Vesnice za oponou 01: Procitnutí

Skrytý obsah

Musím přiznat, že jsem se nechal trochu inspirotvat nejnovějším Naruto filmem... pochopíte proč Dále chci upozornit na odkazy, které se budou před některými odstavci objevovat - jsou to doporučené songy soundtracku, které se dle mého názoru k dané části hodí. Doufám, že se bude povídka líbit.

Stál uprostřed tržiště. Byla noc. Kolem něj proudily davy lidí a ze všech stran se řinuly syté vůně čerstvě připravených pokrmů. Vypadalo to na jakousi slavnost. Ale jak to?

soundtrack
Naruto se na onom místě objevil z ničehož nic. Neměl ponětí, jak se tam dostal, nevěděl, co se dělo vteřinu před tím, než otevřel oči. Byl zmatený. Navíc se nedokázal soustředit na bádání skrze jeho krátkodobou paměť, když stál uprostřed všeho dění.
E? Jak jsem se sem dostal?! Mám snad nějakej výpadek-
Naruto ani nedokázal dokončovat vlastní myšlenky. Jen pozoroval známé tváře, které měli všechny do jedné naprosto stejný, neutrální výraz. Slyšel zvuky a cítil vůně, jež znal, přesto se mu zdáli zvláštním způsobem divné.

„Áá, mladý pán Uzumaki Naruto! Už jsem se bál, že se tu letos ani neukážete. Dáte si vařenou, nebo smaženou oliheň?“ houkl jeden ze stánkařů.
„Brej den, pane Tanaka. Děkuju, ale já-“
„Je to časově omezená nabídka, než dorazí mladý pán Akimichi Chouji,“ dodal spiklenecky stánkař a mrknul jedním okem.
„Nevadí, nevadí,“ dodal mladík a pokusil se znovu ponořit do myšlenek.
„Dobře, takže jedna vařená a jedna smažená. Už vám to chystám…“ odpověděl si Tanaka sám. Jako kdyby si Narutova slova vyložil jinak, nebo je dokonce ignoroval. Jen se pousmál a sundal víko z jednoho z velkých hrnců.
„Já jsem řekl, že nechci!“ zdůraznil překvapený mladík a s pozdvihnutým obočím pozoroval kuchaře, který snad hrál hru „nevidím, neslyším“.
„Zdravím, pane Naruto! Dáte si banány v čokoládě?“ ozvalo se za jeho zády. Pro změnu to byl ženský hlas.
„Slečno Romi, co je tohle za slavnost?“
„Takže dva banány…,“ odvětila usměvavá dívka. Naprosto stejným způsobem, jako předtím pan Tanaka. Toto už začínalo jít mimo Narutovo chápání.
„Cože?! Nezájem! Co to s váma všema je?!“ vykřikl žlutovlasý ninja a rozběhl se skrz hustý dav. Přišlo mu, že lidé se mu naschvál snaží blokovat cestu. A znovu si všimnul těch identických výrazů v tvářích, které míjel. Začínal být čím dál zmatenější. Věci přestávaly dávat smysl.

Najednou, jako když uhodí blesk, vynořil se z toho stísňujícího chumlu a společně s ním zanechal za sebou i všechny ty hutné vůně, které jej omamovaly. Konečně se mohl volně nadýchnout čerstvého vzduchu. Stál uprostřed široké ulice, kterou měkce osvěcovaly stovky lampionů a vytvářeli tak tu uklidňující atmosféru, která dokázala každého vnímavého člověka pohladit po duši. I tak se Narutovi pořád zdálo, že není cosi v pořádku.
Pohlédl nalevo, pak napravo… a pochopil.
Jak už bylo o jakýchkoliv slavnostech zvykem, byla skála Hokage osvícena, protože v noci skýtala zvlášť úchvatný pohled. Co ale Narutovi vyrazilo dech, byla chybějící tvář Páté.

