manga_preview
Boruto TBV 07

Nový člen, díl 24

Sluneční paprsky se draly do oken a prosvítily celou místnost. Některé z nich začaly lechtat Natsumi na tváři.
Dívka zamžourala očima po osvětleném pokoji. Na chvíli se vyděsila, poté si však uvědomila, kde je. Posadila se a s dlouhým zívnutím se protáhla. Venku poprchávalo, ale bylo to jen mrholení, které tvořilo barevnou duhu na obloze.
Natsumi vstala a dobelhala se do koupelny. Opláchla si obličej a vodou si navlhčila i vlasy. Vzala si na sebe již suché šaty a pár pohyby zvládla culík. Nasadila tmavé sluneční brýle, obula sandále, popadla tašku a širokým oknem vyskočila na travnatý dvorek. Rozhlédla se kolem sebe, jestli všichni ještě spí a vyrazila po mokrém trávníku k východu. Párkrát jí uklouzla noha a málem spadla, ale udržela balanc. Když se dostala ke dveřím, zatlačila na ně. Byly zamčené. Koukla se nad sebe a pohledem měřila výšku zdi. Nebyla nijak vysoká, ale ani ne zrovna nejmenší. Poodstoupila o pár kroků od zdi a poté se proti ní rozběhla. Udělala na ní pár kroků a zachytila mokrého okraje. Natsumi se hladce dostala nahoru. Ještě si ověřila, že ji nikdo nepozoruje a seskočila na druhou stranu, přímo do kaluže. Bylo jí to však jedno. Vydala se na další průzkum vesnice.

„Přesun? Co to Peina zase popadlo?“ zamumlal rozespale Kakuzu a překulil se na druhý bok na posteli.
Hidan jen cosi zabrblal a ošil sebou tak, že z něj spadla celá deka, která do té doby už zpola visela přes okraj postele. Nijak ho to však nevzrušovalo a chrněl spokojeně dál.
Blonďák se jedním krokem dostal zpátky na chodbu a zavřel dveře od pokoje dvojce, kterou zrovna vzbudil. Ze samotného konce chodby přešel podél kamenné zdi, kterou přerušovaly jen občasné dveře, ke svému pokoji. Vešel do místnosti a oči se mu zastavily na Hirokiho věcech, úhledně srovnaných.
Co s jeho věcmi? No, Pein s nimi něco udělá, přemýšlel znuděně a zamířil ke své posteli, na které se již válel poloprázdný kufr, rozevřený a okolo něj poházené oblečení. Pokračoval tedy v balení svých věcí a snažil se na nic a na nikoho nemyslet.

Tady by se dalo taky jednoduše proniknout, pomyslela si Natsumi, když se rozhlížela kolem sebe a nezpozorovala žádné ninji, ba ani človíčka. Zakroužkovala tedy místo do své mapy. Jak se tak dívala do papíru, něco ji napadlo.
Procházela širokými ulicemi, jež se pomalu zaplňovaly postaršími dámami, které se chystaly na nákupy, matkami, doprovázejícími své děti do školy a muži, chystajícími se na ranní šichtu do práce. Dívala se po cedulích, na kterých byla napsána jména ulic, jimiž se vydávala. Rovnou si je i psala do svého plánku, na němž šla poznat praxe z dřívějších let.
Konečně uviděla ceduli, kterou hledala. Název na ní se shodoval s ulicí, na které měl údajně být byt Devítiocasé lišky. Jméno ulice zapsala do mapky sytou červenou barvou, aby bylo co nejvíce vidět.

