„N-Naruto-kun…?“ 03

Od té události s Kibou uběhly dva dny. A ano, nepřátelé už se dali do pohybu a tím pádem i obyvatelé Konohy i všech ostatních vesnic. Hinata se probudila už ve dvě ráno a dobrých pět hodin už běžela vstříc nelítostnému a krvavému boji. Kibovi se mezitím úspěšně vyhýbala, ale věděla, že je jen a pouze otázkou času kdy se potkají a ona mu bude muset něco říct. Tak moc ji tížilo srdce. Naruta stále milovala, ale na druhou stranu zlomit Kibovi srdce a tak ho ztratit – svého dobrého přítele – určitě nechtěla.
„V pořádku, Hinato?“ zeptal se kdosi neznámý, jenž ji doběhl a nyní běžel vedle ní. Jelikož se dívka dívala dopředu, nevěděla, kdo ji oslovil a málem se jí zastavilo srdce při myšlence, že by to mohl být Kiba. Pomalu a nejistě se otočila. Nakonec si ale oddychla a přítele pozdravila: „Ano, v naprostém, Neji-niisan.“. Poté běželi chvíli mlčky.
„Neji, bojíš se? Bojíš se války? Že někoho ztratíš, nebo někdo tobě blízký bude zraněn?“ ptala se dívka.
Neji se nad jejími otázkami zamyslel a nakonec řekl: „Asi jako každý. Můj otec je už mrtvý, ale nedokázal bych se koukat, jak umírají mí přátelé.“
Hinata sklopila zrak. Chápala Nejiho a cítila to stejně.

Dle rozkazů se Hinatina skupina blížila k místu, kde by se všichni měli rozdělit. Někteří zamíří jiné skupině na pomoc, jiní poběží dál k nepřátelskému území a ostatní se rozptýlí po lese, ve kterém se momentálně nacházeli, aby zabránili nepřáteli vniknout do Konohy. A právě k této skupině patřila Hinata. Už viděla konec lesa a tak jako ostatní, kteří měli také za úkol bránit vesnici, zastavila. Rozhlédla se kolem a vydala se směrem na východ a poté hlouběji do lesa.
I přes to, že si uvědomovala, že ve válce měla zůstat ve střehu, nedokázala se soustředit a tak jen běžela tam, kam si myslela, že se má vydat. Cestou do neznáma přemýšlela nad tím, jestli ji vůbec čeká budoucnost s Narutem. Jestli si najde Kiba někdy jinou lásku a bude šťastný s jinou. Jestli jejich přátelství skončí nebo ne.
Ale momentálně byla ve válce a takto osobní věci musela nechat na jindy. Jestli totiž kvůli její hlouposti někdo zemře, bude si to vyčítat do konce života. Musela být statečná – stejně jako Naruto!
Zamyslela se nad tím, co asi blonďáček nyní dělá. Od začátku války uběhl den a k Hinatě se dostalo, že Naruto pravděpodobně míří do boje. Nevěděla, jestli má být ráda, nebo ne. Tato válka, která už přinesla mnoho obětí, byla pro jeho ochranu. Na druhou stranu věděla, že právě Naruta všichni potřebovali. Byl to přeci skvělý a silný ninja, hrdina vesnice.
Vzpomněla si na den, kdy zachránil Konohu před Peinem a na jeho úsměv, když ho všichni začali nazývat hrdinou. Ach ano, ten jeho krásný a roztomilý úsměv, který dokázal vykouzlit jenom on. Hinata si uvědomila, že už je zase myšlenkama někde jinde a že vlastně tak úplně neví kde je. Rozhlédla se a pochopila, že je pořád v lese. Ale nevěděla jako hluboko a jak daleko je od ostatních. To nevypadalo dobře. Vůbec.
Najednou tak půl kilometru od ní něco silného vybouchlo. Byla to vlastně její záchrana, jelikož usoudila, že se tam bojuje. Běžela tedy k tomu místu, aby se také zapojila a pomohla, protože bylo už tak dost špatné, že zabloudila. Cestou nepotkala ani živáčka. Dokonce všechna lesní zvířata byla fuč. Po delší době už slyšela výkřiky a zvuk různých jutsu. A za chvíli už tam byla. Stála a dívala se na bitvu mezi Sakuřinou skupinou a pár lidí z nepřátelské skupiny. A překvapilo ji, že ty zdánlivě nepřátele vlastně znala. A že ti, v minulosti hodní lidé už vlastně zemřeli a teď po smrti bojují proti vlastnímu národu. Všimla si bývalého zkoušejícího z chuuninských zkoušek - Gekkou Hayate, dále senseie týmu 10 – Sarutobi Asuma ale hlavně si všimla Nejiho otce a svého strýce – Hyuuga Hizashi. Chvíli tam tak stála a sledovala, jak je vůbec možné udělat něco tak nelidského, jako je oživit dávno mrtvé. Téměř okamžitě se ale vzpamatovala a vydala se do boje.

