Dva večery a dvanáct let pro Hokageho 8

Než začnete číst

Dobře, tak je to tady, jdu vás všechny zklamat vyhrocením situace a odhalením velkého tajemství kolem Naokiho. Nicméně jelikož plno z vás v průběhu psalo, že má různé teorie na to co se stane a jak je to vlastně s Naokim, udělalo by mi radost, kdybyste mi napsali pod tenhle dílek, co jste si mysleli. Jelikož i mě při psaní napadalo plno jiných možností co s ním.

Minule: Sasuke zjistil, že Sakura má dítě, po jejich hádce Sakura zkolabovala a skončila v nemocnici, když se probrala, dozvěděla se od Kakashiho, že Naruto se vrátil do práce. Neměli ani čas si o tom promluvit, Sakura trvala na tom, že musí hned druhý den domů. Zatím Kakashi hlídal Naokiho a zjistil, že chlapec vidí věci naprosto jinak než jsou.

Sakura stála čelem ke Kakashimu a čekala o čem chce mluvit, na další debaty o své rodině už neměla sílu.
„Nejdřív ti dám jednu užitečnou radu. Měla bys dát Naokimu větší pocit, že se ti může svěřovat a hlavně mu konečně říct pravdu, jelikož ten kluk vidí všechno úplně jinak a viní se za všechno co se mezi tebou a Narutem děje.“ vyrazil Sakuře okamžitě dech.
„Co-cože?“
„To je vše co ti tak můžu říct, myslím, že do duše už jsem se ti namluvil dost. Vlastně bych ti měl spíš položit jednu základní otázku.“ řekl a ona trochu svraštila obočí.
„Sakuro, miluješ Naruta?“ zeptal se a růžovovláska vykulila oči.
„Nebo spíš, opravdu věříš, že on miluje tebe?“ pokračoval, jako by ani odpověď nečekal, bylo jasné, že tuhle otázku si musí položit především ona sama. „Možná by sis totiž měla promluvit s Hinatou. Jestli je pro tebe Naruto tím čím myslím, děláš nejspíš právě teď příšernou chybu, není tu snad někdo jiný na kom ti záleží víc?“ podíval se na ni zcela vážně.
Ozvaly se kroky a shora scházel Naruto, usměvavý jako vždycky.
„Takže jak jsem řekl, doufám, že se dáš brzy do pořádku a já už půjdu.“ mávl Kakashi rukou a ztratil se za rohem.
Sakura měla co dělat, aby se vzpamatovala i když v posledních týdnech měla dostatek příležitostí natrénovat si přetvařování a vzpamatovávání se z šokujících situací.
„Sakuro nebude ti vadit, když půjdu na chvíli do práce a zařídím co je potřeba?“ usmál se Naruto i když ve skutečnosti se její reakce přímo děsil.
„Ne.“ usmála se a objala ho, jako by o nic nešlo i když myšlenkami byla naprosto někde jinde.
„Děkuju.“ políbil jí.
Pak už mířil Naruto spokojeně ven. Zatím co Sakuře zmizel z obličeje blažený výraz.
„Opravdu věříš, že tě Naruto miluje?“ zeptala se v duchu sama sebe. Nikdy až do teď ji nenapadlo o tom vůbec pochybovat, byl to přece Naruto.
„Není tu snad někdo jiný, na kom ti záleží víc? Měla by sis totiž měla promluvit s Hinatou.“ začala se jí honit hlavou Kakashiho slova.
„Co o tom ví Hinata?“ zakroutila zmateně hlavou a povzdechla si.
Věděla, že Hinata měla Naruta vždycky ráda, proto si taky nakonec nevzala Kibu, ale proč o tom teď Kakashi asi mluvil?
Sakura se otočila směrem ke gauči, kde ležela Naokiho mikina, zůstala tam ode dne, kdy ji odvezli do nemocnice.
„Ten kluk vidí všechno úplně jinak a viní se za všechno co se mezi tebou a Narutem děje.“ pohlédla směrem nahoru a zamířila ke schodišti. Naoki byl stále ještě nahoře.

