Nový člen, díl 20

„A proč vlastně jdeš do Skryté Listové?“ zeptal se se zájmem Takahiro dívky v červených šatech jdoucí vedle něj.
„Eh… Jsem cestovatelka a cestuju po všech zemích. Zrovna teď se chystám putovat po Ohnivé zemi a přišel mi dobrý nápad jako první navštívit zdejší skrytou vesnici,“ vymyslela rychle výmluvu a oddychla si úlevou, protože jí očividně uvěřil.
„Jak to, že jsi byla tak daleko od všech cest? Každý cestovatel má přece mapu a dokáže se v ní zorientovat,“ vrtalo hlavou Atsushiovi. Natsumi se zajíkla.
Nedůvěřivý jako vždy, pomyslela si nervózně.
„No, to je pravda. Jenže na hranicích země Ohně a země Větru mi někdo ukradl veškeré věci a zbyla mi jen tahle taška,“ ukázala na svou brašnu na rameni. „Měla jsem v ní jen pár věcí, ale mapu bohužel ne.“ Zatvářila se naoko nešťastně, aby jí uvěřili.
„To je smůla,“ snažil se soucítit Takahiro.
„Proč si se nevrátila nebo si někde nekoupila mapu?“ ptal se podezíravě Atsushi a odkopl malý oblázek, který mu ležel v cestě.
„Domů to bylo moc daleko a většinu peněz jsem měla v batohu, který mi ukradli. Spoléhala jsem na svůj orientační smysl, který mě, jak je vidět, zklamal.“
„A-,“ chtěl se zeptat Atsushi na další věc, jenže mu černovlasý ninja skočil do řeči.
„Nebuď tak podezíravej,“ napomenul jej, „to si myslíš, že je nějakej zvěd, kterej se chce vkrást do vesnice?“ Plavovlasý mladík se jen podíval jinam a po zbytek cesty se už na nic nevyptával.

Konečně došli k branám vesnice Skryté v Listí. Když si ji tak Natsumi prohlížela, vracely se jí dávné vzpomínky, milé i nemilé. Pro jistotu si posunula brýle výše na nos a chtěla začít s průzkumem. Najednou spočinula čísi ruka na jejím rameni. Opatrně se otočila, a když zjistila, že je to jen Takahiro a že nebyla prozrazena, neskutečně se jí ulevilo.
„Tak co, nechceš ukázat město? Jsem ochoten tě tu provést,“ nabídl jí s okouzlujícím úsměvem, kterým ale Natsumi nedokázal omámit. Usmála se však a nabídku přijala.
„No to určitě. Musíme oznámit Hokage-sama splnění mise, nebo jsi už snad zapomněl?“ vložil se do jejich rozhovoru Atsu. Natsumi se na něj pod brýlemi zamračila. Pořád jí nevěřil a to ji trochu rozčilovalo.
„Ale no tak,“ dal Takahiro ruce v bok, „můžeš tam jít klidně sám. A navíc, pomáhat lidem ve vesnici je taky součást práce ninjů, ne?“ Atsushi něco nevrle zabručel a vyrazil k sídlu Hokage. Dívka se chvíli dívala na jeho rychle mizející postavu, než se otočila ke svému nově získanému průvodci.
„Tak,“ kývl hlavou, „můžeme?“ Natsumi přikývla a bok po boku vyrazili.
Provedl ji lidnatými ulicemi, povyprávěl o pár památkách a důležitých domech, řekl pár vtipů, kterým se Natsumi nuceně smála. Většinu cesty však mluvil o sobě. Nejen proto, aby na Natsumi udělal dojem, ale taky proto, že dějepis ho zrovna nezajímal.
Procházka po vesnici Natsumi připomínala časy, kdy ještě byla geninem ve Skryté Listové. Čím víc vzpomínek se jí však vracelo, tím víc si vzpomínala i na ten den, kdy odtud utekla. A na ten se jí vzpomínalo těžko. Byla to vlastně chvíle, která určila o jejím dalším žití. Přemýšlela, co by se asi stalo, kdyby se ovládla a nikoho nezbila. Kdyby žila jako všichni ostatní, plnila mise se svým týmem a zachraňovala životy nevinným lidem. Ale chovali by se k ní jako ke člověku, i když měla schopnost, kterou nikdo jiný neměl? Přece jen ji rozčílilo právě to, že se k ní chovali jako k nestvůře. Vydržela by vůbec takové zacházení?
„Nami? Nami, posloucháš mě?“ vytrhlo ji z myšlenek Takahirovo naléhání. Pohlédla na něj. Ukazoval na skálu za sebou, která byla zvláštní v tom, že do ní byly vytesány hlavy. Bylo jich pět a Natsumi velmi dobře věděla, co jsou ti lidé zač.
„Tady jsou vytesány hlavy našich Hokagů. Jdou od prvního zleva.“ Ukázal rukou v linii od prvního k páté Hokage. „Byli to nejsilnější a nejváženější ninjové ve vesnici.“
Chvíli se koukali na obličeje ve skále, spíš proto, že bylo po prohlídce, než že by je to nějak zajímalo.
„Takže,“ přerušil nepříjemné ticho černovlasý, „nechceš jít semnou někam na jídlo? Určitě máš hlad.“
„To bych moc ráda, ale nemám tolik, abych si dovolila večeři,“ odmítla smutně Natsumi.
„To nevadí, zvu tě,“ opáčil s úsměvem mladík. Dívka se vděčně usmála a přijala pozvání.
„Super! Doufám, že jíš ramen, protože kousek odsud je výborná restaurace,“ zajásal Takahiro, chytil Natsumi za ruku a nadšeně se hnal ulicí. Dívka mu sotva stačila.

