Icha Icha (18) - Zjištění pravdy

„Tím chceš říct, že se celou dobu honí za špatnou osobou? Že celou dobu nenávidí někoho, koho by měl spíš milovat?“ nevěřila vlastním uším Tokime.
„Je to tak lepší… sám jsem si to zvolil,“ opáčil klidně Itachi.
„Právě, že sám! To je špatně! Copak můžeš takovouhle věc rozhodnout sám? Nést takovou tíhu? Takhle bys neměl žít! Obětováváš každým okamžikem všechno pro ostatní, kteří tě v nevědomosti akorát nenávidí. Žijí v blahobytu, aniž by tušili, že hlavně jenom díky tobě… A ze srdce nenávidí kriminálníky, za kterého tě také mají, aniž by znali pravdu! Tohle jednoduše nedává smysl a není to správný!“
„Jenže takhle to má jednoduše být,“ řekl prostě.
„Vůbec ne! Měli by před tebou padat na kolena! Děkovat ti, líbat ti klidně i nohy, prostě dokázat svou vděčnost! Jasně, možná nechceš slávu nebo tak, ale obětovat svůj život pro dobro a pak kvůli tomu umřít za zástěrkou zla? To už rozhodně tak být nemá. Nehledě na to, že tvá smrt ublíží těm, kteří tě i přesto mají rádi… aniž by znali pravdu,“ opáčila rozhořčeně.
„To, že zemřu všem jen pomůže. Můj život obětuju pro Konohu, smrt pro bratra a i pro ostatní… a za to nic nechci. Až tu nebudu, bude už úplně jedno, jestli jsem ve skutečnosti byl dobrý nebo ne.“
„Jasně, z jednoho ohledu je to takový šlechetný, ale z ostatních je to příšerný! Nenes všechno to břímě sám. Poděl se o něj s více lidmi!“
„Proč to tak hrotíš? Jde o život někoho, koho téměř neznáš,“ nechápal.
„To je možný, ale když znám pravdu, tak ti chci otevřít oči. Krom toho znám někoho, kdo by se zbláznil, kdyby si opustil tenhle svět… A to i přesto, že nemá šajnu o tom, že jsi vlastně hodný,“ opáčila. Itachi se zarazil.
„Nikdo takový není,“ řekl po dlouhé odmlce a sklopil pohled.
„To by ses divil,“ odbyla ho.
„Kdo-?!“ zvedl po další chvíli zrak a chtěl položit otázku, ale někdo jej přerušil.
„Co to tady kruci melete?!“ přišel černovlasý mladík do bezpečné vzdálenosti od dvojice.
„S-Sasuke!“ vykulila Tokime zrak. Itachi udělal totéž, ale nic neřekl.
Poté se rychle otočil k cele, ve které byla blonďatá dívka.
„Tys to věděla? Páčila si ze mě pravdu, protože nás poslouchal?!“ vyjel.
„Ne! Nevěděla jsem to! Nejsem jasnovidkyně a ani nevidím přes tmu. Netušila jsem to!“ bránila se.
Itachi se zatvářil podezíravě, ale dále ji neobviňoval. Pohlédl posléze na svého bratra s vážným výrazem, „Sa-,“ nedořekl však svou větu, neboť jej Sasuke uhodil.
Starší Uchiha se zakymácel natolik, že spadnul na své pozadí o pět metrů dál od místa, kde stál předtím.
„Proč lžeš?!“ křičel Sasuke u toho.
Itachi zkřivil pohled do mírně provinilého, načež pohlédl v sedě do země.
Tokime měla posmutnělý výraz, když se dívala na ztrápeného mladíka, dokud se nepodívala na Sasukeho. Okamžitě poté se jí na tváři rozlil mírný úsměv, zatímco Sasukemu stekla po tváři téměř neviditelná slza.

* * *
Tsunade se přemisťovala rychlými kroky přes Konohu do svého sídla a přemítala si všechny došlé informace.
‚Jiraiya je pryč, Kakashi téměř bez života a Tokime byla unesena. Sakura je nezvěstná a Naruto to snáší vážně bídně. Je to snad něčí záměr? Plán? Schyluje se určitě k něčemu hroznému a my jsme teď hodně v oslabení. Ne, počkat… Máme ještě ji! Asi je čas, aby dokázala svou loajalitu!‘ rozhodla se a vyrazila na druhou stranu Konohy.