Schytala už přinejmenším osmou ránu. Už jí docházela chakra. Připadala si zase tak slabá. Na druhou stranu si ale vždy vzpomněla na Naruta a na to, že on by se nikdy nevzdal. Znovu vstala a znovu zaútočila. Ostatní shinobi také bojovali, avšak ona si všímala nanejvýš Sakury. Ona byla tak silná a hlavně – Naruto ji miloval. Už zase ztrácela koncentraci, ale vždy ji uzemnila další rána. A tak to pokračovalo dál.

Ležela na zemi. Pravděpodobně definitivně. Snažila se postavit, ale nohy ji neposlouchaly. Vlastně celé tělo ji neposlouchalo. Jen tam ležela a dívala se na stále probíhající boj. Asuma-sensei a strýc Hizashi už byli dávno odvoláni a zkoušející Hayate byl právě pečetěn. Přesto všechno se začali objevovat noví nepřátelé, bílí Zetsuové. Hinata avšak věděla, že k boji se už pravděpodobně nedostane.
Pomalu se k ní blížili. Od její smrti ji dělily už jen metry. Když v tom… Ano, nezdálo se jí to, opravdu zahlédla cosi oranžového. Když pozorně zaostřila, a že jí to dělalo vážné problémy, uviděla jeho – Naruta! Zachránil ji! Na její bledé tváři se rýsoval úsměv. Smála by se víc, ale nedokázala to, byla velmi slabá. Slyšela, že Sakura na Naruta cosi zařvala. Hinata by se nedivila, kdyby to bylo něco ve smyslu: „Kde jsi byl?!“. Nechápala Sakuřinu povahu. Co by Hinata dala za to, být s Narutem v týmu. Být s ním skoro pořád. Znovu se zasnila a nejspíš by usla a nikdy by se už neprobudila, kdyby jí z toho všeho nevytrhl jakýsi jekot. Rozpoznala v něm Sakuřin hlas a s námahou otevřela oči, aby zjistila co se vlastně děje. Viděla, že Sakura klesla na kolena. Příčinu jejího zranění nedokázala takhle na dálku rozpoznat, ale Sakura stále klečela a dohadovala se s Narutem. Když v tom si vlastně uvědomila, že Naruto se vážně rozzlobil. Už neměl ten sebejistý a všechny-zachráním výraz. Teď se mračil, a to hodně. Poté začal křičet a s brutální silou zlikvidoval dalšího Zetsu. A poté dalšího a dalšího. Během tak krátké doby zabil téměř víc jak polovinu. Pochopila, že za tím stojí vztek. A po krátké době už nepřicházeli žádní bílí Zetsuové. Naruto to dokázal. Znovu. Znovu všechny zachránil. Znovu zachránil Hinatu.
Naruto se prudce otočil. Zahleděl se na zvedající se Hinatu. A poté se sklonil k Sakuře. Sklonil se k ní a vzal ji do náruče. A začal se jí nejspíš omlouvat. Hinata se mezitím snažila k němu doplazit. Chtěla mu poděkovat. Ale když ho viděla u Sakury, zastavila se. Znovu ztratila sílu, podlomila se jí kolena a ona dopadla tvrdě na zem. Naruto ten pohyb zaregistroval, podíval se na ni a… ignoroval ji!
„Panebože Hinato!“ uslyšela. Znovu se pokusila o úsměv. Že by vážně Naruto? Ucítila, že ji někdo bere do náruče. Stejně jako předtím Naruto objímal Sakuru, teď někdo objímal ji. Vážně si myslela, že se jedná o Naruta, ale když ucítila na tváři koženou bundu, uvědomila si – „Kibo?“ zachraptěla a divila se, že ji vůbec slyšel.
„Hinato, ty krvácíš!“ vykřikl. Když to zmínil, opravdu si najednou byla vědoma pramínku krve, který jí skapával z brady a lepkavé krvavé rány v oblasti žaludku.
„Jak je na tom Sakura?“ zeptala se umírající dívka.
„Sakura? Žije. Jen si zlomila nohu. Proč se proboha teď zajímáš o ni? Ty jsi ta, která tu umírá!“ poslední větu přímo zaječel.
A Hinata si uvědomila, že vždy byla jen přítěží. Dokonce pro Naruta. Nestála mu ani o politování. Z očí jí začaly téct slzy. A ona se naposledy koukla na kluka svých snů. Ten už odcházel se Sakurou v náručí. A na Hinatu se ani neohlédl.
Slyšela, že na ni pořád mluví Kiba. Jenže ona už nedokázala přemýšlet. Naposledy zašeptala: „Promiň mi to, Kibo.“