Kakashi byl právě na cestě domů, když si všiml Sasukeho, říkal si sice, že už se nebude do ničeho plést, ale nakonec se rozhodl, že ho musí alespoň pozdravit.
„Kam jdeš?“ vybafl na něj, aniž by si ho Sasuke všiml.
„Mistře Kakashi, neděste mě tak!“ zlobil se Uchiha.
„Vlastně, nikam. Jdu domů.“ zakroutil hlavou, když se vzpamatoval z překvapení.
„A kam jdete vy?“
„No taky domů.“ řekl Kakashi a Sasuke jen chápavě přikývl, když se zdálo, že nemá v plánu pokračovat.
„Byl jsem u Sakury, věděl si, že je v nemocnici?“ zeptal se.
„É, no ano.“ ošil se trochu nervózně Sasuke.
„Včera jí pustili domů, tak jsem byl u nich.“ upřesnil Kakashi a černovlasý jen přikyvoval.
Sensei měl teď dvě možnosti, rozloučit a jít domů, nebo přes to, že měl pocit, že mu do toho nic není pokračovat v debatě, ale nemohl si pomoct.
„Ptám se, protože za tu dobu...“ odmlčel se na chvilku „..nepřišel si za ní do nemocnice.“
Sasuke si trochu provinile povzdechl.
„Protože chvíli předtím, než se zhroutila jsme se trochu pohádali a myslím, že to s tím mělo co dělat. Každopádně jsem se rozhodl, že už jí nechci dál komplikovat život a odejdu na dobro z Konohy.“
„A mínil si to udělat, aniž by se to dozvěděla?“
„Ne, nechtěl jsem jí to říkat tam. I když by možná bylo lepší jí nic neříct. Mají s Narutem dítě, nechci jí překážet a komplikovat život.“
„Jistě Naoki, krásný chlapec, bohužel mu toho v životě hodně chybí. No chápu tě, ale vážně se nechceš jí o tom ani říct?“
„Odejdu dnes večer a myslím, že už za ní nepůjdu.“
„Mám pocit, že bys měl, měl by si se s ní při nejmenším rozloučit a jestli i pak budeš chtít odejít, měl bys jí dát jasně najevo, že je to na vždycky.“ řekl Kakashi a Sasuke přikývl, jako že rozumí.
„Abys mě pochopil Sasuke, nejsem šťastný, že nás chceš opustit, ale taky vím co všechno Sakura vytrpěla a že tě má pořád ráda, je nejspíš jedno kde jsi, protože ona tohle pouto prostě nedokáže utnout, proto bys to měl udělat ty.“ po těch slovech se Kakashi otočil a zamířil bez rozloučení pryč.
Sasuke se za ním ještě chvíli díval, dobře rozuměl tomu co mu řekl.

