Nový člen, díl 22

„Takže, toto je váš... chci říct tvůj pokoj,“ uvedl ji do prostorné místnosti s nízkou postelí, psacím stolem a pár obrazy. „Tamhle je koupelna. Kdybys cokoli potřebovala, jsem hned vedle,“ sdělil a odkráčel pryč.
Ani se neptal, proč mám v noci sluneční brýle. Pořád stejně naivní, pousmála se a přelétla pohledem celý pokoj. Byl perfektně uklizený a obrazy symetricky pověšené na zeď.
„Tak jo, využiju toho a ráno odsud vypadnu,“ řekla si pro sebe a otřásla se zimou. Proto ze sebe shodila promočené šaty a vydala se do koupelny dopřát si horkou sprchu.
Voda byla až skoro nepříjemně horká, ale alespoň si Natsumi zahřála prochladlé tělo.
Myslela jsem si, ne, doufala jsem, že bude Neji někde na misi. Mám ale štěstí, že mě nepoznal, přemýšlela pod proudem horké vody. Setkání s ním ji však bolelo víc, než si představovala. Spali pod jednou střechou, pokoje hned vedle sebe. I přes tyto všechny pocity však byla silná a nehodlala je dát najevo.
Zastavil vodu a omotala si kolem nahého těla bílý ručník. Mokré vlasy nechala usychat volně. Kapalo z nich na její holá ramena a neposlušné pramínky ji lechtaly na tváři. Vyšla ven z nemalé koupelny.
A sakra, zaklela a zastavila se uprostřed pohybu. Hleděl na ni Neji, v ruce držel podnos s jídlem a na posteli bylo připraveno pyžamo. Okamžitě ho chytla do své techniky.
„N-Nečekal jsem, ž-že se stane něco takového,“ vykoktal ze sebe Hyuuga překvapeně, neschopen vlastního pohybu.
„Věř mi, to já taky ne,“ povzdechla si Natsumi a vykročila směrem k němu.
„Co chceš v naší vesnici?“ zeptal se ostře, naivně očekávající odpověď.
„Bývala to i moje vesnice. Nebo jsi už snad zapomněl?“ Zastavila se těsně před ním. Jednou rukou si přidržovala ručník, druhou mu téměř v mileneckém gestu pohladila tvář. „Já na to nezapomněla, ač jsem se snažila sebevíc.“
Spustila ruku po svém boku a otočila se k posteli. Neji se pod jejím příkazem otočil a dívka se začala oblékat do béžového pyžama s černými puntíky.
„Takže teď, když jako jediný víš, že jsem ve vesnici,“ začala si zapínat knoflíky od velké košile, „zřejmě to budeš chtít oznámit Hokage. Proto...“
„Nechci jí to říct,“ skočil jí do řeči. „Nikomu to neřeknu.“
Natsumi se trochu zarazila, poté si natáhla až příliš dlouhé kalhoty stejného vzoru jako vršek a nakázala mu, aby se otočil.
„Proč bych ti měla věřit?“ otázala se s chladným pohledem, kterým protínala ty jeho bledé, upřímně vypadají oči.
„J-Jak bych mohl...,“ zčervenal ve tvářích, „jak bych mohl, i když nepřítele, udat osobu, kterou miluju?“
Natsumi chvíli trvalo, než si dala dvě a dvě dohromady. Proto tam chvíli mlčky stála a zírala na něj s polootevřenými ústy.
M-miluje? To musí být nějakej vtip a to pěkně trapnej, pomyslela si a stále pozorovala hnědovlasého mladíka, který se jí právě vyznal.
„Proto to nikomu neřeknu,“ přerušil nepříjemné ticho.
„S-Stavíš se proti své vesnici,“ upozornila ho rozklepaným hlasem dívka.
„Já vím,“ přisvědčil Neji.
„K-Když na to někdo přijde, budou to prát jako zradu a spolupráci s Akatsuki,“ udělala krok směrem k němu.