soundtrack
Co to… co se…?? Bábi Tsunade…
Mladík strnul ve svém postoji. Byl v šoku. Ústa pootevřená, nepřítomný pohled a zorničky stažené na velikost špendlíkové hlavičky.
„Tohle přece není možný! Kde je tvář Tsunade?!“ rozkřiknul se na celé kolo. Jenže lidé kolem něj vůbec nereagovali. Jako kdyby jej neslyšeli, či nechtěli slyšet. Nikdo se nezastavil, nikdo se neohlédnul po zděšeném mladíkovi.
Po chvíli se začal ale s celou tou šílenou situací smiřovat. Nic jiného nezbývalo. Uklidnil se a začal rozebírat fakta.
Objevil jsem se na tržnici… na tržnici v Listové. Lidi se chovaj divně a na skále chybí poslední tvář. Proč si nepamatuju, co se dělo předtím? Musím se rozhlídnout, najít někoho známýho a zeptat se, co se tady sakra děje. Začnu v Ichiraku, rozhodl se mladík pevně a rázným krokem zamířil ke svému oblíbenému místu, které se naštěstí nacházelo jen o dvě ulice dál.
Těkavě se rozhlížel kolem sebe a snažil se soustředit i na ty nejmenší detaily, které by mu mohli nějakým způsobem pomoci. Dokonce se přestával cítit v bezpečí. Ale když spatřil malý podnik Ichiraku, rozbušilo se mu srdce. Ještě přidal do kroku, aby mohl co nejdřív rozhrnout bílý závěs a spatřit známou tvář.

Ovšem už z dálky viděl na, že na jedné ze židlí sedí cosi podivného. Nebo – kdosi podivný. A když Naruto vběhl dovnitř, zaujaly ho najednou hned dvě věci. Jednou z nich byl pan Teuchi, který vypadal a tvářil se přesně tak, jak ho znal. Druhá „věc“ byla jakási koule, která se nápadně podobala člověku.
„Zdravím, Naruto!“ pozdravil s úsměvem mistr kuchař. Na rozdíl od ostatních lidí v ulicích působil úplně normálně.
„Ahoj Naruto…mňam…mňam…,“ promluvila koule sádla v červeném oděvu.
„Chouji?!“ zděsil se žlutovlasý ninja. Jakkoliv byl jeho kamarád zavalitý, nikdy rozhodně nevypadal tak, jak ho teď viděl.
„Co je…mňam…mňam…?“ řekl jedlík a dál do sebe hůlkami obratně ‚házel’velké chuchvalce nudlí z obrovské misky, jakou v Ichiraku Naruto ještě nikdy neviděl.
„Jakto že seš tak tlusej?!“
„Cože? Já a tlustý? Nikudan sensha!“ vykřikl Chouji a se smrtí v očích se podíval na Naruta, který okamžitě vyběhl z podniku.
„Gorogorogorogoro!“
„Kage mane no jutsu!“ ozvalo se znenadání. Jedinečný, znuděný hlas a jedinečná ‚technika pro lenochy‘. Shikamaru vyřešil situaci svým typickým, nenásilným způsobem. Naruto se zastavil na místě a otočil se čelem vzad. V ten moment ale narazil do toho tučného těla, co jej pronásledovalo.
„To ale bylo těsné, co, Naruto?!“
„Ufff… díky, Shikamaru,“ poděkoval kamarádovi, který držel svoji pečeť do chvíle, než se Chouji přestal vzpouzet.
„Co jsi našemu tlouštíčkovi řekl, že tak vyvádí?“
„Tlouštíček?! Shikamaru, ještě ty mě štvi!“ zabručel zavalitý mladík a houpavě se svalil na záda.
Když nebezpečí pominulo, mohl si Naruto prohlédnout i další lidi, kteří se objevili na scéně společně s věčně znuděným géniem. Jedním z nich byl mladý genin Sarutobi Konohamaru a ten druhý… Sarutobi Asuma.