Horké letní slunce začalo nelítostně pražit a způsobovat všem lidem bez pokrývky hlavy velmi silnou migrénu. Lehký vánek se nedostavoval a ani ve stínu se člověku zrovna dvakrát neulevilo, proto v dobu oběda bylo v ulicích Konohy téměř liduprázdno.
Natsumi si setřela kapku potu z čela. Plánek již měla domalovaný, jenže kručení v břiše a dehydratace ji donutily se v Listové vesnici zdržet o něco déle. Belhala se unavenými kroky po široké kamenné cestě a hledala stánek, restauraci nebo alespoň obchod s potravinami.
Její pohled zaznamenal velký nápis „DANGO“, proto se s námahou dopravila ke vchodu onoho domu, kterému ten nápis patřil. Jakmile vešla, čekalo ji nemilé překvapení. Restaurace měla plno. Potichu zaklela a šla k pultíku, kde se objednávalo jídlo nebo se ptalo na cestu k záchodům.
Díky návalu zákazníků zaměstnanci s černými zástěrami, omotanými kolem pasu, běhali sem a tam. Po chvilce pozorování uštvaných pracovníků se jí konečně dostalo pozornosti od jednoho fešného mladíka.
„Dobrý den, přejete si?“ zeptal se s nuceným úsměvem na rtech.
„Zdravím. Dáváte jídlo a pití s sebou? Zdá se totiž, že si nesednu,“ přešla rovnou k věci.
„Samozřejmě. Co to bude?“ usmál se znovu, tentokrát už více přirozeně.
„Dvakrát dango a láhev vody,“ sdělila svoji objednávku mladíkovi, který na to přikývl a kamsi odběhl.
Po krátkém čekání se Natsumi dočkala, převzala objednávku a spěšně odešla ze zadýchaného obchodu. Vzala do volné ruky špejli a ústy stáhla první dango-knedlíček ze tří. I když si na sladké moc nepotrpěla, musela si s touhle cukrovou laskominou vystačit. Vydala se tedy k bráně vesnice a poté do lesa, najít opět úkryt.

Obloha vymýšlela všemožné barvy v dobu, kdy začalo slunce zapadat za obzor. Hvízdání ptáčků vystřídalo cvrlikání cvrčků. Denní vedra byla nahrazena chladným večerním rouchem. Na stromech se stále nehnul ani lísteček, když o něj ovšem nezavadila veverka nebo jiné lesní stvoření. Noční zvěř se začala probouzet k životu.
„Kdyže se má Natsumi vrátit?“ zeptal se znuděně Kisame u večeře a dlouze si zívl, až se mu v očích zaleskly slané slzičky.
„Těžko říct. Když se bude ulejvat, tak si na ni ještě počkáme. Z čehož se dá odvodit, že se ze skrýše odstěhujem minimálně za tejden,“ odvětil Hidan, zaujatě pozorujíc nahnědlý kašovodopád, jež pramenil na jeho lžičce a dopadal do poloprázdné misky stejné břečky.
„Dík za důvěru,“ ozval se ode dveří dívčí hlas, který upoutal pozornost všech přítomných. „Za to se s tebou nepodělím o zbytek jídla.“
Jakmile uslyšeli slova „zbytek jídla“, všem se zajiskřilo v očích a měli co dělat, aby se jejich sliny nedostaly ven z úst.
Když se Natsumi rozhlížela po všech členech, podivila se, že vlastně všichni nejsou.
„Hiroki dnes večeři vynechává?“ jeho jméno vyslovila s řádnou nechutí.
Deidara hned vystartoval jako neřízená střela směrem k dívce, popadl ji za zápěstí a vlekl z jídelny pryč. Bruneta jen za svými zády zaslechla: „No jo, kde je vlastně Hiroki? Naposledy jsem ho viděl, když…“ Když se konečně zastavili, dostatečně daleko od ostatních, Deidara si hlasitě oddechl.
„To bylo o fous,“ promluvil blonďák a otočil pohled na nechápající hnědovlásku. „Víš, zařídil jsem, aby Pein zjistil, že je Hiroki špeh, ale ještě to nikomu neřekl. Každopádně se stěhujeme do jiného úkrytu, takže si rychle běž sbalit saky paky, protože si typuju, že hned zítra ráno bude velkej přesun.“
Dívka na něj hleděla s polootevřenými ústy.
„Jako vážně?“ zeptala se nevěřícně. Když jí ninja pokýval hlavou na souhlas, na tváři se jí objevil úsměv.
„Tak to je senzace! Konečně je ten parchant pryč!“ zaradovala se a v přívalu veselí se neovládla a objala jej.
Konečně nějaké dobré zprávy, pomyslela si šťastně a stiskla mladíka ve své náruči ještě víc. Posléze si však uvědomila, že to se vymyká jejímu obvyklému chování a tak jej v rychlosti pustila.
„Dobrá práce,“ pochválila jej, jak nejlépe uměla, „za to ti věnuji zbytek danga z Konohy.“ Podala mu bílou krabičku a spěchala do svého pokoje sbalit všechny věci.
Deidaru nenapadlo nic, co by řekl, proto raději mlčel. Když mu dívka zmizela z dohledu, zamířil zpátky do jídelny, kde se konverzace od Hirokiho přesunula opět ke Konanině nepoživatelné kaši. Když zasedl na své místo, letmo si všiml Itachiho vražedného pohledu. Nasucho polkl, ale snažil se svůj úlek nedat nijak najevo.