Naruto seděl v kanceláři a když se na chodbě začal ozývat rachot otráveně si podepřel hlavu a protočil oči v sloup.
„On se nikdy nezmění.“ řekl s povzdechem, jelikož měl dobrou náladu, že je Sakura doma a nechtěl se dnes rozčilovat, dokonce mu to na moment připadalo vtipné.
„Narutooo!“ ozvalo se ještě než se rozlétly dveře.
„Shikamaru, je mi jedno co se děje, řekl jsem, ať sem nikoho nepouštějí, že mám dnes hodně práce a potřebuju jí dokončit včas.“
„Já vím, proto jsem taky tady!“ odpověděl Shikamaru, jako by ho vůbec neposlouchal.
„Nechtějí ji sem pustit!“ prohlásil naléhavě vzápětí.
„Koho Sakuru?“ vyskočil Naruto za židle.
„Né...“ řekl Shikamaru a Naruto se s úlevou znovu posadil.
„Myslím, že by měli, hrozně naléhala.“
„Ale kdo?! Shikamaru, nauč se dokončovat myšlenky!“ Naruto naléhavě, ale to už nemusel, jelikož ve dveřích se objevila Hinata.
„Hinato?“ vykulil Naruto oči.
„Ahoj.“ usmála se trochu smutně.
„Shikamaru, zmizel bys na chvíli?“ požádal ho Naruto, ani by od ní odtrhl zrak.
„Jasně.“ vypařil se hned Shikamaru.
„Hinato, co tady děláš?“
„Jdu se tě na něco zeptat.“
Naruto na ni překvapeně koukal a po chvíli zatřepal hlavou.
„No dobře, tak mluv.“ řekl s očekáváním.
„Včera si nepřišel.“ začala Hinata poněkud smutným tónem.
„Omlouvám se, ale Sakura se včera probudila, byl jsem za ní.“ Hinata chápavě přikývla, jako by ani nečekala jiné vysvětlení, stalo se pro ni samozřejmostí, že pro Naruta nikdy nebude na prvním místě, o to jí ani nešlo, důležité bylo, čím byl on pro ni.
Zamyšleně se podívala z okna na ptáky poletující kolem a po pár okamžicích otočila svůj pohled směrem k Narutovi.
„Už si jí to řekl?“ zeptala se trochu přímějším tónem.
„Co myslíš?“ zakroutil Naruto nejistě hlavou.
„O čem jsme mluvili.“ zvážněla Hinata.
„Ale vždyť jí dnes pustili z nemocnice, jsem rád že se nerozčilovala, když jsem musel odejít, nemůžu to na ní takhle všechno hned vybalit!“ bránil se blonďák.
„Naruto,“ zvážněl její pohled ještě víc „musíš jí říct, že děláš svojí práci rád a to se nezmění. Jestli tě miluje, měla by to pochopit.“ řekla Hinata s hlubokým nádechem.
„Protože o tom přece láska je, celá jen o pochopení, obětování se a pomoc těm které milujeme i za cenu vlastního neštěstí. Proč by si to měl být právě ty, kdo se všeho vzdá?“
„Promiň, ale myslím, že tohle už bys měla nechat na mě.“
V Hinatě by se krve nedořezal po těch slovech. Na moment úplně zapomněla dýchat. Vážně to řekl? Za celé roky kdy ho znala se bála sebrat odvahu a něco mu říct, teď když to udělala je na ni tak zlý? Jak může říct, že jí do toho vlastně nic není? Vždyť tu vždycky byla pro něj, jen pro jediný jeho úsměv by skočila z mostu.
„Klid Hin, uklidni se. Přece si s tímhle počítala. Ale no tak o co se to tu vlastně snažím, měla bych se omluvit a s brekem utéct jako to dělávám vždycky, hlavně aby se na mě nezlobil, tolik to bolí, když je mezi námi tohle napětí.“ rozklepala se jí kolena, zatím tam stála neschopná pohybu a dívala se do jeho modrých očí, ale cítila, že už to dlouho nevydrží. Neudrží se klidnou, ale tentokrát by neměla utíkat, neměla by to být ani ona kdo to tentokrát vzdá. Naruto ji přece vždycky učil se nevzdávat.
„Prosím, odpusť mi.“ pomyslela si ještě, když se rozhodla udělat něco na co se celá ta léta připravovala od doby, kdy skončili akademii a ona si uvědomila, že ho miluje.
„Nechat na tobě? A nebyl si to právě ty kdo za mnou přišel prosit o pomoc?!“ přestala šeptat a mírně zvedla hlas na úroveň hlasu normálního člověka.
„To na co jsem se tě přišla zeptat. Proč si šel zrovna za mnou?“ položila mu zvláštní otázku která ho až doposud nenapadla.
„A ještě jedna věc. Je něco pravdy na tom, co si mi řekl o Sakuře, když ležela v bezvědomí v nemocnici a ty si mě přišel prosit o pomoc? Vždycky, bez ohledu na to jak moc nevděčně se zachováš jsem tu pro tebe s plnou podporou,“ pokračovala a najednou už tu před ním nestála ta vyděšená stydlivá Hinata, ale Hinata úplně jiná, člověk plný bolesti a zklamání „ale je něco pravdy na tom co mi vlastně říkáš? Jsme vůbec ještě pořád přátelé? Nebo za mnou jdeš jen kdy si na dně, abych tě znovu postavila na nohy a ty si se mohl vrátit za Sakurou?“ konečně se zarazila. Došlo jí, že tohle znělo až moc žárlivě.
K jejímu štěstí na to Naruto vůbec nestihl reagovat, stále se vzpamatovával z toho, co všechno mu tu právě pověděla i když Hinata z toho byla v šoku asi stejně tak.
Pak se otočila a rozběhla se ven z kanceláře.
„Promiň, promiň Naruto! Muselo to ven. To všechno kvůli tobě, to pro tebe, protože tě šíleně miluju.“ utíkala chodbou a od obličeje jí odletovaly kapičky slané vody.

