku*va, to ne!" chytil se Hidan zoufale za hlavu.
"Promiň, Hidan-san," píplo stvoření, "kdybych mohl, pro tebe bych se ale děvčetem stal..." a sklopilo hlavu k zemi.
A v tu chvíli si to Hidan uvědomil. Je přeci úplně jedno, jestli je to holka nebo kluk, dokud bude mít to malé u sebe, štěstí z jeho života nezmizí...
"Co to dop*dele?!" vyjekl zděšeně, "přece... přece nebudu..."

Ráno (dopoledne? v poledne?) dalšího dne byl v akasídle takový klid, jako by všichni jeho obyvatelé někam odjeli, nebo snad dokonce nedejbože(jashine?) zemřeli. Jen tu a tam se z hlubin sídla ozývalo chrápání spánkem ukolébaných zabijáků.
"Ku*váááááááááá! Nééééééé!" protrhl náhle tohle ticho děsivý řev.
V tu chvíli Hidan totiž procitl z toho až moc živého snu, způsobeného zřejmě událostmi včerejší noci, které si sice nepamatoval, ale mohl je alespoň tušit... tedy možná. Každopádně byl sám sebou a svými sny tak vyděšený, že vyletěl z postele do takové výšky, až se praštil o strop do své ctěné nesmrtelné hlavinky, která kdyby už tak mořená děsivou kocovinou mohla křičet, nejspíš by milého Jashinistu proklela všemi možnými způsoby do tisícího kolena a nebo ještě dál.
"Do p*dele," zanadával bělovlasý a vzápětí se zhroutil zpátky na postel.
Nechápal, co to sakra bylo za pomatený sen. Jak by on, mistr vší sprostoty, prznění panen a jiných věcí, mohl... ne, to není možné! Rozhodně se mu musí něco zdát!

Trochu bázlivě pohlédl směrem k posteli na druhém konci místnosti, kde v klidu oddychovalo malé spící stvoření. A jak tak pozoroval tu roztomilou bytost, které z odhalené deky koukala dokonale hladká, téměř dívčí nožka, vzdedmula se v něm náhle taková vlna touhy, až vyskočil na nohy, a nevěda, co dělat jiného, přiskočil k nejbližší zdi a začal do ní v rytmickém "bum, bum, bác, bum, bum, bác," narážet hlavou. Nevěděl si sám se sebou vůbec rady a ještě víc ho děsilo, že to malé, spící opodál, je skoro stoprocentně kluk.
"Do p*dele, do p*dele, do p*dele!" opakoval s každou ránou čím dál hlasitěji a nejspíš by nakonec zburcoval všechny Akatsuki, kdyby mu najednou někdo nevystřelil elektrickou ránu přímo do ramene.
"Zatraceně co je?!" zaječel na překvapené Hoshítko, které se jen přišlo zeptat co se děje a nic netušíc mu poklepalo na rameno.
Mistrovo vybuchnutí ale zřejmě prcka urazilo, nebo rozzlobilo, jelikož původní starost se nejspíš vypařila. Prcek se nadechl a takovým ječákem, za nějž by se ani Konan, jíž někdo šlohl její papírovou kytičku nemusela stydět, zaječelo nesmrtelnému přímo do obličeje.
"Na to se mám snad ku*va ptát já, ne?" vřískal/a Hoshi, "vzbudíš mě a ještě na mě ječíš, ty jeden zatracenej homosexuální násosko!"
Uraženě dupl/a nožičkou a odkráčel/a z místnosti.
Hidan nevěřícně zíral na dveře, kterými samozřejmě mrně nezapomnělo řádně prásknout. Homosexuální? To slovo mu nešlo z hlavy. Jak mohlo to malý vědět o jeho snu?
A tak náš milý Hidánek i přes děsnou kocovinu upadl do přemýšlení, snažíc se vzpomenout na podrobnosti včerejší noci.

V Akakuchyni sedělo něco malého a rozcuchaného, zády opřené o lednici a cpalo do sebe jednu lžíci čokoládové zmrzliny za druhou. Čas od času to otřelo nechtěné slzy, které se snad o své vůli koulely po jeho tvářičkách.
"Jsem takovej idiot," nadávalo si to mezi jednotlivými lžícemi sladké zmražené hmoty, "vůbec mě nenapadlo, že by něco takovýho...! Sakra!"
Už to ale nešlo změnit, a co hůř, skrček včerejší událost nemohl vyhnat z hlavy. Děsilo ho, že na to snad bude myslet nadosmrti.
"Jako bych snad Hidanem nebyla už tak dost posedlá..." řekla Hoshi snad omylem sama sobě, "teď ještě tohle!"
Pak už prcek mlčel. Už toho dne, co si ho Hidy spletl s malým klukem, se přeci rozhodl, že své skutečné pohlaví bude tajit. A zabrání právě tomu, co se včera stalo. Jediná naděje teď byla, že si to nesmrtelný nebude pamatovat.

"Takže jsem měl pravdu," zamnul si radostně ruce Uchiha, skrývající se jako správný Sharinganský stalker opodál, "mě, Uchihu Itachiho, nikdo neoblafne. Ženskou poznám klidně i poslepu..."
Zatím ale ještě nevěděl, jak s touto novou informací naloží. Rozhodně si ji však hodlal ponechat jen pro sebe... tedy prozatím. Jelikož Hidan si zjevně myslí, že to malé je kluk. A bude jistě mnohem zajímavější pozorovat, jak se pere s přitažlivostí, kterou by mezi těmi dvěma postřehl snad i... snad i Sasuke. Černovlasý se spokojeně ušklíbl a odešel do svého pokoje, kde hodlal vzbudit Kisameho, aby vyrazili na plánovanou misi.

"A do haj*lu!" ozvalo se z Hidanova a Hoshiho pokoje. Nesmrtelný právě totiž po dlouhém a bolestivém mozkovém hloubání zjistil, co že to včera dělal. Pamatoval si to mnohem živěji než cokoliv, tak živě, že to v něm i teď rozechvívalo ony struny touhy. A jashinužel, pamatoval si i prckovu reakci. A byl si teď už stoprocentně jistý, že to malé je kluk. Což ho stavělo do situace, se kterou si nevěděl vůbec, ale vůbec rady...
"Hidan-san," vešel v tu chvíli prcek do místnosti, "pardon za to ječení ráno."
"No...eh...to..." zakoktal vyjeveně bělovlasý, přičemž se v duchu tisíckrát bolestivě obětoval Jashinovi za svou blbost, "to je fuk."
Hoshi se usmála. Zase tak zatraceně roztomile.
"Díky. Děkuju, vážně."

"Pche, to jsou ale zatracenci," zasmál se kdosi, kdo to celé dveřmi pozoroval, "ale aspoň už si mě nikdo s holkou plést nebude, un!"
Deidy radostně zatočil blond culíčkem a odkráčel k sobě do sochařského ateliéru, odkud se během chvíle začaly ozývat výbuchy...