Proměna 11 díl

Kurama se probral. Seskočil z jeskyně na písečnou zem vedle Sakury a Hinaty.
„Už si se vyspal?“ zeptala se Sakura.
„Proč bych asi jinak vstával?“ Kurama dělal uraženého, ale moc dlouho to nevydrželo. Po krátkém občerstvení se vydali k branám Suny. Skrz hradby prošli hladce, ani stráže se neobtěžovaly ptát se na jejich jména. Všichni ve vesnici je znali.
Jedinou zvláštností byla oranžová liška s pláštíkem. Bylo zvykem, že jsem občas zavítala zlatá liška. Toto byla novinka, a tak si jí musel každý řádně prohlídnout.
„Proč se na mě musí každý dívat?“ zašeptal.
„Já bych se nedivila, přeci jen liška ve vesnici není moc častá.“
„Právě naopak mladá slečno.“ ,jakýsi starý pán o berli, který zaslechl jejich rozhovor, začal vysvětlovat. „Víte, zde není nijak zvláštní, když sem zavítá liška. Jenže jsou to fenkové, ale my je nazýváme ‚Děti ohně a písku‘. Prvně byli spatřeni na hranicích se zemí ohně, ale pak přešli do naší země.“ Neznámí se k nim otočil zády a šel pryč.
„Zvláštní muž.“
„Souhlasím Kuramo. Tak pojďte Gaara na nás čeká.“ Hinata s Kuramou přikývli a vydali se k sídlu Kazekageho.

Naruto kráčel uličkou mezi liškami hned za princeznou vesničky.
„Co to je vlastně za vesnici?“
„Tato malá ‚vesnička‘ jak to nazýváš se jmenuje Kitsooka. Je to útočiště pro nás fenky.“ Po zbytek cesty už byl potichu. Dorazili před jednoduchý, malý, kulatý domek. Princezna vešla dovnitř.
„Pojď dovnitř.“ Naruto chvíli váhal, ale nakonec přeci jen vešel. Ve vnitř se nacházelo neskutečné množství barevných polštářů, rozložených do kruhu. Na každém seděl jeden fenek a každý měl okolo krku ovázaný jiný šátek různé barvy. Na vyvýšeném místě byl jeden obrovský fialový polštář se zlatými střapci. K němu si to mířila princezna. Vyskočila na polštář a udělala si pohodlí. Zprava a zleva vyšli dva fenci se stříbrnými šátky na obou předních packách. Sedli si vedle princezny na své rudé polštáře.
„Takže proč jsi přišel?“
„Ehm, já… já jsem netušil že… že bych mohl něco vůbec objevit, já…Auu!" Co si ho kouslo do ocasu. Přitáhl si ho k sobě a uviděl malou zlatou lištičku, jak visí na jeho ocase.
„Kuro! Pusť ho!“ Malá lištička povolila stisk a neobratně spadla na zadeček.
„Ale já si chci hrát!“ Křikl Kuro.
„Neboj se. Za chvíli si budeš hrát. Tak se běž hezky posadit.“ Něžně řekla princezna. Kuro se vesele zasmál a upaloval k zelenému polštáři.
„Omlouvám se Naruto, ale je to tvoje chyba. Neměl si tak mávat ocasem.“
Naruto!
Opět stál v mělké vodě před vysmátým lišákem.
„Máš ty vůbec tušení s kým to mluvíš?“
„Princezna kitoky nebo tak nějak. Proč?“ Naruto se zvědavě podíval na Kyuubiho. Ten se jen usmál a začal povídat.
„Víš, ještě než jsem byl poprvé zapečetěn. Tak jsem se měnil na malou lišku.“

Kdesi poblíž hranic mezi Písečnou a Listovou byl les, do kterého nikdo nevkročil. Byl prokletý! Kdokoliv do něj vstoupil už nikdy nebyl spatřen. V tom lese kdesi hluboko se nacházela jeskyně. V té jeskyni se ukrýval a vyčkával na svou příležitost mocný démon Kyuubi. Cink.
„Konečně.“ Devítiocasý se začal z plna hrdla chladně smát. Vstal a ve své zmenšené podobě vyšel do pustého lesa.
Běžel vysokou trávou rychle a tiše. Blížil se k hranicím svého lesa odkud přicházelo zvonění rolničky. Už pár metrů. Poslední skok a už byl na menší mýtince, kde na zemi ležela o něco menší zlatá liška než byl on sám. Ležela tam s velmi ošklivou ránou na přední tlapě a na druhé měla lano. Okolo krku měla masivní ocelový obojek s kusem řetězu. Kyuubi začal obcházet kolem bezmocné lištičky a začal se pochechtávat.
„Co se ti asi tak mohlo stát, že jsi tak zbídačená. Nejspíš si věřila těm podlým vesničanům co?!“, Kyuubi se začal smát ještě víc, „Jen se neboj já tě zbavím toho trápení!“
„Prosím… pomoc… musím… zachránit… sestřičku.“ Liška už nedokázala víc udržet pozornost. Zavřela oči a upadla do bezvědomí.
„Hm, zajímavé umíš mluvit. Zatím jsem teda neviděl lišku, která by uměla mluvit. A zachránit koho? No uvidím pro teď tě nechám být a zbytek mi dopovíš později.“ Jedním seknutím drápů přeťal ocelový obojek. Když spadnul, naskytl se mu pohled na sedřený krk. Z packy jí sundal lano a dal jí trochu své čakry na zacelení ran. Dal si jí na záda a odnesl do své jeskyně.

Naruto se uchechtl.
„Teda to bych do tebe nikdy neřekl.“