Venku už byla pomalu tma, měsíc ozařoval dnes jasněji než jindy prašnou cestu před domem. Tmou kráčel mladík a mířil přímo k jednomu z domů. Po každém kroku měl obrovskou chuť se otočit a jednoduše zmizet. To byla přece jeho specialita. Beze slov se vytratit, ale tentokrát je přece něco jinak, už není ten typ člověka který by bezohledně ubližoval všem kolem, tohle jí dlužil, protože kdysi když šel po téhle cestě se nerozloučil.
Vítr mu rozhaloval bílou košili a on se mlčky blížil vstupním dveřím. Netrvalo dlouho a s hlubokým těžkým nádechem se odhodlal zaklepat.
Za okamžik přišel otevřít blonďák.
„Ahoj Sasuke.“
„Ahoj, promiň je pozdě. Je Sakura doma, že?“
„Jasně pokud vím šla dozadu na terasu, klidně pojď vnitřkem, já zrovna připravuju večeři, promiň že se ti nemůžu věnovat.“ usmál se Naruto jak to uměl jen on a pak se zatvářil na oko hrozně důležitě, jako spořádaný otec rodiny.
„Ne, nebudu dlouho zdržovat.“ odpověděl mu Sasuke a taky se malinko pousmál, jelikož už mu bylo hloupé vtrhnout sem pokaždé tak pozdě večer, třebas že to bylo naposled.
Naruto by si nejspíš neodpustil několik vtipných poznámek, že asi začne žárlit, nebo že je tam tak často, jestli má začít prostírat o talíř navíc, ale hlavou se mu honily jiné myšlenky.

Sasuke prošel obývacím pokojem kde si na koberci právě hrál Naoki, ten byl tak zabraný do hry, že si ho nejspíš ani nevšiml.

Hudba...

