Známá tvář pod maskou 07 - Druhý krok do temnoty

Kakashiho jsem si všimla nejdřív...
Viděla jsem ho, jak dokončil jakousi sérii pečetí a zvolal: „Raikiri!“
Cítila jsem, jak koncentroval chakru a klidně bych i odpřisáhla, že jsem cítila i mravenčení ve stejné ruce, v jaké se u Kakashiho ukázala koule sršících blesků. Kurenai něco volala na Asumu, který tak tak uhnul bortícím se troskám.
Za mnou se ozval šum...
Přede mnou stál Toshihiro: „Tohle vám nemůžu dovolit, paní. Pojďte prosím se mnou, než budu nucen použít sílu“
„Ty a použít sílu? Na mě? Nechtěj mě rozesmát,“ zavrčela jsem na něj. „Moc dobře cítím, že tvoje síla je svázaná. Do teď jsi nepoužil chakru. Navíc bys šel proti svým rozkazům, což ty rozhodně neděláš, že?! To proto si mě z tamtoho baráku shodil. Nemůžeš použít chakru ani na slezení po zdi. Proto bylo jednodušší mě shodit a dole chytnout. Nemůžeš na mě nic použít. A teď se mi kliď, nebo za sebe neručím!“
Zamračil se a zašeptal: „Sakra, prokoukla nás.“
„To bych řekla,“ odpověděla jsem. „Následky si nes sám.“ Rozmáchla jsem se rukou se zahnutými prsty k němu a část chakry, která pokrývala moji ruku se natáhla a zformovala do ohyzdné tlapy, která Toshihira rozmáchle sekla do hrudi. Náraz ho odhodil několik metrů dozadu. S opovržením jsem se po něm podívala. Pomalu se zvedal, přerývavě oddychoval. Rána způsobená chakrovým pařátem nebyla hluboká a ani moc nekrvácela. Když jsem jenom na okamžik setrvala očima na místě, všimla jsem si, že kůže v deseti centimetrovém pásu kolem rány je popálená a sama rána skoro zuhelnatělá. Zasténal.
Ten pohled mě nenaplňoval ani pocitem vítězství, ani radosti. V ten moment jsem cítila jenom osten bolesti a prázdnoty, která mě neodbytně dloubal v prsou.
… Jsi odporná... Jsi zlá... Jsi krutá... Měli by tě zabít, ať nešíříš zlo do tohoto světa...
Nepříčetný hlas mi řval v hlavě stále dokola ta samá slova.
Potřásla jsem hlavou, obrátila oči k nebi a zavyla jako raněné a rozzuřené zvíře. Chakra kolem mě začala tryskat a v neuspořádaných propletencích se kolem mě vlnila mnohem rychleji než předtím.
Obrátila jsem zrak zpět k ostatním shinobi. Cítila jsem, kteří z nich a jak zrovna využívají chakru, cítila jsem jejich vyčerpání. U těch, kteří umírali jsem si všímala zpomalování chakrovéto proudění a v momentu vyprchání posledního plamínku chakry i uhasnutí jejich životů.
Odporné divadlo.
Kyuubi si mě všiml. V odpověď na moje zavytí zařval a pak na mě chvíli upíral oči, nepříčetné zlostí. Zaklonil mírně celé tělo a začal odněkud uvolňovat bublinky modré a tmavé chakry. Zformoval je do ohromné koule, kterou následně „vyplivl“ směrem napravo ode mě. K vesnici. Jakoby věděl, o co stojím ze všeho nejméně. Rozzuřeně a vyděšeně jsem sledovala, jak si koule razila cestu domy a celým okolím. Nic ji nedokázalo zastavit.
V ten moment se stalo strašně moc věcí najednou.
Odněkud z prostoru vedle mě zazářilo světlo.
Někteří shinobi se na okamžik zastavili a sledovali onu zář.
Já ale ne.
Moji pozornost upoutalo něco jiného.
V cestě té obří kouli stáli moji někdejší ochránci. Chtěli se vyhnout troskám, které se na ně řítily z jedné strany ale v nastalém hluku a zmatku si nevšimli, že směr, které si vybrali je nezachrání.
Neměla jsem čas. Tušila jsem pod jakým úhlem se budova zřítí, tušila jsem, za jak dlouho už bude pozdě.
„Ne...“ ozvalo se velice slabě za mnou. Toshihiro?
Ne, nebyl čas...
Rozletěla jsem se k nim...
Předběhla je a otočila se čelem k nim.
„C... co??? Co se to děje?“ zavýskla Kurenai. Na první pohled mě nepoznala. Stáli tam, neschopní pohybu. Nalevo od nás se přehnala koule Kyuubiho chakry. Otřel se o zadní stěnu domu. Zapraštělo to a zasyčelo. Otočila jsem se k nim zády.
„Sbohem.... miluji vás... miluji Konohu. Sbohem mami... tati...“
Pokrčila jsem kolena natáhla ruce před sebe, chakra kolem nich se natáhla do pařátů a na konci se spojila ve vířící desku chakry. První část sutin přistála, nebyla tak těžká, jak jsem čekala. Zamračila jsem se. „Až tak jednoduché to být nemůže“ pomyslela jsem si.
Taky, že nebylo, další nápor mě donutil se trochu pokrčit. „Sakra, vypadněte odtamtud, ať to můžu pustit.“ ječela jsem na ně v duchu. Na to abych skutečně zařvala jsem neměla dech. Kapka potu mi stekla po spánku. Zadýchala jsem se. „Proč ještě nevypadli?“ přemítala jsem. Ohlédla jsem se po nich. Oni chtěli uhnout ale pro ně plynul čas mnohem pomaleji, než pro mě. Oni skutečně utíkali. Kurenai se nejistě ohlížela a volala na ně něco oni ji něco odpověděli a utíkali dál. Strašně pomalu.
Chakra kolem mě se začala šroubovitě odvíjet od kotníku, přes kolena, když mi už byla jenom po pás. Nemohla jsem to už vydržet, nohy se mi podlomily, ztratila jsem rovnováhu, stáhla ruce k tělu a spustila tak na sebe ohromnou lavinu sutí a železobetonu.
A to byl druhý krok v mé cestě z Konohy.