„Já vím,“ zopakoval.
„Proč bych ti tohle měla věřit?“ přistoupila k němu tak blízko, až cítil její zrychlený dech na svém krku.
„Pusť mě z té techniky,“ řekl rozhodně po krátké odmlce.
„Moc velký risk,“ odsekla a otočila se k němu zády, aby neviděl, jak se červenala.
„Chápu,“ sklopil oči, „ale i tak, proč mi to po tom všem, co jsem ti řekl, nevěříš? Znali jsme se tak dlouho. Myslel jsem si, že jsi mrtvá, po tom masakru.“
„Řeknu to tedy ještě jednou,“ skočila mu do řeči a znovu se natočila na něj. „To já je zabila. Úplně všechny. Je to moje vina. Vážně můžeš milovat někoho, komu nedělá problém zabít obyčejné lidi?“ Z jejích očí vyzařoval smutek a zoufalství, slzy však nikde. Chtěl ji obejmout, utěšit ji, jenže věděl, že ona by mu to nedovolila.
„Žádám tě, abys odešel,“ obrátila se zase k posteli. „Neboj se, zítra ráno odejdu a už mě snad nepotkáš.“ Měla rozhodný výraz, oči však stále plné bolesti.
Neji pokusil zvednout roku. Povedlo se. Už nebyl lapen v její technice.
Přistoupil k ní zezadu a objal ji. „Prosím, už nikam neodcházej. Neodcházej ode mě.“
Natsumi se zachvěla. Pěvně ji k sobě přitiskl a nehodlal ji pustit. Chvíli tam tak stáli beze slova, bez hnutí. Jen jejich srdce bila jako o závod.
„N-Nemůžu a ty to víš,“ přerušila ticho a chytila jeho ruce ve snaze povolit sevření. Nemělo to však žádný účinek.
„Miloval jsem tě. Už dlouho a nikdy jsem nepřestal,“ přitiskl ji k sobě pevněji. „Prosím, zůstaň semnou. Utečeme někam daleko, kde nás nikdo nenajde.“
Dívka nebyla schopna slova. Neměla tušení, že by se tohle mohlo stát. Srdce jí bilo jako splašené, měla pocit, jakoby jí mělo co nevidět vyskočit z hrudníku. Jestli je schopen z lásky k ní odejít z vlastní vesnice, když zmizela, musel hodně trpět. Nemohla si představit jeho utrpení a pocítila v sobě záchvěv lítosti, který však v mžiku zase zmizel.
Položila svoji dlaň na jeho tak něžně, až ji samou to gesto překvapilo.
„Promiň, ale nemůžu. Jsme nepřátelé a takhle bysme se rozhodně chovat neměli,“ pootočila hlavou, aby na něj aspoň trochu viděla. „Nemůžu s tebou odejít.“
Tohle bych ti nemohla udělat, pomyslela si smutně.
Neji spustil ruce podél svých boků a poodstoupil o krok dál. Natsumi se k němu otočila a její výraz vypadal zoufale a bolestně, stejně tak Nejiho.
„Chápu,“ řekl zklamaně a zamířil ke dveřím. „Ať tě zítra nikdo nevidí, když budeš odcházet.“ Zmizel za dveřmi.
Když zabouchl dveře, Natsumi se sesula na postel. Zírala na své prázdné dlaně a hrdlo měla sevřené. Musela to udělat. A udělala by to znovu, kdyby to znamenalo, že ho tím ochrání. I tak se ale ve svém nitru cítila zrazená.
Neji chvíli stál mlčky u dveří, než se vzpamatoval z toho, co se vlastně stalo. Konečně jí to řekl. Myslel si, že se mu tím uleví, ale bylo to přesně naopak. To, co mu řekla, mu jen potvrzovalo, že spolu nemůžou být. Se svěšenou hlavou pozoroval dřevěnou podlahu, na kterou dopadla kapka vody. Až poté si uvědomil, že mu po tvářích stékají slzy.