manga_preview
Boruto TBV 09

Klec - díl I. Padající Listy

Klec

Padající Listy

Pravou ruku měl už zase rudou od toho věčného mlácení do dřevěné skříně v rohu pokoje. Její železný zámek byl celý pokřivený od jeho úderů, ale on stále nepřestával kopat, skákat a mlátit do ní. Měl pocit, že právě to jej udržuje tím čím je. Skutečným pravým ninjou a vůbec, díky tomu ještě netratil poslední zbytky rozumu na tomhle místě. Zatím neměl moc na výběr, ač nenáviděl sám sebe za to, že tu zůstává, nemohl nic dělat. Za pomoci rodičů sám sebe držel v pasti. I kdyby jim utekl... Co by pak udělal? Nikdy ho nepouštěli do školy, neměl přátele, nepatřil do týmu, přesto uvnitř cítil, že je ninja. Čím dál se ho od toho matka snažila držet, o to víc se vždy blížil k jistotě, že se jím stane. Růžové stěny, černý strop...
„Kdo kdy viděl takový pokoj?“ pomyslel si a na chvíli přestal.
„Moje noha!“ uvědomil si palčivou bolest. Kost pod jeho palcem se od minulého týdne ještě zcela nezahojila. Erzaka Ryuu se sesunul na madraci.
Jak dlouho ho tu chtěli držet? Klouby na jeho pravé ruce už zmodraly a nyní začínal mít pocit, že s ní už stěží pohne. Pokaždé, když ho vstek opouštěl, znovu uhodil rukou tentokrát do zdi. Následky znal. Výraz jeho matky, kdyžž k večeři přišel s obvazy, otázky které mu bude pokládala a odpovědi které oba předem znají.
„Proč to děláš?“ ptala se vždy.
„Protože jsem ninja. Nebojím se toho.“ odpovíal jí odvážně chlapec.
„Proč chceš stále být ninjou? Zapomeň na to, nemůžeš se jím stát, to nejde!“ křičela na něj.
„Když budu chtít, tak můžu být čím chci!“ odsekl a vstekle vyskočil od stolu.
Otřásal se pod myšlenkou na jejich poslední rozhovor. Sám nevěděl, jak to chtěl udělat, když jeho největší svoboda byla dosud střecha jejich domu, ale už pro tu bolest kterou v sobě držel, chtěl věřit, že za ty roky jeho námaha nebyla zbytečná, jen při myšlence na čelenku měl pokaždé pocit, že je to něco na co se těší, tolik si přál si ji nasadit.
Podíval se na znamení a své pravé dlani. Netušil, proč tam je, ale přísahal by, že už ho někde viděl. Černá značka mu nedávala spát. Měl tolik otázek, už léta nevycházel z toho pokoje, jen výmečně večeřel s rodiči a nebo se jich šel na něco zeptat, jenže odpovědí se mu nedostávalo.
Kam by také chodil, když chodby jejich domu už znal na spaměť a nikdy nesměl ven. Nebýt okna v jeho pokoji kterým můohl lést na střechu, nejspíš by si už nepamatoval, jak vypadají stromy, zapoměl by jak studí sníh. Zvedl se a šel si tam sednout tak jako plno jiných večerů. Někdy pozoroval slunce a doufal, že se na něj v tu chvíli díval i někdo jiný. Bylo to jeho jediné spojení s ostatními lidmi ve vesnici.
Měl v plánu utéct už tak dlouho, ale všechny jeho pokusy byly zatím nicotné. Stráže v jejich sídle, zdi okolo zahrady... To všechno mu bolestně bránilo dotknout se svobody. Plnilo ho to nenávistí, drželi ho tu jako pokusné zvíře, mysleli si, že musí poslouchat, že mu mohou řídit život. Ryuu si často toužil dokazovat opak, proto obvykle vzdoroval všem jejich příkazům. Dělal co mohl, aby jim jeho jednání nebylo po vůli, i když jemu samotnému se mnohdy nelíbilo, ukazoval tím, že šelmu v něm nikdo nezkrotí.

