Icha Icha (11) - Tareshi Hitomi ...první část!

„To nic není. Neboj se o mě, Kotetsu,“ řekla Hitomi a trochu upustila na svém vyděšeném výrazu, aby ho aspoň mírně uklidnila. Kotetsu však nevypadal, že by ji hodlal poslechnout a nadále se o ni strachoval.
Byl to přeci on, jež ji zachránil život. I když to byla záležitost stará pár hodin, přesto ho k ní něco táhlo a nebyl si jistý, zda to bylo pouze kvůli záchraně.

* * *
Kabuto akorát skončil s vymýváním mozku hnědovlasé dívky a ustoupil, aby mohl Orochimaru opět přistoupit. Poté raději opustil místnost.
Když u ní Orochimaru stanul, ďábelsky si ji prohlédl. Přes hnědé delší vlasy, zavřené klidné oči, plné rty, nahé ramena, bandáže omotané kolem hrudníku a zastavil se až na jejím pravém boku, kde se jí rýsovala čerstvě zašitá jizva. Líbezně se na to podíval a vzal do rukou vlhký kus hadru. Opatrně jím utřel dívčinu krev a následně přes dívku přehodil pokrývku.
Než se vydal z pokoje pryč, ještě ji pohladil po vlasech a poté se konečně vypařil. A tak nechal bezvědomou brunetku v pokoji samotnou.

Pomalu otevřela oči. Zdálo se jí jakoby ji ani neposlouchaly, neboť se víčka nechtěly pohnout ani o milimetr. Ztěžka nakonec však pohlédla na strop. Neznala to tu. Chtěla se posadit, ale při malém pohybu ji chytila křečovitá bolest, která se linula z jejího boku. Instinktivně se za něj, už v leže, popadla a sykla bolestí. Náhle poté ruku odendala a zvedla jí, aby na ni viděla. Byla od šrámů a našly se na ni i čerstvé kapky krve.
S tíhou se alespoň podepřela a pohlédla na pokrývku v místech, kde byl její bok. Látka byla bílá, alespoň tedy všude jinde, ale po pravé straně začala pomalu červenat. Více a více. Zděsila se a okamžitě si zase lehla. Nechtěla napínat svaly poblíž neznámého zranění.
Nehybně ležela už několik minut. Už myslela, že se asi psychicky zhroutí, ale náhle někdo vešel do místnosti. Okamžitě zavřela oči a hrála, že spí.
„Tak už si vzhůru?“ zeptal se příchozí. Dle hlasu poznala, že se jedná o muže.
Brunetka na něj pohlédla. Nakláněl se nad jejím lůžkem. Měl brýle a šedé vlasy sepnuté do jednoho ohonu.
Dívka se nezmohla na jediné slovo, jen na něj hleděla svýma nevinnýma, modrýma očima. On se však potutelně usmál a strhl z ní bílou látku. Vylekala se, ale on se pouze ujal léčit její zranění. Přestalo to krvácet, ale stále cítila tlak a bolest, i když ustupující.
Už na něj nehleděla jako na zjevení, ale spíše přátelsky… dokonce se pokusila i o patrný úsměv, ale jakmile do místnosti vstoupil další muž, úsměv ji rázem odpadl.
Probodával ji hadím pohledem, což ji nahánělo mráz po zádech.
„Ahoj, drahá,“ řekl, čímž brunetce vyrazil dech, „Neboj se, nepobudeš tu dlouho,“ svou větu zakončil ďábelským úsměvem.
Dívka se zděsila. Hodlají ji snad zabít? Tak proč ji ten druhý léčí? …Absolutně nic nevěděla, a proto se bála daleko víc.
„Řikám, neboj se!“ promluvil opět svým syčákem, „Kabuto tě vyléčí a můžeš odejít kam se ti zalíbí… teda spíš kam se zalíbí mě,“ zasmál se.
„A proč ti to říkám? Protože si to za chvíli stejně nebudeš pamatovat,“ zašklebil se, což dívku vyděsilo ještě daleko víc. Už teď si pamatovala jenom své jméno. Nevěděla vůbec jak se sem dostala a kde byla předtím. A už vůbec nic jí neříkalo slovo domov a rodina.
Chvíli ji ještě něco říkal, ale ona tomu nevěnovala sebemenší pozornost, jenom ho vyděšeně pozorovala. Viděla pouze jeho pohybující rty a hrůzu nahánějící pohled, ale neslyšela nic… dokud ji šedovlasý něčím nepraštil. Tupá rána ji poslala do mdlob.

