Cestovatelé 03

Cestovatelé- Tréning

Byli jsme s naším kapitánem, Yamatem- sensei na cvičišti tři, a pokoušeli jsme se naučit používat čakru.

"Takže, abych to shrnul. Čakra je základní věc, bez které není možné používat i ty nejjednodušší techniky. Je to směs energie přítomné v každé buňce těla a duchovní energie získané pomocí cvičení a díky zkušenostem. Jakmile se tyto energie smísí, začnou proudit čakrovou oběhovou soustavou, která je podobná krevní oběhové soustavě. Touto soustavou se čakra rozvádí do všech 361 čakrových bodů v těle. Chápete?" ukončil svůj proslov Yamato.
"Ne." řekli jsme sborově.
"No dobře, tak nejdříve vám to ukážu v praxi." a začal shromažďovat čakru. Ta se objevila kolem něho.
"Wááu, Yamato-sensei, to chci taky umět." křikla na něj Faith.
"No dobře, tak když se budeš snažit, tak se to také naučíš. Takže, začneme od začátku." začal nám ukazovat.
"Nejdříve musíte nahromadit přítomnou energii v každé buňce vašeho tělo a potom přidat duchovní energii. Ta je v každém z nás.

Po zhruba dvou hodinách tréningu se nám to konečně podařilo.
"Heleďte, Yamato-sensei." křikl jsem na něj a začal jsem nashromažďovat čakru.
"Výborně! Když se budeš učit takovýmto tempem, tak se posuneš dál cobydup." povzbuzoval mě Yamato.
"Yamato-sensei, mě to pořád nějak nejde..." zavolala na něj Faith.
"Hm, zvláštní... no dobrá, zkusíme to jinak." Yamato začal přemýšlet, aby vymyslel, co dál.

"Mám to!" zakřičel Yamato po pěti minutách usilovného přemýšlení.
"Hm?" otočila se na něho sklesle Faith.
"Nebuď smutná, přišel jsem na způsob, jak to dokážeš."
"Nejdřív nahromaď přítomnou energii a potom přidej duchovní energii. Mělo by to zabrat." vysvětlil jí a doufal, že se to povede.

"Yamato-sensei! Ono to jde!" zařvala na něj po půl hodině Faith.
"Já věděl, že se to podaří." usmál se na ni. Já mezitím trénoval techniku přeměny, kterou mi ukázal Yamato, ale vůbec to nevypadalo tak snadně, jak se může zdát.
"Dobře, pro dnešek by to mohlo stačit!" svolal si nás k sobě Yamato a rozloučil se, protože měl také důležitou misi.
"Kolik myslíš, že je hodin?" zeptala se mě Faith.
"Co já vím... bude zhruba asi sedm večer." oznámil jsem jí nezaujatě.
"Ale né, já měla bejt dávno doma!" zděsila se Faith při pohledu na její rozzlobené rodiče.
*Ťuk* *Ťuk* *Ťuk* zaklepal jsem jí na hlavu a začal jsem se smát.
"Co je?" vyjela na mě Faith.
"No... ehm, jsi v Shinobi světě, nejsi v našem světě." vysvětlil jsem jí.
"Aha..." odpověděla mi sklesle Faith.
"Co tak sklesle?" zeptal jsem se jí.
"Ále, tvrdneme tu, a ani nevíme, jestli se někdy vrátíme do našeho světa. To mě štve nejvíc."
"Aha... neboj, to přežijem."
"Jo, když už jsme u toho, tak omlouvám se za to ráno, měla to bejt sranda." omlouvala se mi.
"Pěkně blbá sranda teda." odpověděl jsem jí a usmál se.
"No jo, omlouvám se." zase se začala omlouvat a smála se.
"To je dobrý. Nepujdem už domů?" zeptal jsem se jí.
"Dobrej nápad, ale cestou se teda ještě stavíme do obchodu... jestli nějakej najdeme." rozkázala mi Faith.
"Dobře."

Zachvilku v obchodě.
"Takže, brambory, cukr, mlíko, limonády, rámen, šťávu- takhle pokračovala ještě minutu, než vyjmenovala, co všechno už máme. Po deseti minutách jsme konečně vyšli z obchodu. Já celý unavený a na sobě tašky s nákupem, a Faith nesla jenom klíče od bytu.
"Konečně doma!" zvolal jsem, když jsme se blížili k našim dveřím. Faith konečně odemkla a já se svalil na zem hned poté, co jsem si vyzul boty.
"No tak na to zapomeň! Nejdřív mi pudeš pomoct uklidit nákup!" začala na mě koukat vražedným pohledem a začala vytahovat věci z tašky. Naznačovala něco ve smyslu, že mě zabije, jestli jí nepomůžu.
"Faith, počkej, nejdřív se uklidni, posaď se, já to uklidím." začal jsem jí hned pomáhat.
"Dobře, tak to můžeš uklidit celé sám, já jdu mezitím do sprchy." řekla mi, a opustila mě.
"Coooooooože?" zařval jsem na celý byt. "To tu necháš mě, tak bezmocného klučinu, kterého přemůžou i nákupy samotného?" začal jsem dělat smutné obličeje.
"Počkej, zamyslím se... ano, nechám." ušklíbla se a šla si napustit sprchu.
"Za dobrotu na žebrotu." začal jsem bědovat.