Ryuu si sáhl na nohy. Tolik trénoval, až ho bolel každý sval v těle, doufal, že to není zbytečné. Všechno kolem ho šíleně ubíjelo. Sáhl pro starý roztrhaný svitek, čtvereček z něj utrhl a když se mu pohmožděnou rukou podařilo uchopit pero začal psát. Nevěděl proč to dělá, ale za to zcela jasně co tam chtěl napsat.
„Celý život žiju tady, za touhle vysokou zdí, nikdy jsem nesměl do školy, nikdy jsem nemohl bojovat, nepatřím k žádnému týmu, ale přesto to cítím uvnitř sebe. Jsem ninja. Z celého srdce bych si přál poznat vesnici z druhé strany té zdi. Byl bych pak šťastný, můj život by to změnilo k lepšímu. Ze srdce si přeju dostat se ven.“ pomalu složil z papíru letadýlko a po té jej hodil přes okraj střechy. V zápětí se sám vrhl k okraji, aby se přesvědčil, kam dopadlo.
Na chvíli ho napadlo, že přistálo na zahradě a najde jej někdo z klanu, ale pak si uvědomil, že by mu to bylo vlastně jedno, nestálo tam nic, co by dávno nevěděli. Pozoroval kus papíru, který se nechával unášet vánkem, až nakonec přeletěl zeď jejich zahrady. Ryuu se usmál a vrátil do pokoje. Nedělal to často, ale tohle mu způsobilo velkou radost. Nevěděl sám, co tím sledoval. Snad doufal, že ho někdo najde a přečte si jej, že se někdo dozví o jeho uprpení. Ať už se mělo tomu kusu svitku stát cokoliv, on jej musel napsat.

Ráno se tmavovlasý chlapec vzbudil a podíval ke dveřím. Za otvorem v nich už stála snídaně. Zvedl ji a položil na stůl. Nepodíval se, věděl, že je to stejné jídlo s čajem jako každý den, který opět nechá vystydnout. Roztáhl závěs a otevřel okno, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu. V tom si všiml, že na stromě rostoucím přímo u okraje střechy se cosi zachytilo.
„Tak ty si se vrátil, protvůrko?“ zeptal se rozespale Ryuu a šel ho bez přemýšlení sundat.
„Měl si letět daleko odsud a ne tu zůstávat trčet jako já.“ pokračoval v rozmluvě s papírem. Natáhl se a uchopil jej do ruky. V tom ho něco zarazilo. Tohle nebyl papír, který včera zahodil. Chvíli váhal než jej otevřel.
„Asi vím jak se cítíš. Já žiju tady, ale stejně nemám mnoho přátel. Někdy jsem se cítila zbytečná a nejspíš jsem i dost nudná. Proč nemůžeš ven? Jestli to najdeš, večer půjdu zase kolem, chodím tudy každý večer, kolem vašeho sídla.“ Ryuu pevně stiskl vzkaz.
„Někdo to četl!“ problesklo mu hlavou. Někdo věděl, že je tu a dokonce mu odpověděl. Někdo kdo ho mohl pochopit. Chvíli tam stál jako opařený a přemýšlel. Nikdy neměl přátele, na všechny kolem byl odjakživa hrubý, co to bylo za zvláštní pocit? Tělem stuhlým bolestí od toho nekonečného níčení všeho kolem projelo teplo, teplo jaké nepocítil léta. Stál na samém okraji střechy, vítr mu foukal do vlasů a on stále do kola četl ten kousek papíru. Musel se nekonečně ujišťovat, že je právě pro něj a snad ani ve chvíli kdy dopisoval odpověď, tomu ještě nevěřil.
„Moji rodiče mě nikam nepoštějí. Otec je sám ninjou, ale tvrdí že je to pro mě i ostatní nebezpečné, abych vycházel z domu. Nejspíš to souvisí se značou na mé ruce, tu podivnou věc tam mám od dětsví, nevím k čemu je, ale on říká, že je moc nebezpečná. Že může ublíži lidem. Jednou prý přijde čas a on mě naučí jej ovládat a používat, do té doby mi nedovolí... vlastně nic. Nemám sourozence ani nikoho s kým bych mohl mluvit. Nečekal jsem, že si tohle někdo přečte.“ dokončil svůj psaný proslov a vylezl znovu na střechu, už se šeřilo a všude kolem cvrkali cvrčci. Rád slýchával ten zvuk, připomínal mu, že nebyl úplně sám.
Chvíli čekal, než uslyšel tiché kroky. Zněli jako dívčí, zdáli se nenápadné, možná trochu vystrašené. Naklonil se přes okraj střechy a poslouchal kroky za zdí. Zastavili se. Z ničeho nic zastavili a po pár vteřinách se ozvalo tiché zašoupání, jako by váhajícího člověka. Mohl to být kdokoliv, ale on nějak cítil, že snad to byla ona. Hodil dolů nové letadýlko, složené trochu ledabyleji než to první a vyčkával. Za chvíli se ozvalo šustění papíru a tichý odchod.
„Že by vážně ona?“ pomyslel si, ale nezbývalo mu než čekat.