Ranní paprsky se prodíraly skrze větve a listy stromů a dávaly trávě i hlíně na zemi světlejší odstíny. Jemný větřík si užíval svobody mezi korunami stromů a podporoval ptactvo v bezstarostném letu.
„Natsumi, vstávej! Je čas na přesun,“ klepal na dveře dívčina pokoje nevrlý Kakuzu.
Dívka odlepila hlavu od měkkého polštáře a protřela si unavené oči. Když se rozhlédla kolem sebe, zjistila, že místo balení si věcí se včera rozhodla zachumlat se do peřin a spát. To se jí však nevyplatilo a teďko měla pořádný skluz v balení. Hbitě vyskočila z vyhřáté postele a kvapně začala shromažďovat všechny své věci do rozměrného kufru. Bylo jí jasné, že to nemá šanci stihnout, jelikož Pein není takový dobrák, že by na ni čekal, než si vše sbalí. Proto tedy doslova létala po pokoji sem a tam a do kufru házela vše, co se jí dostalo pod ruku.
To to teda pěkně začíná!

Poznámky: 

A je tu další díl, díky kterému jsem včera byla vzhůru do půlnoci, abych to dopsala Laughing out loud Hej, připadá to jenom mě, nebo i vám, že píšu pořád hůř a hůř? Laughing out loud Ale nebojte, za chvíli takhle strašná povídka skončí Laughing out loud

5
Průměr: 5 (12 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele HiTomi-chan
Vložil HiTomi-chan, Út, 2012-10-23 15:49 | Ninja už: 4523 dní, Příspěvků: 1154 | Autor je: Pěstitel rýže

Že hůř a hůř... To ani neskoušej jako. Laughing out loud Nepíšeš hůř, to né, ale ani nepokoušej se nějakým způsobem zhoršít.. Chápeš mě ne? D
Jinak to byl úžasnej dí, moc se těším na další.Smiling

Přátelé jsou jako brambory, když je sníte, tak zemřou...
Ne všichni, kdo bloudí, jsou ztraceni.
Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou..

Obrázek uživatele Bella Scarlet
Vložil Bella Scarlet, Út, 2012-10-23 12:44 | Ninja už: 4835 dní, Příspěvků: 129 | Autor je: Prostý občan

moc se mi to líbí Smiling, těším se na další díl.. sem zvědavá na ten zamilovaný "čtverec" Laughing out loud jak se to všechno vyvine Eye-wink

Ten, kdo neprojeví smutek, neznamená, že nemá srdce. Jen má více odvahy bojovat s osudem.
Bojuji za život, žiji pro smrt.