manga_preview
Minato One Shot

Someone else in her heart (1/2)

¹) Tento můj výtvor je především romantického žánru, někdy až přeslazeného, takže ti, co od toho očekávají boje, krev, úmrtí a zlo, jsou zde totálně špatně!
²) Myšlenky jsou od textu rozlišeny takhle
³) A teď myslím, že jsem sdělila vše, co si má praštěná hlavička přála, takže můžeme začít:

Someone else in her heart

Byl den jako každý jiný, který se v Konoze odehrával. Bylo zhruba poledne a většina obyvatel byla již dávno na nohou.
Tsunade už vymetala hospody a připravovala je tak o veškerý alkohol, který do té doby nastřádali. Shikamaru, i když nerad, si to vyskakoval ulicemi Konohy směrem ke konožským branám. Ino se musela starat o rodinný obchod, neboť byl otec poslední dobou často nepřítomen, zatímco zbývající člen jejího týmu si to vysedával v pohodlí domova a slastně vyprazdňoval obsahy lupínkových sáčků, které našel v dnešních ranních hodinách ve špajzu.
Shino s Hinatou měli ze včera zadanou práci, takže se již od rána museli patlat s výrobou výzdoby do sálu hlavní konožské budovy. Kiba měl ovšem taktéž práci, a to donášet potřebný materiál svým dvoum kolegům.
Sai měl na rozdíl od ostatních volno, takže se pokoušel vyškrábat na vysoce položená místa, ze kterých by měl výhled na téměř celou Konohu a mohl se pustit do dalšího mistrovského díla s barvičkami. Sakura na stranu druhou sháněla Tsunade, neboť blondýnka včera zadala mládeži práci bez toho, aby sdělila důvod nebo cokoliv dalšího. Sasuke taktéž pracoval, i když jinak než ostatní, neboť musel rozdávat pozvánky, letáky a dalšího čehosi k něčemu, co z těch mini-papírků poznat nešlo a ani jako pomocník organizátorky stejně nic nevěděl.
Zkráceně každý z mladých nějak pracoval či se alespoň zdravě pohyboval, na rozdíl od jedné osoby, která si to ještě vyspávala ve vyhřátých peřinách.

Uplynula ještě hodina než se ospalec probudil. Sedl si a pomalu se začal rozkoukávat, zatímco měl ještě slepené oči. Párkrát zamrkal než si povzdychl a první, co udělal, bylo, že si stoupl na měkkou postel, aby dosáhl na okno, které od včerejška bylo otevřené. Pokoj byl tedy plný čerstvého vzduchu a tepla ze slunečních paprsků, které stihly prosáknout do mladíkova pokoje.
Posléze konečně slezl z postele a zamířil si to ke stolu nedaleko, kde se válelo několik zkažených potravin a odpadků. Po zanalyzování jídla si vzal krajíc chleba, který vyčerpaně namazal marmeládou, válející se kousek vedle. Stále ještě ospalý se do přichystaného jídla zakousl a sáhl ještě po krabici mléka. K jeho smůle v ní však nic nebylo. Povzdychl a chléb snědl tedy bez zapití.
Jakmile dojedl, oblékl se a vydal se do rušné vesnice. Klíčem venku párkrát zalomcoval v zámku. Poté se rychlými kroky přesunul k budově Hokage.
Nevyšel schody, jak to bylo často jeho zvykem, ale vstoupil do velkých dveří na boční straně budovy, které vedly do hlavního sálu, kde většina jeho bývalých spolužáků plus tým Gai neúnavně pracovali.

