Vesnice za oponou 02: Setkání po letech

soundtrack
Ne. Nebyli stejní. Vyrostli, a přestože existovali jen v představách, dospěli. Jen jejich úsměvy zůstaly stejné. Kakashiho by ani ve snu nenapadlo, že je bude moci někdy znovu spatřit jinde, než v nočních můrách minulosti.
Ty úsměvy… tak vstřícné a nevinné. Jako kdyby nepamatovali nic špatného. Žádnou tragédii, která by zpřetrhala pouta, která se vytvořila až příliš pozdě.

„O-…Obito…? Obito?! Rin!“ vykoktal šedovlasý ninja. Bál se, že ta jména ani nedokáže vyslovit. Nemrkajíce, pozoroval své přátele a z jeho očí se vydraly slzy. Nevěděl, jak se má cítit.
„Ahoj Kakashi!“ pozdravila znovu krásná dívka. Vlastně – spíše už žena. A byla opravdu krásná. Proč si toho nikdy nevšimnul?
„Co se děje, kámo? Nevypadáš dobře,“ zeptal se muž s vlasy černými jak uhel a nasadil svůj typický tázavý pohled. Ten, který jeho kamarád s maskou tolik nesnášel.
„Obito, Rin… je mi to tak líto… je mi to tak líto. Je mi to tak líto!“ zlomil se hlas šedovlasému muži. Chtěl sklonit hlavu, aby se nemusel dívat na tváře lidí, kterým tolik ublížil. Ale poté si uvědomil, že takto je už možná nikdy neuvidí a byla by škoda nepodívat se jim naposledy do očí.
„Hm? Co je ti líto? Ty přece-“ nedokončila Rin větu. Dítě, které držela v náručí, se totiž dalo do pláče. Dítě, kterého si do té doby ‚Kopírovací ninja‘ vůbec nevšimnul.
„Pššt pššt, nač ten pláč, Kakashi-chan?“

Maskovaný muž zkameněl a přestal dýchat. Jen z očí se vydraly další studené slzy. Nevěřil tomu, co slyšel. Jen věděl, že to pochopil správně.
„On… on se jmenuje… Kakashi?“ vyslovil roztřeseným hlasem. Celé jeho tělo naplnilo tolik pocitů, jako nikdy dřív. Pocitů, které doteď neznal. Nebo si je už ani nepamatoval.
„Jsi v pořádku, kámo?“ vyzvídal znovu Obito a založil si ruce na prsou, „Děláš, jako kdybys to nevěděl. Ale opravdu se tváříš jako tenkrát, když jsem ti to řekl. Že ho chci pojmenovat po tobě. Pamatuješ si ten výraz, Rin?“
„Ano ano, tvářil ses přesně takhle!“ řekl žena a nasadila široký úsměv. Vlastně měla podobný úsměv, jako její partner v tomto světě.
„Kakashi Uchiha… ale proč, Obito? Proč zrovna-“
„Vždyť to byl její nápad. Bez tebe bych přece Rin já sám nezachránil!“ usmál se černovlasý muž a uhodil tím do bolestivého místa.
Syn ‚Bílého tesáka‘ se odmlčel. Bylo toho na něj moc. Se zaujetím pozoroval své málem zapomenuté přátele, kteří ho naštěstí k žádným slovům nenutili. Moc dobře chápali, o co tady jde. Vždyť byli součástí celé té falešné reality. Reality, kterou teď nejvíce narušoval jen pláč malého dítěte velkého jména. I ten ale po chvíli přestal.
„Vždyť já přece nikoho nezachránil! Svými chybami jsem dopustil smrt tebe, i Rin! Nazývají mě shinobi, ale…proč?! Copak by mohl shinobi něco takového dopustit?!“ křičelo Kakashiho podvědomí. Ten totiž nechtěl kazit takovýto moment tím, že jej promění v hádku. Pak ale nadskočil úlekem z nečekaného.
„To je v pořádku. Nedávej si to za vinu,“ řekl najednou vstřícně Obito a přerušil kamarádův tok myšlenek. Musel slyšet jeho vnitřní hlas.
„Jasně, že mě slyšíš – vždyť jsi jen vzpomínka a to, co teď říkáš, jsou jen omluvy, které bych chtěl slyšet od tebe! To já tě nutím říkat tyhle nesmysly! Cokoliv řekneš, jsem já!“
„Kámo, tohle teď neřeš. Nejspíš nás vidíš naposledy, tak se na nás dívej tak, jak-“ nedořekl Obito. Přerušil jej tichý vzlyk maskovaného přítele.

soundtrack
„Takhle… takhle jsem si vás vždycky přál vidět!“ pokračoval zlomený ninja. Rozhodl se, že se poddá situaci. Nechtěl mluvit se svými kamarády jako se vzpomínkami, ale jako s lidmi. Měl toho tolik na srdci, co by jim chtěl říci, ale jak cítil ve svém oku, moc času už nezbývalo.
„Je ti něco, Kakashi? Máš nějaké rány na těle, nebo na duši? Poslední dobou se zdáš pořád duchem mimo. Neměl bys být tak sám,“ řekla Rin starostivým tónem a její úsměv se vytratil.
„Chtěl bych… chtěl bych tu zůstat s vámi, ale nejde to. Nejde…,“ zakroutil hlavou šedovlasý muž a dlaně svěšených rukou křečí zatnul v pěst.
„Jak to myslíš? Vždyť tu přeci jsi s námi! A my tu budeme pro tebe napořád!“ nechápala hnědovlasá žena. Její partner jí mezitím jednou rukou objal kolem pasu a spokojeně hleděl na svého syna, který vyčerpaný pláčem rychle usnul.
„Já vím, Rin. Ale tady zůstat nemohu… tam venku mám přátele, kteří na mě spoléhají. A já nechci znovu zklamat.“ Kakashimu hlavou probleskly tváře snad všech obyvatel vesnice. A když znovu pocítil stoupající sílu Kamui, rozhodl se pro jistou věc.
„Ještě než odejdu… Rin, chci splnit jeden z těch slibů, které jsem nikdy neměl v úmyslu splnit.“
Vzhlédl, aby se díval svým přátelům přímo do očí. Pomalu rozvázal čelenku, kterou s hlasitým cinknutím upustil na zem. A následně sundal i masku.
„Páni. To je doba, co jsem tohle naposledy viděla.“
„Kámo, tohle ale není nic, za co by ses měl stydět.“
„Dřív jsem se za to styděl. Ale teď už to je jen zvyk…,“ vysvětlil Kakashi a pohlédl na své ruce, které byly s každou další vteřinou průhlednější a průhlednější. A když najednou v hlavě uslyšel jakousi ozvěnu Gaiova hlasu a pochopil, že část jeho mysli už je ve skutečném světě, vykřikl svůj poslední vzkaz.
„Obito, Rin! Ani nevíte, jak moc mi chybíte! Je mi to strašně líto! Je to moje vina! Odpusťte mi to! Odpusťte mi to prosím!“

Když Kakashi definitivně zmizel, přesunula se Narutova pozornost na ženu a muže, jejichž jména nikdy neslyšel a jejich tváře nikdy neviděl. I ti se ale po chvíli rozplynuly nenechajíce po sobě jedinou stopu.