„N-Naruto-kun…?“ 02

Uběhla dlouhá doba… Vesnici ovládla pochmurná nálada. Důvodem všeho byla blížící se válka. Všichni měli plno práce – příprava zásob, shánění zbraní, určování velitelů… Na nic nebyl čas, a přesto museli být dokonale připravení, vždyť nepřítelem jim byl samotný Uchiha Madara.
A ta veškerá snaha byla pro Naruta. Hinata pomáhala snad nejvíce ze všech. Snažila se do všeho zapojit a nikomu nebýt na obtíž. Chtěla svou lásku za každou cenu ochránit. Při práci se tajně modlila, ať ztráty nejsou velké a ať určitě zvítězí. V duchu byla strašně nervózní a vystrašená, ale nemohla to dát najevo.
„Hinato!“
Oslovena leknutím nadskočila a otočila se za viníkem jejího téměř srdečního infarktu.
Kiba na ní za běhu křičel: „Hinato, tým 8 se má ještě rychle sejít!“
„Opravdu? Proč?“ ptala se dívka.
„Já nevím, ale za deset minut je sraz na obvyklém místě, tak tam určitě přijď!“ křikl a už běžel zase pryč.
Hinata si povzdechla. Měla rozdělanou práci, ale jestli byl zrovna teď sraz, měla k tomu Kurenai-sensei určitě dobrý důvod.

Už byla na cestě, ale s menší zpožděním, ovšem věřila, že to nebude v téhle situaci zrovna dvakrát vadit.
Ještě nebyla ani na místě, když slyšela za sebou hluk. Na chvíli se ji zastavilo srdce, hlavně při myšlence, že se nepřátelé už dali do pohybu. Ale když zároveň uslyšela i psí štěknutí, uvědomila si, že je to Kiba a Akamaru. Zpomalila a nechala ty dva ji dohnat.
„Takže nejdu jako poslední?“ zeptala se Hinata, když už společně běželi vedle sebe.
„No… Hin, ono vlastně… víš… Zpomalme.“ navrhl nakonec.
Nechápající dívka udělala tak, jak řekl.
„Hinato, žádný sraz není.“
„Cože?! Áá, Kibo! Mám moc práce a ty mě takhle brzdíš?“ zanaříkala. Už se otáčela směrem k vesnici, když vtom ji chytil za ruku.
„Kibo, o co ti jde?“ zeptala se.
„Jen tak bezdůvodně bych tě sem určitě nevytáhl. Musím si s tebou o samotě a v klidu promluvit.“ řekl a bylo vidět že začíná být nervózní.
Nakonec tedy spustil: „Víš, je dost možné, že někdo blízký nám ve válce zemře. No, možná zemřu i já, ale chtěl bych, abys věděla, že… já tě…já…“
Hinata se naprosto nechápavě dívala na Kibu a z celého srdce doufala, že neřekne to, čeho se bojí.
„… já tě miluju.“ vypadlo z něho.
Hinata strnula. To by si v životě nepomyslela. Stisk, kterým ji pořád držel paži začal uvolňovat až ji úplně pustil. Hlavu měl sklopenou a neopovážil se jí podívat do očí.
„No, jsem jenom rád, že jsem ti to řekl. Nedokázal bych zemřít se svědomím, že o mých citech k tobě nevíš. Taky jsem si plně vědom toho, že miluješ Naruta, ale já ti to přeju. A jestli s ním budeš šťastná, budu šťastný i já. No, už musím jít. Měj se!“ takto utnul rozhovor a rozběhl se pryč se svým psem v patách.
Hinata tam ještě dobrou chvíli zůstala stát přikovaná k zemi a upřeným pohledem. Nedokázala si představit, že by ji Kiba kdy miloval. Ona ho ale vždy brala jen jako dobrého kamaráda. Nevěděla, co si o tom všem měla myslet. Po dlouhé době se otočila a vydala se znovu za svou prací. Na tom, že pro Naruta udělá cokoliv, se nic nemění, ale jak se má teď chovat ke Kibovi? Dělat, že se nic nestalo? Ale to by od ní bylo sobecké. Naprosto ho ignorovat? To by bylo ještě víc sobecké. Nebo by měla hrát, že ho má také ráda? Ale to by nedokázala, nemohla by něco nalhávat sobě, nebo dokonce svému nejlepšímu kamarádovi. Pro začátek se rozhodla se mu vyhýbat. Ale věděla, že takhle to do konce života nepůjde…