Nový člen, díl 21

Tímhle obrázkem chci jen poděkovat zejména HiTomi-chan a Kimi_Uchiha, které pravidelně komentují. Ale také ostatním, kteří čtou moje povídky a doufám, že se vám moje psaní líbí ^^ Ale teď už další díl:

„Vážně už musíš jít?“ zeptal se zklamaně Takahiro, když s Natsumi stáli před restaurací jménem Ichiraku ramen.
„Musím si někde sehnat brigádu, abych si vydělala ukradené peníze, a taky nechci narušovat tvůj program. Jako ninja máš určitě práce až až. Moc ti děkuju za jídlo a prohlídku města,“ vysvětlila mu.
Smutně se podíval na špičky svých bot. „Chápu. Snad se ještě někdy uvidíme,“ usmál se a odběhl pryč ulicí.
Doufám, že už víckrát ne, pomyslela si dívka koukajíc se na mizející postavu ninji. Když už si byla jistá, že se vzdálil dostatečně daleko, vešla zpátky do restaurace.
Přisedla si k blonďatému mladíkovi. Okamžitě se k ní otočil a mile se usmál.
„Ahoj. Potřebuješ něco?“ zeptal se přátelsky a strčil si do úst další porci nudlí.
„Ne, jen mě zaujalo, jak do sebe dokážeš dostat tolik misek ramenu,“ odpověděla se smíchem Natsumi a dala si nohu přes nohu.
„Asi mám prostě velký žaludek,“ opáčil blonďák a smál se od ucha k uchu. „Ale potřebuju hodně jíst, abych měl dost síly na trénink.“
„Trénink? Takže jsi ninja?“ dělala překvapenou.
„Jo,“ ukázal hrdě na svoji čelenku. „Jsem Uzukami Naruto. Zapamatuj si to, jednou budu mít podobiznu tam na té skále,“ otočil hlavu ke skále, která šla z restaurace vidět mezi domy.
„To je hezké, mít takový cíl,“ usmála se mile.
„A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se se zájmem a úsměv jí opětoval.
„Jsem Nami. Cestovatelka,“ představila se svojí druhou identitou.
Povídali si po celý čas, co Naruto jedl své čtyři misky ramenu a Natsumi si tím pomalu získávala jeho důvěru. Odpovídal jí na otázky v domnění, že se s ním chce spřátelit. Dozvěděla se jeho koníčky, oblíbená místa, přátele, dokonce i kde bydlí. Na jeho otázky mu odpovídala improvizovanou lží, které blonďáček, který příliš rozumu nepobral, až moc lehce uvěřil.
Jakmile Naruto dojedl, rozloučil se s Natsumi s přáním, aby se ještě někdy setkaly a odkráčel pryč. Dívka se podívala na oblohu, kterou pomalu pokrývala šedivá mračna.
V noci asi bude pršet, zamyslela se. Byly tři hodiny odpoledne a ona svou misi ani nezačala plnit. Rozhodla se tedy, že využije času, který měla do setmění, a začne s kreslením vesnice.
Nejlepší by to bylo odněkud z vejšky, napadlo ji a začala se rozhlížet kolem sebe. Pohled jí spočinul na skále s hlavami Hokagů. Bez váhání se vydala směrem k ní.
Po vyškrábání se po dlouhých dřevěných schodech, až na vrchol nemalé skály, se Natsumi po chvilce oddychu pokochala výhledem na vesnici. Na svůj dávný domov. Vůbec jí však nebylo smutno, nebylo jí ani líto těch lidí, které onehdy pozabíjela. Věděla, že mezi nimi byli i lidé, kteří netušili o jejích schopnostech, dokonce i pár malých dětí, které nestačily dost rychle utéct do bezpečí. Nic z toho v ní neprobudilo žádný lítostivý cit. Zatřepala hlavou. Nechtěla myslet na minulost, i když se jí potom, co vkročila do vesnice, objevovala před očima skoro pořád. Sedla si na kámen opodál, vytáhla z tašky skicář a tužku a dala se do kreslení.

„Hej, Kakuzu! Kam jsi mi dal spodky, ty ha*zle?!“ vyřvával Hidan a jeho křik se rozléhal po celém úkrytu, ba i do lesa, kde se nacházel.
„Co to meleš?“ dostalo se již klidnějším hlasem odpovědi naštvanému mladíkovy, po němž následovalo zašustění listu, jak Kakuzu obrátil další stránku zašedlých novin.
„Nedělej, že, ku*va, nevíš! Přece ty, který jsem měl na šňůře nad postelí!“ nadával dál sprostě ninja s nagelovanými vlasy.
„I kdybych z jakýhokoli důvodu musel, tvejch spoďárů bych se v životě nedotkl! Ještě bych chytil nějakou infekci!“ bránil se Kakuzu obvinění.
Ve společenské místnosti sedělo dalších pár členů, kteří měli to štěstí a mohli přihlížet nesmyslné hádce z první řady. Kisame jen stěží zadržoval smích. Itachi, sedící vedle něj, propaloval pohledem Deidaru, který seděl na protější pohovce a s pobaveným výrazem pozoroval hádku. Ani si nevšiml Uchihova strašidelného vzezření.
„Sakra, vrať mi moje spodky! Tyhle byly moje nejoblíbenější!“ skočil po klidném Kakuzovi Hidan a tím mu roztrhl noviny.
„Ty s tím oslíkem? Dyť je nosíš pořád, třeba se na nich vyvinula nějaká nová forma života a utekly žít svůj vlastní život,“ snažil se ze sebe bělovlasého odstrčit. To už Kisame nevydržel a jeho pochechtávání se změnilo v hlasitý výbuch smíchu a svíjení se na pohovce. Stejně tak Deidara.
Jen se směj, chlape, ale až s tebou skoncuju, nezbude z tebe ani mastnej flek, pomyslel si Itachi a dál dokonale ignoroval všechen smích a sprosté nadávky okolo.