Noc se mu zdála nekonečná, nemohl pořádně usnout, ale to se mu stávalo i jindy, nerad spal v noci, k ránu začínal konečně usínat a když se probral bylo už poledne. Slunce hřálo a svítilo mu do oken. Ryuu vyskočil jako splašený a vrhl se k oknu. Obyčejně za sebou zamykal dveře, ale tentokrát ani neskontroloval, zda byly zavřené, vyhoupl se ven a mířil rovnou ke stromu kde visel nový vzkaz. A právě s ním se mělo roztočit obrovské kolo událostí.
„Vidíš já si to přečetla. Ten krásný dům patří tvým rodičům? Nebo kdo vlastně jsi? Nejsem sice pravá, která by ti měla něco takového radit, sama jsem si nikdy netroufla rodičům vzdorovat, ale možná bys mohl tajně utéct ne? Alespoň na chvíli. To co píšeš, nezní jako slova někoho kdo by chtěl ubližovat lidem. Jestli chceš, přijdu sem každý večer, dokud budeš mít co napsat.“ tenhle dopis a hlavně jeho poslední věta značně hnula se životy mnoha lidí ve vesnici, odstartovala totiž řetězec neuvěřitelných událostí, tajemství - která měla zůstat utajena, činů - které se nadali vzít zpět a rozhodnutí - jež mohla ovlivnit budoucnost.

Ti dva si začali psát každý den.
„Já jsem Erzaka Ryuu z klanu Erzaka, ten dům je mého otce a strýce. Utekl bych rád, ale všechny vchody i chodby hlídají. I na zahradě mi dělají doprovod, když mě tam jednou za rok pustí. Dokonce stojí v noci před mým pokojem. Sám jsem jen ve svém pokoji, proto z něj raději nevycházím. Nepodařilo by se mi utéct, ani kdybych chtěl.. Leda, že bych měl křídla a mohl uletět oknem. Střecha je mým nejoblíbenějším místem. Rád tady čtu tvé vzkazy, hned když je sundám ze stromu. Máš pravdu, nikdy jsem netoužil nikomu bezdůvodně ublížit, ale to asi nikdo, každý jen dělá věci které musí. Zřejmě bych se choval k rodině jinak, kdyby mě neodmýtala, ale na tom teď nezáleží, život se nedá přepsat jako starý svitek. Kdybych se dostal ven byl bych asi jiný člověk než jsem za těmihle zdmi, patrně bych byl stejně šťastný jako všichni ostatní, neměl důvod ubližovat. Kdo jsi ty? Žiješ blízko? “ psal Ryuu.
„Ne, já žiju v centru vesnice, chodím tudy do školy a večer se projít. To ráno kdy jsem našla tvoje letadýlko jsem zrovna pospíchala, když jsem si ho všimla. Věříš na osud? Myslím totiž, že jsme si docela podobní.“ zněla její ranní odpověď.
„Osud? Těžko říct, věřím, že člověk si život řídí sám a má na to jen jediný pokus. To já přece hodil ten svitek. Bydlíš tak daleko a chodíš sem každý večer? Přijdeš zítra?“ nemohl se už dočkat.
„Je jedno jak je to daleko, ráda se procházím. Přijdu večer zase až se setmí.“ Ten večer seděl Ryuu dlouho na okraji střechy a čekal až uslyší kroky. Neznal její tvář ani jméno, ještě nikdy neslyšel její hlas, přesto měl dojem, že je jediným člověk, který mu teď může pomoct. Rány na jeho rukou se pomalu hojily a po mramorových chodbách jejich sídla už mohl chodit bez kulhání. Tam kde dřív léta cítil vstek, ho teď něco hřálo. Myšlenky, že rodičům nevychází jejich plány mu dělaly škodolibou radost. Na nebi už vycházela první hvězda, ale v ulicích je ticho.
„Proč ještě nepřišla?“ chlapec si odfoukl vlasy z obličeje, lehl si na záda a prohlížel si nebe. V tom se ozvalo kdesi v dálce to nač tak dlouho čekal. Hodil kus svitku dolů a čekal. Po chvíli se skutečně ozvalo zašustění. Najednou zjistil, že nevěděl co by měl vlastně říct, ale nakonec se jeho bledé rty pohnuly.
„Počkej!“ křikl dolů a všechno stichlo.
„Chtěl jsem s tebou jen mluvit.“ řekl jako by to bylo nařízení. Jenže najednou slyšel tichý úprk. Chlapec si znovu lehl na záda a přemýšlel. Po pár minutách se vrátil do pokoje a podíval se na dveře, od jisté doby zůstávaly odemčené. To od chvíle kdy zjistil, že tam stejně nikdy nikdo nepřišel.