Sakura již za uplynulou hodinu našla svou učitelku, takže se do sálu taktéž přesunula a začala pomáhat s výrobou výzdob. Tsunade stála na pódiu, které sem přesunul Chouji z domu umění, a dávala různé rozkazy. Sai využil svého volna a přišel dodávat výzdobám ten správný šmrnc. Hinata na druhou stranu vyrábět přestala, ale zato výzdoby vyvěšovala po místnosti.
Akorát stála na žebříkových schůdkách, když Naruto vstoupil a zakřičel velké ‚Ahoj!‘, což způsobilo, že se Hinata zakymácela. Bohužel neudržela balanc a začala padat. K jejímu štěstí ji však žebřík přidržoval Kiba, takže ji hbitě při pádu zachytil, čímž zabránil zranění.
„D-Děkuju,“ řekla vděčně s omluvným výrazem.
„Není za co,“ vrátil ji Kiba mile a pustil ji bezpečně na nohy.
Mladá Hyuuga ještě pohledem zašilhala po blonďákovi, který právě radostně obskakoval Sakuru, která ho úspěšně ignorovala, zatímco zírala na pracujícího Sasukeho. Hinata posmutněle povzdychla a otočila se zpět k žebříku, na který posléze opět vylezla a pokračovala v zadané činnosti.
V tu chvíli ji jeden z mladíků věnoval nic-neříkající pohled. Následně zabruslil pohledem na Naruta, který evidentně oné dívce lámal srdce.

* * *
Uběhlo několik hodin. Venku už byla tma a nebýt měsíčního svitu, tak by nebylo vidět ani na vlastní kroky. Nebe bylo pokryto ještě krásně zářícími hvězdami, které doplňovaly důstojnost velkého měsíce.
V sále bylo už téměř liduprázdno, ale zato byl plný květin, kreseb a dalších uměleckých výtvorů, židlí a stolů. Naši mladí ovšem stále nevěděli, co se zde bude zítra dít, ale už se toho nemohli dočkat. Někteří jako Sai, Naruto, Sasuke, Sakura, Tenten, Lee a Chouji, plus ještě stará-mladá Tsunade, byli dávno pryč, zatímco Ino s Hinatou, Kibou, Shinem a Nejim stále pracovali.
Jediný, kdo se do sálu za dnešek vůbec nedostavil byl Nara Shikamaru, neboť dostal od Tsunade úplně jiný úkol, který zahrnoval ninji z Písečné vesnice.
„Nepůjdeme už?“ říkala Ino do ticha, které do té doby přehlušovalo pouhé stříhání a muchlování papíru.
„Copak? Začínáš se bát?“ rýpl si Kiba.
„Nemyslím si, že někdo jako Ino má strach. Spíš se ptá, protože je venku už tma a brzo se tu zamyká,“ vysvětlil chytře Shino svým tajemným tónem.
Kiba jen s odfrknutím začal uklízet binec, který do té doby napáchal. Hinata se podívala na hodiny, visící nad pódiem a taktéž usoudila, že je vhodný čas k odchodu. Všichni se poté rychle sbalili a vyšli do měsícem osvětlené vesnice.

„Hinata-sama,“ načal Neji po cestě domů. Zmíněná mu věnovala nevinný pohled.
„Jste dneska nějaká jiná. Děje se něco?“ tázal se znepokojeně.
„Říkala jsem ti, abys mi nevykal, Neji-niisan!“ opáčila Hinata, „Ale jinak jsem v pořádku. Se ti asi jenom něco zdá,“ dodala s úsměvem.
Mladík tedy jen pokrčil rameny, i když si nebyl jistý důvěryhodností jejích slov, neboť Hinata následně povzdychla.
Mezitím se od nich Ino s Kibou oddělili, takže šli konožskými uličkami pouze ve třech. Nesmíme totiž zapomínat na Shina!
„Kruci!“ zaklela po nějaké době Hinata. Oba její společníci jí věnovali nechápavý pohled, „Zapomněla jsem tam mikinu!“ řekla na vysvětlenou.
„Zítra tam ještě bude, nemusíte-!“ chtěl Neji něco říct, ale Hinata jen s mávnutím ruky odcupitala zpět.
Shino na současnou situaci jen tiše hleděl skrz brýlová sklíčka, zatímco Neji rozjímal, zda má dívku nechat jít samotnou.
„Já raději půjdu. Nazenara máme dneska doma ještě poradu,“ řekl Shino na rozloučenou a neslyšně odešel.
Neji ještě chvíli stál na ulici, než se rozhodl jít do Hyuuga sídla.