„Tak jsme tady,“ zastavil před spíš stánkem než restaurací. „Dámy první,“ nadzvedl látku, která okrasně přesahovala přes střechu. Bruneta se drobně skrčila a usedla na nejbližší židli. Takahiro si přisunul židli trochu blíže k ní, až se dotýkali lokty na stole, a sedl si také.
„Šéfe, dva miso rameny, prosím,“ zavolal na staříka za pultem. Ten přikývl a odspěchal k vařící se polévce, která voněla tak, až se Natsumi sbíhaly sliny.
Takahiro pořád vykládal o svých zážitcích z misí, než jim šéfkuchař přinesl ramen.
„Itadakimasu!“ popřál mladík, když rozděloval hůlky od sebe, a dal se do jídla. Natsumi také ochutnala.
„Páni, to je fakt dobrý,“ pochválila jídlo, aniž by si to uvědomila. Podobné jídlo neměla už dlouho, protože Konaniny kuchařské schopnosti se rovnaly nule, možná spadaly až do mínusu.
Stařík se usmál nad její pochvalou a šel se podívat na nudle, jestli už náhodou není hotová další várka. Natsumi s chutí jedla, najednou však ucítila nezvyklou chakru a ta ji tak překvapila, že jí zaskočila polévka a ona se rozkašlala. Ucítila ji až teď, protože všude kolem bylo moc lidí. Byla velmi blízko. Takahiro přestal mluvit a dal jí ruku na záda, když se snažila vykašlat kousek z krku.
Ve stejnou chvíli dovnitř vešel blonďatý kluk v oranžové kombinéze a na čele měl uvázanou čelenku se znakem Konohy. Dívka se na něj kradmo podívala, na zdroj té prazvláštní, temné chakry.
Konečně se zaskočené jídlo uvolnilo a ona znovu mohla dýchat. Pohlédla na nového, již sedícího příchozího. Právě si objednával.
Devítiocasá liška, tomu říkám čest. Kdybych si o něm něco zjistila, určitě by to nebyla ztráta času, pomyslela si dívka a dále si mladíka měřila pohledem.
„To je Uzumaki Naruto,“ představil jej Takahiro. „Je tady pečenej vařenej, nechápu, kde na to bere peníze, obzvlášť když pokaždé sní nejmíň tři misky.“ Dal si do úst další porci nudlí.
Natsumi si mlsně olízla horní ret. Ne, že by dostala na něco chuť, spíš se těšila, až si promluví a pozná devítiocasou lišku pěkně na vlastní pěst.