soundtrack
„A…Asuma-sensei…?“ vykoktal Naruto. Zhroutil se svět, který znal. Díval se do očí člověka, o něm věděl, že už není mezi živými.
„Yao, Naruto,“ pozdravil ho zkušený ninja a z úst mu vypadla nezapálená cigareta, kterou sebral Shikamaru.
„Sensei… v-vy…“
„Hm? Copak? Díváš se na mě jak na chodící mrtvolu,“ usmál se Asuma. Neměl tušení, jak přesné jeho přirovnání bylo.
Vždyť on zemřel… je mrtvej. Ale proč tu sakra stojí proti mně a neví o tom, že je mrtvej?! Ne, ne, ne. Tohle musí bejt sen, ale… co si to nalhávám, vždyť realitu ještě snad poznám!
V Narutově hlavě se proplétaly tisíce myšlenek, jež do sebe nijak nezapadaly a nedávaly smysl. Jedna popírala druhou a třetí popírala první. Ale rozhodl se, že nikoho se už na nic ptát nebude, protože evidentně nikdo nechápe, v čem je problém.
„Heeej, Shikamaru! Ta je poslední!“ šťouchnul Asuma do svého studenta, který vytáhl z kapsy sirky a s absolutní samozřejmostí si cigaretu zapálil. A podle toho, jak suverénně u toho vypadal, bylo jasné, že to nedělá poprvé. Shikamaru patrně zdědil po svém mistrovi jak dobré, tak špatné návyky. Přesto, u šestnáctiletého mladíka to vypadalo zvláštně. V Narutových očích. Tomu se to už ani nechtělo komentovat.

Shikamaru-kun! Shikamaru-kun!“ volal kdosi z dálky. Byl to dívčí, či spíše ženský hlas.
„To snad né… zase ona. Jak mě vždycky najde?!“ zabrblal odevzdaně mladý kuřák. Krátce na to k němu doběhla dívka, kterou by tu nikdo vůbec nečekal. Nebo ano?
„Temari, už jsem ti řekl, že-“
„Shikamaru-kun, máš zítra čas?“ zeptala se návštěvnice z Písečné. Měla podivně roztomilý hlas a chovala se úplně jinak, než jak si to Naruto pamatoval. Tatam byla ta chladná, vážná tvář a vražedný pohled. Temari se chovala jako jakákoliv náctiletá holka. Byla to příjemná, i když opět naprosto šílená změna.
„Nemám,“ odbyl jí zoufalý ninja a pokynul oběma příslušníkům rodu Sarutobi, aby jej následovali.
„A pozítří máš čás???“ zkoušela znovu Temari a snažila se držet krok s Shikamarem. Všichni čtyři se začali pomalu vzdalovat.
„Nemám.“
„A popozítří…“
Další odpověď už Naruto neslyšel, přesto si jí dokázal dost dobře představit.
Co se to tady dějééé?! zakřičel hlas v jeho hlavě a přikázal mu, aby se jednoduše rozběhl tam, kam ho nohy ponesou. Vždyť – stejně nevěděl, co má dělat. Ale než aby běžel neznámo kam, rozhodl se najít Sakuru, ať už bude kdekoliv.

Křižoval jednu ulici za druhou a neustále se rozhlížel po všem možném, co se zdálo jen trochu neobvyklé. Během chvíle se naučil kličkovat mezi lidmi, kteří se mu znovu snažili blokovat cestu. Ale proč…? V moment, kdy si položil tuto otázku, ale škobrtnul při jednom úhybném manévru a padl v prach.
Hmm… proč bych se měl zvedat? Nikdo mě nevnímá. Můžu tady usnout a až se probudím, třeba se vše vrátí do normálu. I když tohle fakt nevypadá jako sen.

