Na první pohled a na první střetnutí, 1.díl

Byl začátek nového roku, začátek všeho. Byl to příchod dvou děvčat, z Vířivé vesnice. Odvážně nakráčely do budovy Hokage. Modrovláska se stříbrným melírem se poohlídla po své spolucestovatelce a napomenula ji výrazným pohledem. Blondýnka se světlým melírem všech barev duhy se narovnala a šibalsky se usmála. Modrovláska jen obrátila oči v sloup a už chtěla zaklepat na dveře, když jí její kámoška sprostě podvedla, rychle chytla za kliku a neurvale vlezla dovnitř.
„Dobréééj," promluvila a usmála se tím největším úsměvem, jaký měla v záloze. Hokage právě něco dopisovala a jakmile uslyšela dívčin hlas, zlomila pero na dvě části.
„He, he, he, pardon Hokage-sama, ona jen… ona jen… vtipkuje," snažila se pomoci své sesřenici, nebo spíše si chránila svoji pověst, jako velice chytrá, zábavná přátelská holka, hodící se na skvělého ninju.
„Yumichiki, že ano?" zeptala se Tsunade a začala se zklidňovat, ale stále si udržovala postoj.
„Hááááái," řekla blondýna tím svým otravným tonem a mrkla na sestřenici, jakože má vše pod kontrolou.
„H-hai," odpověděla rychle Modrovláska, když jí s Tsunadina pohledu přeběhl mráz po zádech. Ničeho se nikdy nebála, možná jen toho, co její sestřenice zase udělá za problémy.
„Nebýt tvého otce, se kterým se znám už dlouhá léta, nikdy bych na to nepřistoupila, ale… docela mu dlužím," řekla a přátelsky se na drzou a neurvalou blondýnku usmála.
Aiko se dívala z jedné na druhou. Její sestřenice vypadala, jakože všechno pochopila, ale ona stejně poznala, že je to jen přetvářka. Věděla totiž, že Yamiko svého otce nezná. Nikdo neví, kdo je jejím otcem.
„Dobrá tedy, Aiko a Yamiko Yumichiki je vám už třináct a jste z velmi váženého rodu, to však nemění nic na tom, že si budete muset alespoň jeden rok odstudovat, takže od příštího dne budete chodit na Akademii. Můžu vám jen popřát hodně štěstí," poslední slovo řekla s takovou dávkou ironie, jak jen mohla, stačilo už za to jen dodat: "Budete ho potřebovat." a obě by si byly naprosto jisty, že je jejich Hokage nesnáší.
„Můžete jít," řekla nakonec.
„Děkujem za přivítání, na shledanou," snažila se Aiko zapůsobit co nejmilejším rozloučením.
„Zdáár, snad příště!" rozloučila se též Yamiko, ve škvírce pomalu se zavírajících dveří. „Řekla bych, že nás má docela ráda," prohodila Yamiko ještě a vesele si šla dál.
„Jo, jasně…“ zamumlala Aiko a odfoukla si pramen vlasů z obličeje.
„Takže v jakém že to bytě bydlíme?“ zeptala se Aiko a dohnala Yamiko, která si právě broukala nějakou písničku a byla hluboce ponořená do svých myšlenek. „Hej, hej, hej, hej, hej, hej, hej… Yami!" snažila se ji vytrhnout z přemýšlení co nejtvrději, až to nakonec vzdala a dala jí nohu před nohy, tak aby zakopla. Yamiko jedním skokem přeskočila Aikinu nohu a vyplázla na ni jazyk. Aiko se dostala do výbušného stavu, ale alespoň věděla, že jí už poslouchá.
„V tomhle!" Yamiko ukázala na polorozpadlou červeno-bílou budovu. Aiko se také zastavila a tentokrát to byla ona, kdo neslyšela a byla ponořena do těch nejtemnějších myšlenek a pomalu a pomalu se ponořovala hlouběji, pokaždé, když jen trošku uslyšela Yamin šťastný hlásek, že vždycky chtěla mít sousedy o jednu stěnu a co teď všechno může vyzkoušet.
„Aiko, vidíš, není to zas tak špatný! Už se těším, až vyzkouším svoji novou píseň." Rozplývala se Yamiko a předváděla, jak jako blázen hraje na elektrickou kytaru.
Aiko se konečně vzpamatovala.
„Jo, ale teď ne, ta budova nevydrží tvoji hroznou muziku," řekla přímo a tvrdě Aiko, popadla Yamiko a rozběhla se po schodech až do druhého patra. Doběhly až ke dveřím číslo třináct. Aiko se podívala na klíče se stejným číslem.
„Tohle bude náš nový domov, tak ať je alespoň uvnitř pěkný," modlila se.
„Hele, máme šťastný číslo!" vykřikla Yamiko Aiko do ucha a už jí chtěla sebrat klíče. „Ne, tentokrát ne!" napomenula ji Aiko přísně a pohodila svým dlouhým ohonem. Už, už chtěla Aiko odemknout, když ji něco zastavilo
„Ahoj!" pozdravil je kluk v pyžamu s roztomilou spací čepičkou na blonďatých rozcuchaných vláscích.
„Eeee, jsou dvě hodiny odpoledne… Proč jsi ještě v pyžamu," řekla rodičovským tonem Aiko, který měla nacvičený na Yamiko.
„Héj Aiko, to je nefér, je to proti spací re-re-re…reputaci,“ napadlo rychle Yami ve snaze vymyslet cokoliv na Re. „Když se člověk nevyspí, je pak unavený a nemůže přemýšlet! A to je… ZLÝ!" řekla na obhajobu neznámého kluka a sebe.
„Jmenuji se Uzumaki Naruto, rád vás poznávám," řekl co nejmileji a uklonil se, aby zapůsobil.
„Vidíš, vidíš, co to udělá, když se dostatečně nevyspíš!" křičela na Aiko Yami a dala si ruky naštvaně do boku, aby zaujala kurážný postoj.
„Co, začne se chovat mile?" Aiko se podívala na nechápajícího Naruta.
„Eeee, no nic, jen jsem slyšel, že jste nové, tak jsem vás přišel navštívit, bydlím hned vedle," řekl v rozpacích a už se otáčel k odchodu.
„Uzumaki, jo!" řekla najednou Yamiko a usmála se. „Mám ráda lidi z Uzumaki klanu. Jsem Yamiko a tohle je Aiko, jsme z klanu Yumichiki," představila je a popadla klíče od Aiko. Naruto se taky usmál a zůstal stát na místě.
„A-aha," řekl, i když už tam nikdo nestál. „Tak zítra!“ zavolal ještě, i když už nečekal odpověď.