* * *
„Kde jsem ji nechala?“ pobíhala Hinata z jednoho konce sálu na druhý.
Když ji však už koutkem oka zahlédla, jak se válí pod jednou židlí, tak zhasla všechna světla. Místnost tedy pohltila naprostá tma. Hinata sebou náhle cukla. A aby toho nebylo málo, tak zjistila, že dýchá podivný vzduch, který se však naštěstí nezdál být jedovatý.
„Haló?“ řekla nesměle, avšak cizím hlasem. Mluvila jako nějaká prastará víla.
Po analýze ji došlo, že za změnu hlasu musel být zodpovědný onen podivný prostředek, který se šířil vzduchem. Evidentně šlo o něco, co filtrovalo a čistilo sál, když se vyprázdní a zamkne se.
Bez dalšího otálení se pokusila ještě nahmatat její mikinu. Hledala ještě zhruba deset minut ono místo, než uslyšela podivné zvuky, vycházející ze zákulisí.
„Do háje!“ zaklel kdosi.
Hinata si instinktivně klekla. Věděla s naprostou přesností, že je právě teď mezi dvěma stoly, takže pro absolutní tmu se to zdálo jako vynikající schovka.
„Proč tak brzo zamkli, kruci?!“ stěžoval si stále ten druhý v místnosti. Dle zvuku šlo také poznat, že se snaží nemotorně procpat mezi židlemi, které byly téměř všude.
„Au!“ vykřikl z ničeho nic, „Nejenže mě tu zamknou a změněj mi hlas, ale ještě si tu zlomim nohu! To je dneska kruci dobrej den!“ nadával nasupeně.
Poté do čehosi kopnul. K Hinatině smůle to ovšem letělo na ní.
„Auvajs!“ vyjekla nechtěně, načež si rychle zacpala pusu.
„Kdo je tam?!“ tázal se chlapec.
„Na to bych se měla ptát já,“ vrátila mu.
„Heh… To se možná dozvíš, když se představíš jako první.“
„Ale jen možná, že? Myslím si, že změna našich hlasů je znamením. Takže se ti nepředstavím!“ řekla sebevědomě. Ovšem pouze napovrch, neboť uvnitř na sebe mírně křičela, Á! Co jsem to řekla? To… to nejsem já!
„Hm,“ hlesl mladík, „Na tom něco bude. Každopádně si odsud, ne? Nejsi špeh nebo tak něco, že ne?!“
Hinata mu jen s prostým ‚Žiju a nejsem!‘ odpověděla.
Chvíli bylo ticho, ale to poté prolomila Hin otázkou, „Cos tu vůbec dělal?“
„Usnul sem, takže spal,“ řekl prostě, „Ty?“
„Přišla jsem si pro svoje věci. Zapomněla jsem je tu,“ přiznala.
„Aha.“
Opět následovalo chvilkové ticho, které poté bylo vždycky přerušeno nenadálými otázkami. Pro začátek si toho neměli moc co říct, ale později se začali spolu cítit bezpečně. Také se společně vypravili na opičí dráhu, tedy na zdolání několika překážek ze židlí a stolů, s cílem dostat se co nejblíže ke vstupním dveřím, kde se poté opřít o zeď. Tam poté seděli vedle sebe a s občasným tichem si povídali.
„Víš… Máš někoho, pro koho bys obětoval klidně svůj život? Nějakou dívku?“
„Proč?“
„Já jen... Já mám, myslím. Ale je normální, že má rád jinou, a i když bych si přála, aby byl se mnou, tak mi to nevadí? Sice si myslím, že mě to asi bolí, ale přitom nežárlím?“ ptala se důvěrně.
Mladík se zamyslel, „Myslím, že tu jsou jen dvě možnosti. Jedna je, že ho doopravdy miluješ, takže seš schopná se ho vzdát pro jeho vlastní štěstí, ale zase může jít i o to, že ho nemiluješ tak moc, jak si myslíš.“
„Asi máš pravdu,“ pípla tiše, „Obě možnosti připadají v úvahu… Přeci jen, jinak bych se s tebou asi necítila tak uvolněně a příjemně,“ dořekla zamyšleně a pevně si objala svá kolena.
Její společník byl tím téměř zaskočen.
„Budeš mi věřit, když ti řeknu, že to je asi to nejhezčí, co mi kdy kdo řekl?“ opáčil, koukaje do země.
Hinata se nenuceně usmála a pootočila hlavu do strany, kde její tajemný společník měl být, „A… nechceš mi tedy už konečně říct tvoje jméno?“ tázala se rozpačitě, zatímco bílá pleť jejích tváří pomalu červenala.
„To chceš pokazit tuhle chvíli odhalením?“ zeptal se.
„Tuhle chví-?“ nechápala, ale její otázku utnul jediným pohybem.
Hleděli si do očí, alespoň si to mysleli, zatímco se něžně dotýkaly svými čely a špičkami nosů, celý rudí v obličeji. V bříšku jim poletovalo tisíce motýlů a oba se stěží dokázali nadechnout.
Plně si vychutnávali ten nejkrásnější, nejimpulzivnější a nejromantičtější moment, který se dal zachytit pouze před prvním polibkem. Déle však své touze nedokázali vzdorovat.
Ona se něžně vpíjela do jeho rtů a ovinula si ruce kolem jeho krku. On jí polibky oplácel se stejnou něhou a vášní, zatímco ji láskyplně prohrábl její husté a hebké vlasy. Když si však Hinata přesedla na jeho klín, tak ji druhou rukou tisknul více k sobě.
Polibky byly stále plné něhy, ale každým okamžikem se zdály být vášnivější.
Mladík poté s navlhčenými rty bloudil přes její tvář až na krk, kterému věnoval několik sladkých polibků a zastavil se až na její klíční kosti. Poté celý proces ještě párkrát zopakoval. Hinata vzdychla slastí a jednou rukou mu tentokrát prohrábla vlasy ona.