http://www.youtube.com/watch?v=e2tiZGy4z8U

Vyšel na terasu a rozhlédl se, světlo lampy ozařovalo ulici s lavičkou na které seděla před domem Sakura a pokoušela se zašít chlapcovu už několikrát rozpáranou mikinu.
Všechno bylo tak jako kdysi, když kolem toho domu procházel aby jí jen tak zmizel ze života, nic se nezměnilo, tehdy možná stála o metr dál a z očí jí tekly slzy, zoufale křičela že ho miluje a stejně ji opustil, nechal jí ležel v bezvědomí právě na té lavičce, kde teď sedí, možná dnes už s kamennou tváří nic neprozrazující její bolest, ale pořád stejně zraněná a on ji znovu opouští, protože ani jeden z nich nechápe že je to možná druhá šance.
„Sakuro.“ zašeptal hlas kus za ní. Nejprve si vůbec netroufala se otočit, i ona i moc dobře uvědomovala tuhle absurdní situaci tohle místo. Oba věděli, že myslí na to co se tu tehdy stalo, ale Sasuke už neměl chuť přemýšlet o minulosti, ze všeho nejvíc si teď přál zapomenout a to především na ni.
„Přišel jsem se rozloučit.“ řekl a Sakura pustila jehlu, ta s lehkým cinknutím dopadla na povrch chodníku. Teď teprve už neměla nejmenší chuť se mu dívat do obličeje. Zůstala mlčky sedět, aby si vyslechla co jí chce říct.
„Promiň Sakuro ale odházím, neřekla si mi že máš syna a já ti rozhodně nepřišel ničil rodinu, přišel jsem, abys věděla že ten večer jsem ti nelhal.“ řekl a jemnou klidnou chůzí vykročil k ní „Ten jediný večer kdy jsem byl zase tady doma, jsem myslel vše co jsem ti řekl vážně, měl jsem čas jen jednu noc a strávil ji s tebou, myslel jsem, že když si řekla že mi věříš a že mě miluješ, myslela si to vážně.“ teď už stál přímo za ní.
„Dvanáct let Sasuke! Nechal si mě čekat dvanáct let, nezapomínej na to!“ řekla roztřeseným hlasem s veškerou hořkostí kterou v sobě našla.
Sasuke obešel lavičku, aby jí viděl do obličeje a stoupl si na světlo padající od lampy.
„Vážně sis myslel, že u budu stát stále stejná jako když si odcházel?“ zakroutila hlavou a snažila se aby bylo v jejím hlase znát opovržení.
„Ne, nic takového od tebe nečekám, to všechno mělo jen jediný sobecký důvod, jak si sama řekla, přišel jsem ti jen znovu ublížit, protože to všechno mělo jen jeden cíl, abys věděla, že jsem tě vážně miloval a po dvanácti letech pořád miluju a tak to zůstane.“
Sakura sebou lehce škubla, tohle nečekala, od toho večera kdy byli spolu jí nikdy neřekl tohle do očí tak přesvědčivě, znělo to přesně tak pravdivě, jako noci kdy se Sasuke vrátil.
Pak se otočil k odchodu.
„Promiň, chápu, máš rodinu a krásný život, nic ti nevyčítám. Nechám tě být s tvým manželem a synem.“ řekl a mířil pryč.
„Ten pocit je to zpátky...“ stěží polkla.
V tu chvíli najednou s každým jeho krokem měla v hlavě jasněji. Viděla všechno před sebou a chápala už proč jsou věci tak jak jsou. Protože lidé jsou pošetilí a hloupý, neschopni vidět co mají přímo před očima, dokud jim to někdo neukáže.
Dejte dítěti dva bonbóny a pak mu řekněte ať dá jeden kamarádovi, bude tvrdit, že neví který a rozhodovat se, dokud mu jeden neseberete, nejjednodušší řešení, jako házet mincí. Když totiž někdo vybere za vás, okamžitě poznáte co vlastně chcete, buď budete nešťastní a budete chtít, aby padla druhá strana mince, nebo si oddechnete, že to tak dopadlo.
Jako by okolní svět přestal existovat, ve chvíli kdy mizí jediná věc kterou na něm potřebuje vyskočila a rozběhla se za ním.
Prudce ho zezadu chytila a zastavila. Přitiskla se k jeho zádům a odmítala ho pustit. Chvíli tam tak mlčky stáli a on sledoval měsíc putující na své daleké cestě.
„Víš že mě to mrzí. Tohle jsem nechtěla!“
„Neustále opakuješ, že jsem ti ublížil, že nemůžu čekat, že bys mě ještě měla ráda. Jestli to tak nechceš tak proč si pořád taková, proč mě vlastně tak nenávidíš?“
„Protože tě šíleně miluju.“ odpověděla s pláčem a ještě jednou pevně ho pevně přitiskla k sobě.
„Nedokáže to pouto přetrhnout, proto bys to měl udělat ty.“ vzpomněl si na to co mu dnes říkal Kakashi.
„Stačí.“ řekl pak a pomalu ze sebe stáhl její ruce. Už se nemínil otočit, nechtěl ji znovu vidět, přál si, aby to bylo konečně všechno navždy pryč, aby si mohl říct, že pro něj nikdy žádná Konoha neexistovala.
„Sbohem Sakuro, tohle je naposledy, tentokrát už se navrátím. Jen jedno pro mě udělej, přeju si abys byla šťastná. Nejen ty, ale i Naruto a taky Naoki. Je to krásný chlapec, Naruto je na něj moc pyšný.“ řekl a vykročil.