Po deseti minutách se otevřeli dveře z koupelny.
"Tak, můžeš jít ty." zavolala na mě. Já to neslyšel, usnul jsem totiž na gauči s neuklizeným nákupem v ruce.
"Shiky?" zavolala ještě jednou, potom se ráčela přijít do kuchyně.
"Ty spíš?" podivila se, když nade mnou stála s nechápavým výrazem.
"Je celkem roztomilej, když spí. Nechám ho spát." pomyslela si Faith a dala mi pusu na tvář, a šla si lehnout.

"Hm, začíná se mi tu čím dál tím víc líbit, hlavně s ním. Je to tu nádherné, vůbec se mi nechce odtud." pomyslela si, když ležela sama v té velké posteli.
"No nic, uvidíme, co se bude dít zítra..." řekla, a usnula.

Ráno dalšího dne jsem se vzbudil snad nejpříjemněji, jak jsem se kdy vzbudil.
"Shiky, vzbuď se." mluvila na mě Faith sladkým tónem. Nevnímal jsem.
"Shiky, mám překvapení, vstávej." řekla opět sladce.
"Shiky, už mě to vážně nebaví, vstávej lenochu!" to už nebylo sladce, ba naopak, začala se mnou házet ze srany na stranu jenom proto, abych se probudil...
"Joom joo, já už vstávám, nedělej tu bordel!" už jsem to nevydržel, a raději jsem vstal.
"No to je dost, že vstáváš. Koukni co jsem nám udělala!" usmívala se a vedla mě do kuchyně? Tak nějak to vypadalo.
"Snídaně do postele?" otázal jsem se trochu nechápavým tónem.
"Ne, snídaně obecná, takže u stolu." začala se už trohu vztekat.
"Děkujů." poděkoval jsem a pustili jsme se do snídaně. Byla výborná, lepší, než zapečené brambory.
Po snídani se mě Faith zeptala: "Jak mysllíš, že tu dlouho budeme? Vím, že jsem se už jednou ptala, ale nějak mi to nedá." "No já nevím, zkusíme se zeptat Hokage-sama... ale budeme za ní muset jít odpoledne, teď má zřejmě moc práce." odpověděl jsem jí.
"No, víš, já....-" nedokázala se vymáčknout.
"Ty, co?" zeptal jsem se jí.
"No, čím déle tu jsem, tím víc se mi tu začíná líbit, a nechci, aby to jen tak skončilo..." odpověděla mi na to.
"Aha... někdy konec přijít musí..." řekl jsem jí, a zadíval jsem se z okna.
"Hm, mraky tady jsou hezčí než u nás, nepůjdeme se projít?" zeptala se mě s úsměvem Faith.
"No, nevím, jestli bysme mohli jen tak lenošit a nic nedělat... přeci jenom máme i tréning." odpověděl jsem trochu vážně.
"Srabe! Ale no tak, bude to sranda." pousmála se na mě.
"No tak dobře, ale pod jednou podmínkou." začal jsem s ní vyjednávat.
"Jakou?" zeptala se zvědavě a nastražila uši.
"Že mi nebudeš v noci brát peřinu." začal jsem se smát a ona taky.
"Ale já za to nemůžu, přece jenom, když jsi usnul, tak jsi mě málem schodil z postele." začali jsme se smát ještě víc.
"To je proto, že mě tvoje vlasy šimraj u nosu." vysvětlil jsem jí.
"Dobře, obrátíme téma, kdo umeje nádobí?" zeptala se mě a potom vykřikla "Já ne!".
"Pfff, proč já?"
"Protože jsi pozdě zareagoval." osvětlila mi situaci a ušklíbla se. Umyl jsem teda nádobí, a vyrazili jsme.

Cestou po Konoze jsme si všimli dvou jouninů, soupeřili v... kámen, nůžky, papír. Nebyl to nikdo jiný, než Gai a Kakashi.
"Ooh, vidím na vlastní oči Kakashiho!" vykřikl jsem potichu aby mě rivalové neslyšeli.
"Koho že to?"
"Kopírovacího ninju, velitele Týmu 7, ve kterém je Naruto, Sakura a Sai."
"Myslíš toho blázna, který k nám přišel večer do bytu a stěžoval si na hluk?"
"Ano, přesně toho."
"Aha... nepůjdeme tedy za nimi?" zeptala se mě Faith.
"Dobře, tak jdem, tohle bude osudový okamžik!" křikl jsem.