Tahle krásná chvíle jim však nebyla zřejmě přána, neboť se někdo pokusil otevřít dveře, které byly nedaleko od milenecké dvojice.
Oba se naráz lekli a pohlédli směrem ke vstupním dveřím.
„Je tam někdo?“ tázal se onen narušitel z venku. Hinatě netrvalo dlouho, než v něm poznala Nejiho.
Rychle tedy vstala z tajemného mládence, kterému věnovala svůj první polibek a odcupitala ke dveřím, aby utnula Nejiho dříve, než prozradí její totožnost.
Ovšem k její smůle se dveře otevřely těšně před tím, takže jí měsíční svit ozářil. Ač to nebylo tak zářivé, musela si instinktivně dát ruku před oči, neboť ani na sebemenší světlo nebyla připravena.
„H-Hinata,“ hlesl tiše tajemný a rychle se zvedl, aby zmizel z měsíčního svitu, takže když se dívka otočila směrem k místu, kde před pár okamžiky ještě okusovala rty neznámého, nikdo tam už nebyl.
„Už radši půjdu,“ řekl jen ve tmě, zatímco mu mutoval hlas, neboť se zřejmě pomalu vracel do původního tónu. Mladá Hyuuga poté už slyšela jen rychle se vzdalující kroky.
Zklamaně povzdychla.
„Neji-niisan!“ otočila se hned poté naštvaně do otevřených dveří. Neji se jen napřímil a vyčkával, co má jeho sestřenka na srdci.
„Co tady děláš?!“ vyjela, což Nejiho doslova vykolejilo. Takovouhle ji neznal.
Co se tady stalo?? ptal se sám sebe, ale otázku si zodpovědět nedokázal.
„Byla jste pryč přes čtyři hodiny, tak jsem se o vás začal bát,“ konstatoval na svou obhajobu.
„Čtyři?“ hlesla nevěřícně. Neji kývl na souhlas.
„Aha, omlouvám se. Zamkli mě tu,“ řekla jako omluvu.
„To jsem zjistil, tak jsem došel pro klíče, abych vás odsud dostal. Vím, že byste se bála vašeho otce, kdyby se dozvěděl, že jste v noci nepřišla domu. Proto jsem vás přišel rychle zachránit…“
„Chápu. Děkuju ti, Neji-niisan,“ věnovala mu sladký úsměv.
Neji si oddychl. Už to byla zase ta stará Hinata, kterou znal.
Společně se poté vydali domu. Předtím si ale Hinata odskočila pro mikinu, kterou v té tmě nakonec nedokázala nahmatat a ještě před odchodem věnovala pohled závoji tmy.