Když už byla tma a jediným zdrojem světla byly pouliční lampy, měla Natsumi téměř hotovo. Na její skicář dopadla kapka vody, následována další a další.
Už je to tady? Nepočítala jsem s tím, že to bude tak brzo, zaklela v duchu a spěšně schovala blok i tužku do tašky. Vstala a došla ke schodům, po kterých vyšla navrch. Stejnou cestou se vydala i zpátky dolů.
Když už seskočila z posledního schodu, lilo jako z konve. Očividně jí to nijak nepřekáželo. Sundala si sluneční brýle v domnění, že je v noci nebude potřebovat a začala hledat nějaký přístřešek, kde by mohla přespat.
Bloudila ulicemi osvětlenými už jen září z oken domů kolem. Nikde nikdo, jen se občas kolem mihla toulavá kočka, honící se za malou myškou.
Natsumi přejel mráz po zádech, už jí byla zima ze studených deštných kapek a chladného větru. A úkryt nikde. Objala si ramena ve snaze se trochu zahřát. Zrovna byla v ulici, kde byla na jedné straně světla v domech zhasnutá a na druhé straně se tyčila hliněná zeď.
Sakra, měla jsem si najít přístřešek dřív, nadávala sama sobě. Zastavila se a nastavila tvář černé obleze, bez hvězd i měsíce. Zavřela oči. Vodní kapky jí dopadaly na obličej a stékaly po tvářích dolů, po krku, po holých klíčních kostech. Dávalo to dojem, že dívka pláče, ale to byl jen oční klam. Nebude plakat, teď už ne. Už je pozdě na pláč, na jakýkoli cit, kvůli kterému by mohla brečet. Stal se z ní vrah. Ne. Vraždící stroj, který bez mrknutí oka může ukončit lidský život. Kdo by si pomyslel, že tahle nelítostná zrůda si hrávala na pískovišti s ostatními dětmi, že trénovala se svými spolužáky, že chodila na mise se svým týmem. Nelítostná? Možná. Už kolikrát však nedokázala zabít jednoho člověka. I když je to teď její nepřítel, nedokáže ho zabít, dokonce ani zranit. Nevěděla proč, zřejmě se v té tvrdé barikádě, jenž obklopovala její srdce, dala najít skulinka, která byla cestou onoho člověka k jejímu nitru.
Najednou ji však cosi rozrušilo. Vyděšeně otevřela oči a podívala se před sebe. Viděla svůj stín, jak se zvětšuje z důvodu náhlého světla za ní. Rychle si nasadila sluneční brýle, i když byla noc.
Ale ne, to přece nemůže být pravda, nalhávala si Natsumi.
„Hej, slečno,“ ozval se za ní mužský hlas. „Co tu děláte? Nastydnete, měla byste jít domů.“
Dívka se pomalým pohybem otočila čelem na nově příchozího. Věděla, že je to on, ale i tak doufala, že až na muže pohlédne, bude to někdo jiný.
„J-Já jsem... Já jsem jen hledala nějaký úkryt před deštěm,“ odpověděla chvějícím se hlasem.
„Oh, vy nemáte dům?“ podivil se hnědovlasý mladík svírající před sebou lucernu s polodohořelou svíčkou a v druhé ruce držící deštník
„Já... Já jsem cestovatelka, přišla jsem sem dneska a nestihla si najít bydlení,“ zněla pořád stejně nervózně, ale i když si to uvědomovala, nemohla s tím nic udělat. Otřásla se zimou.
„Aha, chápu. Tak co kdybyste dneska přespala v našem sídle?“ nabídl jí. „Pojďte, nebo nastydnete.“ Přešel k ní blíž a schoval ji pod deštník.
„D-Děkuju,“ pípla téměř neslyšně dívčina.
„Není zač. Máme hodně pokojů a nemůžu někoho přece jen tak nechat mrznout na ulici. Jmenuji se Neji Hyuuga, a vy?“ představil se konečně.
Jo, já vím. Ale díky bohu, že mě nepoznáváš, oddechla si Natsumi.
„Nami,“ řekla už o poznání klidněji, „a byla bych ráda, kdybychom si tykali. Myslím, že nejsem zas o tolik starší, než ty.“