Hudba...

http://www.youtube.com/watch?v=TA93rTlJgrc

„Pitomče!“
„Není to Narutův syn!“ zakřičela najednou Sakura, bez ohledu na to kdo ji právě uslyší. Sasuke se zarazil a jeho tělem doslova projela vlna ledu.
„Cos to řekla?“ otočil se k ní.
„Naoki je tvůj rozumíš?!“ musela uhnout pohledem, protože jí začaly znovu téct slzy.
V té chvíli zůstal Uchiha stát jako opařený.
„Ne, ne. Ne?“ kroutil zmateně hlavou, ale jediný její pohled jako odpověď stačil.
„Kdy si mi to chtěla...?“ zeptal se přesto, že sám ten fakt odmítal přijmout, jenže ono to zdaleka tak neuvěřitelné nebylo, když to tak říkala.
„Když si mi před několika týdny řekla ať odejdu nevěděla si že se ještě vrátím... Tak kdy...?“
„Ne, nepleteš se! Rozhodně jsem neměla v plánu ti to říct! Řekla jsem, že je to moc složité a nevěřil si, slíbila jsem, že ti to vysvětlím, ale nemohl si počkat. Přísahala jsem, že jsem ti nelhala a stejně si mi nedal ani trochu důvěry, přes to co jsme si pod tím stromem slíbili si ´mi nevěřil a raději ses nevrátil. Nebyl si tu pro něj, proč bys to měl vědět?! Netvař se tak, vždycky jsem si dost dobře poradila i bez tebe.“
„Myslíš to vážně?“ stál tam pořád stejně překvapeně.
„Jo smrtelně, viděl si ho a ani sis ničeho nevšiml! Vážně myslíš, že máš nějaké právo...“ nedokončila větu a musela znovu uhnout očima k zemi.
„Každý den jsem se dívala k bráně jestli se vrátíš. Doufala, že tě uvidím přicházet a každý den hledala příležitost jak to všechno říct Narutovi. Chodila jsem přece s ním, když si se vrátil a chtěla jsem mu to všechno říct, hned jak si odešel, ale nechtěla jsem mu ublížit, ale bylo by to snazší, kdybys mě v tom nenechal úplně samotnou!“ zabodla svůj vyčítavý pohled od jeho očí.
„To není možný!“ vylezlo ze Sasukeho, když se dostal do fáze, kdy jeho mozek podvědomě porovnal několik faktů a potvrdil si tak, že je to nejspíš všechno jak říká, o to usilovněji to začal popírat.
„Ale je!“ objasnila mu hned Sakura nekompromisně.
Pak mu mlčky vrazila do ruky mikinu na vrh místem na zádech kde ji zašívala.
„Je tak roztrhaná, protože jsem z ní musela něco odpárat, podívej se pořádně jestli pořád nevěříš. Nosil ji do toho dne kdy si ho poprvé viděl.“ řekla, Sasuke si ji nemusel dlouho prohlížet.
„To je moje... kde si ji vzala?“ zakroutil hlavou.
„Nechal si toho tu po sobě hodně.“ řekla vyčítavě a po tvářích jí stékaly slzy, pak téměř nepozorovatelně kývla hlavou směrem k onu obýváku.
Podíval se dovnitř kde si hrál na koberci malý chlapec. Najednou to viděl, tu obrovskou podobu, jak si mohl nevšimnout? Takhle ho nikdy neviděla, ještě nikdy v životě ho neviděla mlčky stát se slzami v očích, kterým bránil dostat se dál. Chtěla ho ušetřit, tohohle pocitu sebe zrazení, ale nemohla už jinak, někdo mu musel otevřít oči. Proč právě ona a proč zrovna takhle? Protože vždycky ublížíme těm, které nejvíc milujeme.
„A Naruto...?“ zeptal se když se vzpamatoval a přiznal si realitu. „On to věděl?“
„Naruto o tom nemá ponětí.“ zakroutila Sakura hlavou.
„Když jsem zjistila, že jsem těhotná požádal mě o ruku.“ řekla a okamžitě se začala bránit jeho vyčítavému pohledu.
„Co jsem měla dělat? Nechal si mě tu! Kdybych čekala na tebe, vychovávala bych toho kluka dvanáct let sama! Chtěla jsem, aby měl rodinu, aby nebyl jako ty.“
„Celé ty roky jsem se jen snažila vychovat ho, aby v životě poznal co nejvíc lásky, aby byl pořá šťastný a zapomenout, ale tohle změnit nemůžu, nedokážu změnit, že má tvojí krev.“
„Takže Naruto to neví? V tom případě to nic nemění, Narutovi nic neříkej.“ řekl a ona se na něj tázavě podívala.
„Sbohem Sakuro.“