* * *
„Zdravím, zdravím občané Konohy! Dnes je konečně TEN den! Den plný záhad a odhalení! Jak se těšíte na večer? Abych řekl pravdu, tak já převelice! Sám nevím, co se bude dít, ale asi to bude něco úžasného, když je kolem toho takové mlžení!“ oznamoval kdosi konožským rozhlasem.
Nikdo z obyvatel si však nebyl úplně jist, jestli toto oznámení nebylo pouze zkušebním, neboť tahle šikovná mluvící věcička byla vynalezena teprve nedávno. A nebyla by to Tsunade, kdyby okamžitě nepožadovala jeden nebo dvacet kousků.
„Ách! Kakashi-sensei,“ vzdychl Naruto, právě obědvaje, když slyšel onen radostný hlásek, vycházející z rozhlasu. Ovšem možná ho poznal podle toho, že dle nového konožského rozvrhu měl být rozhlas v deset hodin dopoledne, zatímco právě v tuto chvíli byly už tři hodiny odpoledne.
„Už jenom tři hodiny a začne to! Už jsem celej nedočkavej!“ opáčil spolusedící Kiba.
Naruto mu okamžitě dal za pravdu, zatímco Sai se na ně jen chápavě usmíval. A Sasuke jako poslední v téhle partě jen povzdychl a hleděl s opřenou hlavou o ruku někam do strany. Jako vždy svým kamarádům moc pozornost nevěnoval.
Pohledem poté zaměřil dívčí skupinu, jak si to vykračuje po Konoze.

„Říkám vám, že dneska toho Sasukeho dostanu!“ říkala rozhodně Sakura.
„No, nevím. S tím tvým čelem a plochým hrudníkem?“ rýpla si Ino.
Tenten si dala ruku před ústa a mírně se uchechtla. Sakura však měla co dělat, aby z Ino duši nevymlátila.
„Ale no tak holky,“ zastala se Haruno jako jediná Hinata, „Myslím, že když má někoho opravdu tak ráda, tak by se neměla zastavovat nad nedostatky a maličkostmi. Protože to je většinou to, co se klukům na dívkách líbí, ne?“
Sakura se usmála, „Díky, Hin.“
Hinata jí úsměv oplatila, ale poté se v chůzi zastavila. S přemýšlivým pohledem se zadívala na čisté nebe. Slunce v tu chvíli svítilo o sto šest, takže musela dát ruku jako zábranu mezi ním a jejím zrakem.
„Hin-chan?“ zavolala na ní Tenten.
„Á, promiňte!“ hlesla Hinata, když jí došlo, že na ní dívky čekají, a okamžitě se k nim rozeběhla.
„Co si vůbec vezmete na sebe?“ pokračovala Ino v základním tématu.
„To je těžký, když nevíme, co se bude dít, nemyslíte?“ opáčila Tenten zamyšleně.
„Já si vezmu určitě to růžový kimono!“ nechala se slyšet Sakura, ignorujíc své nevědomosti. Tenten hlasitě povzdychla a Hinata se usmála nad její bezstarostností.
„Ty fakt chceš podniknout i nepotřebný kroky k dosažení svého cíle, co?“ zašklebila se blondýnka.
„No samozřejmě! Jde přece o Sasukeho!“ řekla Sakura rozhodně, „Až mě v tom uvidí, tak bude vítězství moje!“
„Hé? Ty si moc věříš, holka,“ nenechala si Ino ujít další hodící se poznámku a Saku jí věnovala pohled, který by dokázal zavraždit stádo dobytka.
„Já si vezmu ty krátký čínský šaty a doplním je černýma legínama. A vlasy ozdobím jehlicemi,“ zmínila Tenten jakoby nic, i když ji šlo především o zastavení dívek dřív než si začnou vytrhávat vlasy.
„Jo! To bude hezké! A nechceš s vlasama pomoct?“ nabídla se Ino s jiskřičkami v očích. Tenten s křivým úsměvem nakonec neochotně souhlasila.
„A co ty, Hinato?“ promluvila i Sakura.
Modrovláska se zarazila, „Já asi takhle... Mám ten dojem, že to, že nám neřekli o co jde, bude taky proto, abychom se nepatlali s výběrem oblečení. Prostě, že není vyhraněný styl, takže jít v každodenním oblečení nebude špatná volba.“
„Hm, na tom něco je,“ zapřemýšlela Yamanaka, když si podepřela bradu rukou. Tenten jen s úsměvem kývla. A Sakura byla jakoby to neslyšela, „No, to je fuk. Já si beru to růžový kimono!“
Všechny tři se její hlášce nevinně zasmály a poté všechny pokračovaly Konohou dál.

