Nový člen, díl 26

Dvě postavy se hnaly lesem, že normální člověk by viděl jen neidentifikovatelné skvrny, zanechávající za sebou rozvířený vzduch. Mířily neznámo kam, neznámo proč.
„Je zatraceně rychlej,“ postěžovala si Natsumi a i přes svoji únavu přidala na rychlosti.
„Zpomal! Takhle se leda uštveme!“ volal na ni Deidara, který na tom byl podobně jako jeho kolegyně.
Jenže když zpomalím, už ho nenajdu. Už teď je těžké vycítit jeho chakru, stiskla vztekle zuby. Po čele jí stékal pot a bolelo celé tělo, i tak však nezpomalila. Pomocí chakry se odrazila o další tlustou větev.
„Tak aspoň počkej! Vyrobím s jílem ptáka a poletíme. Aspoň nebudem tak utahaní,“ nabídl jí blonďák, když došel k závěru, že mu zřejmě děvče neodpoví.
„To nejde!“ vyštěkla na něj zadýchaně. „Potrvá to moc dlouho. Ztratila bych ho.“
Deidara už za ní pomalu, ale jistě zaostával. Ač se snažil sebevíc, nemohl s ní udržet krok.
Už běžíme hrozně dlouho. Jak může držet pořád takové tempo, vrtalo blonďákovi hlavou. Oba byli celí zpocení, až se jim lepily vlasy na obličej a šíji.
„Zpomalil,“ sdělila Natsumi svému společníkovi. „Zřejmě už nemůže tak rychle běžet.“
„Tak můžeme taky zpomalit, ne?“ vybídl ji.
„Ne. Přiblížíme se k němu blíž, abych ho cítila víc. Potom až zvolníme,“ zamítla jeho nápad dívka a vynaložila další cennou energii na odraz od stromu.
„Kdo řekl, že tu velíš ty?“ zeptal se podrážděně ninja.
„Umíš vycítit chakru? Ne, tak mlč a poslouchej mě!“ rozkřikla se a Deidara mohl vidět její unavený obličej. Poté se mezi nimi nevystřídalo jediné slovo.
Začalo se smrákat. Ptactvo umlklo a nastalo ticho, které bylo rušeno jen větrem v korunách stromů.
„Zastavil se. Zřejmě už dorazil do doupěte,“ prolomila konečně ticho, které mezi nimi panovalo, a zvolnila své tempo.
„Takže co chceš dělat teď?“ zajímal se blonďák, když ji dohnal.
„Přiblížíme se a počkáme na noc. Potom vnikneme dovnitř,“ sdělila mu svůj plán. Blonďák přikývl.
Po třech uběhnutých kilometrech se Natsumi konečně zastavila. Seskočila z větve stromu a hned si zmoženě sedla pod strom, o jehož kmen se následně opřela. Deidara seskočil také a sedl si na zelený mech rostoucí na zemi. Oba zběsile oddechovali a nabírali síly, které při cestě ztratili.
Obloha byla zastíněna mraky a noc byla tedy temnější, než obvykle. Měsíc totiž nesvítil na cestu. Z nebe začaly padat dešťové kapky, načež jedna z nich dopadla na Natsumino zavřené oční víčko. Nebyl to však důvod, kvůli kterému otevřela oči.
„A sakra! Vstávej, rychle!“ kázala Natsumi a spěšně vstala ze svého vyhřátého místečka.
Blonďák zamžoural očima a chvíli počkal, než si jeho zrak zvykl na temnotu, která je obklopovala.
„Co se děje? Chceš se schovat před deštěm?“ zeptal se při líném vstávání, když na něj dopadla studená kapka.
„Hirokiho chakra, ztrácí se!“ sdělila, již vyčkávající na tlusté větvi.
„Dal se zase do pohybu?“ zatvářil se překvapeně a vyskočil za ní.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Zemřel,“ konstatovala a natáhla k němu ruku, „chytni se mě. Skryji naši chakru, aby nás Kabuto nenašel.“
„Z-Zemřel? Jak to…“ zakoktal se zaraženě. Poté položil svoji teplou dlaň na její studenou ruku. Chvíli pozoroval její soustředění, až když na něj kývla, vyrazili vpřed.
Déšť byl již v tom nejlepším a chladil jejich horká, unavená těla. Byli promočení na kost ve chvíli, kdy se zastavili před jeskyní, jejíž vchod zel temnotou.
Natsumi s Deidarou stáli před vstupem do hadího doupěte. Chvíli otáleli a mrzli pod dopady studených kapek.
„Jeho chakra už vyprchala,“ prolomila mlčenlivost mezi nimi Natsumi. „Tak… Jdeme?“
Blonďák přikývl na souhlas.