soundtrack
„Naruto, jsi to ty?“ řekl hlas, který znamenal možnou spásu. Mladík otevřel oči a na střeše nejbližší budovy poznal siluetu svého mistra. Byl to impuls, který ho dokázal postavit na nohy.
„Kakashi-sensei!“ vyjekl radostně Naruto a srdce mu zaplesalo.
„Tak přece jen tu nejsem sám,“ řekl klidným hlasem syn ‚Bílého tesáka z Listové‘ a seskočil ze střechy.
„Kakashi-sensei, co se tady u všech čertů děje?!
„Ani se vlastně nedivím, že tě to nenapadlo. Celá tahle vesnice… je genjutsu. Zní to šíleně, ale je to tak,“ řekl klidně šedovlasý muž.
„Genjutsu?“ zděsil se Naruto. Vysvětlovalo to spoustu věcí, ale zároveň vyvolávalo miliony otázek typu: kdo, proč, kdy, jak?
„Ano, genjutsu.“
„Genjutsu?“
„Jo, genjutsu, ty pako! Promiň…,“ vytočil se na vteřinu Kakashi.
„Celá vesnice? Já byl zatím jen na tržnici a v Ichiraku, ale…“
„Patrně úplně celá a do nejmenšího detailu. Než jsem na tebe narazil, prošel jsem přes půlku vesnice a všechno bylo přesně tak, jak to známe.“
„Ale lidi jsou divný! Chouji vypadá jako prase, Shikamaru je kuřák a-“ nedořekl Naruto. Při té vzpomínce muž šel mráz po zádech.
„A co ještě?“
„Byl s nimi i Sarutobi Asuma,“ řekl mladík a pozoroval reakci svého mistra. I přes jeho masku bylo patrné výraz šoku. Kakashi potom sklonil hlavu, zavřel oko a lehce odevzdaně řekl.
„Tak tím se to potvrzuje.“
„Co tím myslíte?“
„Toto genjusu vytvořil někdo, kdo zde žil řadu let, ale nikdy neviděl kamennou tvář Páté Hokage a nepamatuje Asumovu smrt. Na druhou stranu, potkal jsem tu i lidi, kteří ve vesnici žijí doteď.“
„Kdo myslíte, že to může bejt?“ vyzvídal napjatě Naruto.
„Abys udělal takto silné genjutsu, musíš pro to mít předpoklady… chápeš, co tím chci říct?“
„No, moc ne,“ pokrčil rameny žlutovlasý ninja. Na to si jeho mistr povzdechl a ukazováčkem zaťukal na spánek.
„Normálně bych zúžil výběr na tři osoby, ale vzhledem k tomu, že Uchiha Marada je již dávno mrtvý a Itachi zemřel nedávno, zbývá nám jen jeden člověk.“

Naruto konečně pochopil. Vyvolalo to v něm všelijaké pocity, ve kterých se nemohl vyznat. Jednoznačně ale převládal vztek.
„…Sasukeee!“ zařval vztekle z plných plic. Ani nevěděl proč. Snad doufal, že se jeho rival znenadání objeví.
„Pravděpodobně s ním teď bojujeme… ale nemyslím si, že bys tady mohl potkat kopii. Teď ti musím vysvětlit ještě jednu věc. Itachi dokázal ve svém Tsukiyomi libovolně manipulovat s časem. Takže technicky vzato…“
„Tu můžeme zůstat navěky,“ doplnil sklesle Naruto, „ale přece musí existovat způsob, jak se odsud dostat!“
„Z každého genjutsu se dá dostat. Zaprvé ale musíš vědět JAK, a za druhé, musíš s tím už mít nějaké zkušenosti. Nemyslím si ale, že by Sasuke byl v tomto směru tak dobrý, jako jeho bratr. Až se já dostanu ven, hned tě probudím. I tak je možné, že vteřina v reálu ti bude tady připadat jako hodina, den, týden…“

Naruto se znovu rozhlédnul kolem sebe. Těžko říci, jestli by mu vadilo zůstat na tomto místě i celé dny. Ve skutečném světě teď pravděpodobně stál tváří tvář Sasukemu a to v něm vyvolávalo silný pocit beznaděje. Na druhou stranu… lidé, které znal, byli v tomto světě opravdu zvláštní. Vidět další z nich by bylo určitě zajímavé. Počkat – co to mistr řekl?
„Cože? Jak se z toho dostanete vy?“
„Díky tomuhle,“ řekl Kakashi a povytáhl čelenku, jež mu zakrývala levé oko.
„Váš Sharigan dokáže…?“
„Kamui ano. Teď mě ale omluv, jdu s tím vším něco udělat… brzy se uvidíme.“ Jen co to šedovlasý muž dořekl, vzduch kolem něj se lehce zvířil. Vypadalo to, že vymanit se z tohoto genjutsu bude i jemu nakonec chvíli trvat. Náhle se za jeho zády ozvaly dva hlasy, ze kterých mu tuhla krev v žilách.
„Ahój Kakashi!“
„Nazdar kámo!“

soundtrack
Ne, to nemůže být pravda… to nemohou být oni…
Kakashi se otočil a uviděl to, čeho se nejvíc obával. Přestože nebyl ve skutečném světě, cítil, že jeho srdce buší téměř bolestivým tempem.
Byly to osoby, jejichž jména už mnoho let nevyslovil nahlas. A teď tu stály před ním a vypadali stejně, jak žili v jeho vzpomínkách…