* * *
Už byl téměř čas na událost, na kterou všichni čekali už několik dní, takže se občané Konohy buď začali shlukovat před hlavním sálem, anebo se teprve připravovali v pohodlí domova.
Hinata akorát vešla do svého pokoje. Byla vyčerpaná chůzí a Ininou nákupní horečkou. S úlevným vzdychem odhodila tašku s novými věcmi do kouta a posléze se zamyšleným pohledem se opřela o zeď, po které následně sjela a sedla si na zem.
Asi jsem byla jen posedlá, zamyslela se a zabořila hlavu do kolenou, kolem kterých následně ovinula i ruce a pevně je objala.
Zachránil mě, nevzdával se. To byl hlavní důvod, proč jsem ho obdivovala… A protože jsem ho vídala denně, měla sem pocit, že k němu cítím něco víc. Jenže nikdy jsem s ním netrávila čas! Myslela jsem si, že ho znám dostatečně na to, abych ho mohla milovat, ale neměla jsem jednoduše potřebný čas k tomu, abych ho poznala. Neznám všechny jeho stránky, zápory a klady, kvůli kterým bych ho měla milovat… Ne. Byla jsem Narutem opravdu asi jen posedlá, nechala proudit své myšlenky. Poté zvedla hlavu a zadívala se na strop. Kolena však stále pevně objímala.
Ale on byl jiný. S ním jsem byla jiná. Víc svá než kdy jindy… než když jsem sama nebo v přítomnosti jiných lidí. I když jsem s ním byla jen čtyři hodiny, bylo to v jednom kuse a hodně jsem se o něm dozvěděla. Sice neznám jeho jméno, ale na tom nezáleží. Přeci jen, každá květina nazvaná jinak, voněla by stejně. Ale chtěla bych ho znát... a poznat ho zase o trochu víc, rozjímala ještě chvíli o svém tajemném neznámém, dokud si prstem nepřejela dolní ret, Chtěla bych ještě jednou, říkala si zamyšleně, když si přehrávala onen zážitek.
Náhle však zvážněla. Rychle vstala a odcupitala z pokoje pryč.
Dneska ho musím rozhodně najít!

Poznámky: 

Shocked Moc přeslazené na mě Laughing out loud Neumím psát romantické povídky, tak mějte slitování Laughing out loud Navíc je to děsně dlouhý, tak jsem to udělala na dvě částii Barf! Laughing out loud Takže potlesk všem, kdo se přes to dokázal prokousat a uvažuje, že si přečte zbývající část Laughing out loud
Každopádně jsem na to svým způsobem docela hrdá, ale to je asi jen 'materšká' pýcha, co? Laughing out loud Laughing out loud

5
Průměr: 5 (35 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Sarah Nara
Vložil Sarah Nara, Čt, 2012-11-08 22:03 | Ninja už: 4957 dní, Příspěvků: 473 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Ja myslím, že je to naprosto geniálne Laughing out loud A že sa teším na to pokračovanie :3

~FC for mestekova~

Moje FanFiction