Natsumi šla mírně vepředu, vedla, ale držela se blízko u Deidari, protože jej pořád držela za ruku a skrývala jeho chakru spolu se svojí. Jako bývalá a dlouholetá poddaná Orochimara si pořád ještě pamatovala systémy chodeb, které měl sannin v oblibě. Bloudili průchody, již osvětlenými ohnivými loučemi na stěnách, symetricky postavené.
„Je tu hodně lidí,“ podotkla bruneta, „hodně nepřátel.“
Deidara nasucho polkl. „Jsi si jistá, že o nás nevědí?“ zajímal se.
„Samozřejmě, že nejsem,“ odpověděla vážně. „Ale myslím si, že kdyby o nás věděli, už by se nám někdo postavil.“
Chodba se opět rozdvojovala. Natsumi neváhala a vydala se doleva. Ohnala se za každým zvukem. Byla opravdu nervózní.
Najednou se před nimi objevily dřevěné dveře. Natsumi se na chvíli před nimi zastavila a koukala na železnou kliku.
„Nikdo tam není,“ informovala svého společníka a chytila studený kov. Pootevřela dveře za doprovodu tichého vrzání zrezivělých pantů. Vklouzla dovnitř, Deidara hned za ní. Ocitli se ve velké laboratoři, soudě podle zkumavek, velkých skříní a operačních stolů.
„Tak snad to bude tady,“ promluvila dívka a místností se ozvala odezva jejího hlasu. Začali tedy hledat v různých šuplících, skříních i v papírech na stole. Vše důkladně četli a tak se dozvídali i o Orochimarových výzkumech.

„Hele, myslíš, že by si Orochimaru vedl nějakej deník nebo něco?“ napadlo Deidaru po chvíli přehrabování ve spisech.
„Jak to myslíš?“ optala se Natsumi, věnující pozornost nějakému nečitelně napsanému textu.
„No, proč by si někam psal plány?“ vysvětlil.
„Tak najdeme ty informace, které mu Hiroki donesl, a pak se ho půjdeme zeptat,“ usmála se, aby trochu odlehčila napjatou situaci.
„Nedělej si srandu,“ vyštěkl na ni podrážděně.
„Hele, mám to!“ zajásala dívka a chytila složku do obou rukou. Uvědomila si však pozdě, že tím přestala skrývat Deidarovu chakru.
„A sakra…“ zaklela a pomalu otočila pohled na blonďáka. „Seberem informace a vypadnem,“ poručila a rozběhla se ke dveřím.
Deidara však strčil ruku do kapsy s jílem. Jeho ústa na dlaních začaly přežvykovat bílou hmotu a vytvářet z ní malé sošky, které následně rozhazoval kolem sebe.
„Dělej bloncko! Na tohle nemáme čas,“ okřikla ho, zpola venku ze dveří.
„Musíme to tu zničit. Pamatuješ, proč poslal Pein s tebou zrovna mě?“ odpověděl stejně hlasitě a odhodil další jílovou sošku. Poté vyrazil za dívkou.
Uháněli dlouhou chodbou zpět k východu, Natsumi určovala směr a Deidara za ní rozhazoval výbušnou hmotu v každou chvíli, která se naskytla.
„Už jdou,“ informovala svého společníka o aktuálním stavu, „nejsou moc rychlí, ale jestli nepřidáme, setkáme se s nimi při dalším spojování chodeb.“
Deidara broukl souhlasnou hlásku a přidal na rychlosti, aby se mu Natsumi neztratila z dohledu.
Stihli to, i když se za nimi hnala skupina mutantů. Zřejmě výsledky Orochimarových experimentů. Jejich kůže měla jinou barvu, než normálního člověka, nehty se proměnily v ostré drápy a z rozevřených úst se jim leskly řezavé tesáky pokryté povlakem žlutých slin. Nebyl to hezký pohled.
„Hoď po nich tu svoji bombu!“ poručila ninjovi vedoucím hlasem. Deidara ji poslechl a další soška mutantům vybouchla přímo před nosem. Odolné zdi i přes výbuch pevně drželo strop nad jejich hlavami.
Jakmile Natsumi vyběhla ven, měla co dělat, aby jí nepodklouzla noha na mokré trávě. Déšť už nebyl tak prudký a násilný, jen mrholilo. Otočila se k jeskyni.
„Vyhoď to do vzduchu, dělej, nebo se dostanou ven za náma!“ zavelela rozkaz pro právě vybíhajícího Deidaru.
„Katsu!“ vykřikl blonďák a zastavil se, když doběhl k Natsumi.
Ozářilo je světlo, které způsobil řetězec výbuchů. Jejich oči jiskřily a malé kapky, jež dopadaly na jejich tváře, lechtaly jako tisíce chlupatých pavoučích nožiček.
„To bychom měli,“ konstatovala spokojeně dívka a otočila se zpátky k lesu, „tak abychom vyrazili.“