„Dobře…Výmaz mozku proběhl zřejmě úspěšně, takže teď se můžeme pustit do fáze dvě. Uprav ji paměť tak, jak potřebujeme,“ rozkázal hadí Sannin Kabutovi, „Ať si na nás nepamatuje, ať si myslí, že jizvu schytala ve vesnici, kde žila nebo od nějakého mořskýho tvora. A ať ji hlavně Konožáci najdou ve vodě nedaleko Listové a nemají ji za podezřelou… Kdyby jim řekla, že si pamatuje mě nebo prostě něco spojeného se mnou, tak ji nebudou věřit. Budou ji mít za to, čím doopravdy je, ale to nesmíme připustit! Je pro plán téměř nepostradatelná, tak si dej s myšlenkami opravdu záležet!“ oznamoval dále a Kabuto se okamžitě ujal plnit rozkazy s co největší pečlivostí.

***
„Neloudejte se!“ pronikal lesem tvrdý dívčí hlas.
„Ale Anko-san!“ oddychoval jeden z lenochů tříčlenné skupiny, „Dejme si přestávku! Nemusíme přeci tak pospíchat. Konoha nám neuteče.“
„Ale dango ano!“ opáčila starší Mitarashi, když se zuby nehty prodírala hustými větvemi korun stromů.
Izumo opět zabrblal něco ve smyslu bolesti nohou a Kotetsu už jeho neúnavné nářeky nevydržel, takže také poprosil Anko o přestávku. Ta, aby se zbavila těch dvou otrapů, raději souhlasila, „Dobře, ale chvilku ještě pujdem. Tady není kam se usadit.“
Izumo pouze kývl, neboť se na víc nezmohl.
„Fajn, aspoň tak,“ řekl úlevně Kotetsu a všichni pokračovali v cestě.
Skákali ještě pár minut než Izumo zabrkl o jednu vyčnívající větvičku a zamířil si to hlavou napřed k zemi. Kotetsu instinktivně seskočil a podepřel svého nemotorného přítele. Anko si všimla, že ji nenásledují až po chvíli, ale vrátila se nakonec k nim.
„Nejspíš má vyvrknutej kotník,“ oznámil Kotetsu Izumův stav.
Anko si pouze povzdychla, museli se někde utábořit už teď, „Fajn, dem se trochu porozhlédnout, kde je trocha mýtinky.“
Všichni se začali otáčet a Izumo si hnedka všiml, nejspíše kvůli svému zranění a únavě, celkem malé, ale vzato dobře ukryté mýtinky. Následně se tam tedy trojčlenná skupinka vydala.

Izumo seděl opřený o strom a Kotetsu ho ošetřoval. Anko rozdělávala mezitím oheň, aby si udělali něco k obědu.
Kotetsu však poté usoudil, že Izumův kotník je přeci jen dost napuchlý, takže se rozhodl, že skočí namočit kousek obvazu.
„Chyť tam i nějaký ryby!“ hlásala za ním ještě Anko.

Chvilku mu trvalo než objevil nějakou říčku či vodní pramen, ale po chvílích urputného hledání se povedlo.
Namočil obvaz a trochu si s tím vyhrával, ale poté, když se chtěl už vrátit, si vzpomněl na Ančin hlas, který mu předtím něco rozkázal, takže se raději otočil. Sundal si vestu i horní oděv, zatímco kalhoty pouze vyhrnul až ke kolenům. Boty samozřejmě taky nechal na trávě.
Brouzdal se chladnou vodou až asi do půlky řeky, kde rentgenovým pohledem hleděl skrz průzračnou vodu a vyhledával tak ryby na dlabenec.
Po chvíli se mu povedlo chytit dva velké, úžasné macky a když vyhlížel třetího, tak zahlédl pod vodou plavit se jakýsi šátek. Zdvihl ho a po důkladném prohlédnutí, začal pročesávat pohledem ještě okolí, dokud se jeho zrak nezastavil na šmouze nedaleko od něj. Jak nejrychleji to ve vodě šlo, tak se dostavil do bezpečné pozice od té šmouhy a konečně poznal, že se jedná o dívku, která si to ležela ve vodě.
Okamžitě udělal ještě potřebné kroky k ní, aby zjistil, zda ještě není pozdě na umělé dýchání či na jinou pomoc.