Nový člen, díl 25

„Ale noták,“ vzdychla otráveně Natsumi, „další jeskyně? Už si připadám jak pračlověk. Nemůžeš někdy vybrat třeba opuštěnou chatu nebo něco podobnýho?“
Pein, jakožto vůdce celé organizace Akatsuki, ji nemilosrdně ignoroval, otočil se čelem ke členům a spustil: „Všem bych teď chtěl říct, proč jsme se vlastně přesunuli předčasně. Jak jste si jistě všimli, máme o člena méně. Ukázalo se totiž, že Hiroki pracoval pro Orochimara jako špeh. Přesun je vlastně jedno z nemála opatření, které musíme uskutečnit.“
Všichni na něj překvapeně hleděli, dokonce i Konan. Jen Deidaru a Natsumi nepřekvapila informace, kterou již věděli.
„Natsumi,“ pohlédl zrzek na hnědovlasou, „potřebuju s tebou mluvit. V soukromí.“
Dívka přikývla a drala se i s kufrem dopředu za Peinem, který už vstupoval do jejich nové skrýše. Ostatní se již odpojili a vybírali si pokoje. Pein se zastavil u dveří a vstoupil do nich. Dívka jej následovala, držíc stále své zavazadlo.
„Tak?“ promluvila po bouchnutí dveřmi.
„Jak dopadla mise?“ sedl si na zaprášený stůl, očividně už dlouho nepoužívaný.
„Lépe, než jsem čekala,“ usmála se tajemně. „Potkala jsem devítiocasou lišku.“
Vůdce zpozorněl. Dívka ve svém úsměvu ukázala i bílé zuby.
„Vím, kde bydlí, je to v tom plánku,“ vytáhla z kufru blok a dobře mířeným hodem jej pohodila do zrzkova klína. Poté svůj úsměv schovala a dodala: „Jsem si ale jistá, že to není ten důvod, proč jsi semnou chtěl mluvit. Hm?“
„Pravda,“ vzal notes a schoval jej do jednoho z mnoha šuplíků ve stolu. „Myslím si, že bys mi měla říct podrobnosti o Hirokim. Pak ti řeknu i já, co se stalo, když jsi tu nebyla.“
Kunoichi zacukal koutek úst a vytvořil tak na její tváři vítězný úšklebek.
„Jo, to by možná bylo fajn, ale k čemu by to bylo? Dyť už je stejně po něm, tak co,“ zatvářila se znuděně, jakoby se jí to vůbec netýkalo.
„To tě musím zklamat, ale není,“ tvářil se stále vážně Pein.
Natsumi upustila kufr, který za doprovodu tvrdé rány dopadl na kamennou podlahu. V mžiku byla u ninji, popadla ho za límec a hleděla mu z blízka do očí.
„Jak to, že není mrtvej? Proč ste ho ku*va nezabili?“ syčela vztekle do jeho tváře. Vůdce si však stále zachovával stejný výraz.
„S jeho pomocí můžeme vystopovat Orochimara a jeho úkryt,“ vysvětlil. Sevření povolilo.
„Vím, že dokážeš vystopovat známou chakru na mnohem větší vzdálenost, než tu neznámou.“
Natsumi pustila jeho triko, o krok ustoupila a založila ruce na prsou.
„Ty taky zjistíš všechno. Orochimaru má ale taky pro mě známou chakru, ne?“ ohradila se po chvíli přemýšlení.
„Jenže Orochimaru je víc opatrný a svou chakru se naučil dobře skrývat. Hiroki se nebude namáhat. Pokazil misi, nebude myslet na to, že bys mohla sledovat jeho chakru,“ opáčil jí.
„Kdy?“ zeptala se narovinu, naštvaná, že jí Peinův plán nedošel dřív.
„Hned, jak najdeš jeho chakru. Půjde s tebou Deidara. Už o tom ví. Pokusíte se zjistit, proč poslal Hirokiho do Akatsuki a až tuto část splníte, vyhodíte doupě do povětří. To by nám mělo dát čas k tomu, abychom vymysleli účinná opatření proti tomu hadovi,“ sdělil jí.
„Fajn,“ souhlasila otráveně a začala vyprávět o Hirokim všechny detaily.

Natsumi vylezla ze dveří.
„Tak co?“ zeptal se jí Deidara, hned jak se za ní zavřely dveře. Opíral se o studenou zeď, ruce zkřížené na hrudi.
„Jsem na tebe naštvaná. Proč jsi ho nezabil ty?“ mluvila klidně. Deidara věděl, že tohle je mnohem horší, než kdyby na něj křičela.
„Tušil jsem, že Pein s ním něco zamýšlí,“ vysvětlil blonďák omluvně.