Zastavila se před malým domečkem. Nadechla se a ujala se vyrušit obyvatele v onom obydlí.
Zanedlouho ji otevřel mladík s černými, rozcuchanými vlasy. Měl na sobě jen kalhoty a vypadal celkově dost vyčerpaně.
„Etoo… zdravím,“ řekla Hokage zaraženě.
Mladík vykulil oči, jakoby si právě teď uvědomil, kdo před ním stojí a jak vlastně vypadá on.
„Z-Zdravím,“ vykoktal rozpačitě.
„Je tam?“ tázala se, načež mladík kývl a otevřel dveře dokořán, aby mohla vstoupit.
Tsunade na nic nečekala a vstoupila dovnitř. Do očí ji okamžitě trkla rozcuchaná dívka, sedící na zemi.
Jakmile ji brunetka spatřila, v tu ránu byla na nohou a vyčkávala, co z Hokage vypadne, především vysvětlení její nenadálé návštěvy.
„Ahoj. Vím, že teď budu asi neslušná, ale umíš ovládat svou sílu?“ pronesla Tsunade.
Dívka sebou trhla.
„Víš vůbec o tom, že máš obrovskou moc?“ tázala se Hokage dál, teď už více nervózně.
„Ano, ale jak to víte vy?“ opáčila brunetka.
„Když jsme ti prohledávali vzpomínky, zahlédli jsme to,“ vysvětlila, „Potřebujeme tvou sílu, Hitomi.“
Dívka sebou opět cukla, „Děje se snad něco?“ zažádala vysvětlení.
„Jsme teď dost oslabení a mám obavy, že toho někdo zneužije…“
„Jak to myslíte? Co přesně se děje?“ zapojil se do hovoru i jediný muž v místnosti.
„Většina jouninů je na misi. Kakashi je v nemocnici a odtamtud se dobrý týden určitě nedostane. Sakura je nezvěstná a Naruto na boj není rozhodně připraven. Krom toho mi unesli členku rodiny a Jiraiya s Ayano jí šli hledat, takže ve vesnici je opravdu málo schopných lidí… Ale pak mi došlo, že přibyla jedna dívka, která by většinu obyvatel Konohy strčila hravě do kapsy, takže jsem tu se žádostí,“ vysvětlila současnou situaci, načež se otočila zpět k Hitomi, „Pokud ale svou sílu ještě ovládat neumíš, pak ti můžeme pomoci. Pokud tedy budeš chtít,“ dodala.
Hitomi pohlédla na svého spolubydlícího s překvapením v očích a poté přejela zpět na Hokage, „No, umím je ovládat jenom trochu. Tedy, když vylezou sami… přivolat je bohužel nezvládám…“
„Takže?“ vybídla ji Tsunade k pokračování.
„Budu tedy jen ráda, když mi pomůžete, abych vás dokázala ochránit.“
Tsunade radostně kývla a otočila se poté k odchodu, „Bude nám ctí… Takže zítra začneme?“ tázala se a odpovědí ji bylo dívčino kývnutí.
Blondýnka tedy v chůzi pokračovala ke dveřím, které ji Kotetsu gentlemansky otevřel.
„A ehm… Zdá se, že se k sobě opravdu máte,“ špitla, když se při odchodu otočila zpět k mladé dvojici, takže si všimla rozbordelované postele a jejich vlasů. Poté konečně opustila dům.
Kotetsu se nezdál, že by její narážku pochopil, neboť nad tím jen pokrčil rameny a zavřel dveře.
„Ták, pokračujem?“ řekl lišácky, když se zaměřil na brunetku.
Hitomi s rozzářenými očky souhlasila, načež se oba přesunuli k posteli. Společně odhrnuli peřinu a s úsměvem po sobě pokukovali.
Posléze odtamtud vytáhli desku na twister, kterou si položili na zem, aby mohli začít tam, kde přestali.
Kotetsu roztočil šipku, „Levá ruka na zelenou,“ hlesl a ujal se pohybu.
„Jestli spadneš, sundáváš i ty kalhoty,“ šibalsky se na něj Hitomi usmála, „Tak se snaž!“

* * *
„Proč lžeš?!“ křičel Sasuke, „Proč? Proč si mi tolik lhal? Jsem přece tvůj bratr! Měl jsem tě opravdu rád, i když vím, že sis myslel, že sem tě nenáviděl. A proto sis myslel, že by pro mě bylo snadný tě zabít, přestože za nic nemůžeš?! Děláš si ze mě srandu?!“
„Proto sem taky nechtěl, abys to věděl,“ hlesl ztrápeně Itachi.
„Proč? Abych se stal vrahem?! Sice v domnění, že to bude jen obyčejná pomsta?!“ vyštěkl, „Abych řekl pravdu, tak jsem rád, že to vím!“
Itachi vykuleně pohlédl na naštvaného bratra, čímž také žádal vysvětlení.
„Jsem rád, že jsem nestihl zabít člověka, kterého jsem měl kdysi nejradši. Těší mě, že jsem nakonec nepřišel o celou rodinu,“ vyjel Sasuke.
„Co?“ vydechl jeho společník.
„Itachi… ulevilo se mu, že jsi v tom celkem nevinně. Je šťastný, že tě nepřipravil o život, když ti Konoha vzala dospívání. Jednoduše… jeho nenávist prostě vyprchala,“ vysvětlila Tokime, která celou dobu špehovala Sasukeho myšlenky.
Itachi zůstal zírat s otevřenou pusou. Vážně se to může stát?