„To je mi jedno. Ten bastard si zaslouží smrt a nic jinýho,“ pronesla naštvaně a vydala se směrem, kterým tušila ložnice.
Deidara se za ní rozběhl, vytrhl z ruky kufr a měl co dělat, aby mu nespadl na nohu, jak byl těžký.
„Co v tom sakra máš? Cihly?“
„Jen věci, které jsem si stihla vzít tak narychlo sebou. Neprosila sem se tě o pomoc, tak sklapni,“ umlčela ho.
Deidara tedy ztichl a kráčel po jejím boku, kufr nesl v obou rukách. Dovedl ji až k poslednímu volnému pokoji.
V úkrytu se žilo mnohem pohodlněji, než v tom minulém. Koupelnu mělo více pokojů, byly prostornější a nověji vybavené. Chodba byla široká, na jednom konci byla koupelna, na druhém vchod do kruhové společenské místnosti. Z té se dalo dostat do Peinovy pracovny, do kuchyně, na vnitřní cvičiště a ven z jeskyně. Vlastně to byl takový střed skrýše.
„Tak, kdy chceš začít hledat Hirokiho?“ zeptal se Deidara, opírající se o rám dveří a pozorující Natsumi, jak si vybaluje věci. Už se nedivil, proč byl kufr tak těžký. Měla v něm plno zbraní. Dokonce zabíraly více než půlku kufru.
„Až si vybalím, tak půjdu ven, trochu se projdu a třeba něco ucítím,“ odpověděla a upevnila si pouzdro na sukni. „Když se tak stane, hned vyrazíme.“
„Fajn, půjdu se připravit. Sejdem se před vchodem,“ promluvil vážným tónem blonďák a odešel do svého pokoje.
„Já neřekla, že chci jít hledat s tebou,“ řekla si polohlasem pro sebe hnědovlasá a upevnila si na zádech svou katanu.
V kufru moc věcí neměla, protože si toho tolik nestihla sbalit, takže měla rychle vybaleno a vybavena plně funkčními zbraněmi se vydala ven z úkrytu.
Slunce ji praštilo do očí, až se musela dívat jen jedním okem. Její rozhovor s Peinem byl dlouhý, to proto bylo slunce již tak vysoko na modravé obloze s malými obláčky. Větřík byl silný, ale příjemný.
Po hodné chvíli přišel i Deidara.
„Kde ses sakra flákal?“ vrhla na příchozího naštvaný pohled.
„Promiň, promiň…“ omlouval se blonďák a nervózně se usmál.
„No nic. Tak jdeme,“ mávla nad tím v duchu rukou a vyšli.
Cesta prosluněným lesem nebyla nijak náročná. Občas se zastavili, Natsumi se soustředila, nic však nenašla a pokračovali dál. Dívka se mezitím na Deidaru přestala zlobit a při cestě si přátelsky povídali.
Zastavili se u řeky, protože už oběma pořádně kručelo v žaludcích. Mladík tedy vytáhl z ruksaku, který měl s sebou, svačinu s onigiri. Sedl si na zemi do tureckého sedu a položil krabičku s jídlem před sebe. Natsumi si sedla naproti.
Neseděla nijak elegantně, dokonce ani dámsky. Skoro jakoby byla kluk. Popadla jeden ze čtyř knedlíků a s chutí se zakousla.
„Jaké to vlastně je, vyhledávat chakru?“ zeptal se se zájmem po chvíli ticha.
„No,“ řekla s plnými ústy, poté polkla rýžové sousto, „jak to popsat. Prostě se mi do hlavy pošle signál, že moje tělo zachytilo chakru. Něco jako další ze smyslů. Vážně to nemůžu k ničemu přirovnat.“
Deidara chápavě přikyvoval.
„Věděl jsi, že zvířata mají taky chakru? Cítím ji, i když jen slabě na malou vzdálenost,“ vysvětlila a uhryzla další kus ze své svačiny. „Když se soustředím, cítím všechny chakry lépe,“ dodala s plnou pusou.
Slunce už nesvítilo tak, jak ráno, začali jej pomalu zakrývat mraky. Nevypadalo to na déšť, možná na malou přeháňku.
V tu dobu Natsumi s Deidarou skotačili ve vodě polonazí, spodní prádlo jim zakrývalo nejdůležitější partie, a užívali si poslední chvíle teplého dne. Oba se smáli a dělali si naschvály jako malá děcka.
Vyčerpaní a mokří padly do trávy a hleděli na oblohu nad sebou. Natsumi zavřela oči a užívala si tento radostný moment. Najednou však z její tváře úsměv zmizel a v rychlosti si sedla.
„Co je?“ zeptal se, až skoro vylekaně, blonďák a odhrnul si mokré vlasy z tváře.
„Hiroki. Mám ho.“