Ráno čekal na odpověď, ale ta nepřišla. Čekal do večera a další den, ale nic. Ryuu seděl stále na střeše a poslouhal kroky, jenže žádné nebyly jako její. Trvalo to dny a nebýt toho, že se nedotýkal jídla a musel občas ujistit rodiče, že je v pořádku, tak by nejspíš ani neslézal. Díval se do dáli, když mu na obličeji přistála kapka vody.
Zalezl do svého pokoje, jako by ta jediná kapička smazala všechny nové pocity posledních dní, začal vší silou kopat a mlátit do rohové skříně. V tu chvíli to bral jako další nepovedený nápad v jeho životě, který jich byl plný.
Podíval se na pěst, která byla do krve rozškrábaná od odletujících třísek, svezl se na kolena, aby si trochu odpočinul a pak znovu uhodil do jejích dveří, aby se potrestal za vlastní slabost. Nemohl uvěřit, že najednou po tom všem vnímal bolest, jinou než fyzickou bolest, něco se ho dotklo, někdo se k němu dostal a dokázal ho zranit. Venku se zablesklo a on bral jak myslel naposledy do rukou tušku.
„Proč si to udělala?“ napsal a dnes stejně jako poprvé nečekal, že si to někdo přečte. Venku zuřila bouřka, ale on stejně tichounce došel až na okraj, aby mlčky pustil na zem posledí skládačku, tušil, že se nejspíš za pár minut úplně rozmočila, ale to je přeci úplně jedno, vždyť ani nečekal, že by odpověděla. Zavřel oči a nechal si déšť bubnovat do tváře dokud tam v té zimě neusnul. Drobná osůbka v šedém plášti se sehnula k zemi, aby zvedla zvlhlý kus svitku. Pak pomalu odkráčela do stínu vysokých zdí sídla klanu Erzaka.

Když druhý den otevíral oči cítil se zvláštně, posadil se a zahleděl do dálky. Slunce vysoušelo jeho vlhkou kůži, Ryuu si promne obličej. Náhle si uvědomí, že není ve svém pokoji.
„Dveře!“ pomyslel si. Prudce vyskočil a chtěle se hnát dovnitř, aby napravil co se dá, ale v tom se zarazil.
Zdálo se mu to nebo... ? Pomalu se otočil nazpět. Skutečně tam byl, modré proužky na okrajích, ve stejné výšce jako vždy, protože výš nikdy nedohodila. S předpokladem, že ještě spí, šel váhavě ke svému oblíbenému stromu. Pozoroval ve větru se mihotající a ohýbající papír a přitom si nebyl jist jestli tam skutečně je. Pomalu ale jistě natáhl ruku která jej vzápětí pohltila. Odešel dovnitř, lehl si na madraci, kde chvíli pozoroval strop než jej otevřel.
„Bála jsem se s tebou mluvit, promiň. Přijdu odpoledne až půjdu ze školy.“ Ryuu dlouho přemýšlel. Co má udělat? Venku začínal foukat chladný vítr a nebe se zatáhlo, chlapec seděl vprostřed svého pokoje hledal nějaký záchytný bod na který by se mohl upout, něchtěl už na to myslet, kdyby byl venku všechno by bylo viřešeno. Zoufale vyskočil z okna a rozběhl se ke kraji střechy.
Byla to nudná rutina kterou opakoval každý den až do zimy, ven, dovnitř, ven dovnitř... To co dnes se nestávalo často, byl nešťastný a těžko říct co od toho kousku tentokrát očekával, dokazoval si nejspíš, že je ninja, nebo chtěl jen zjistit, jestli ho má ten nahoře rád, těžko říct. Ryuu běžěl po šedém mechem porostlém eternitu, jako by neměl v plánu zastavit až na okraj, kde se z ničeho nic zasekl jako by naboural do zdi.
Jeho tělo se zhouplo nad dvěma patry prázdnoty, ale po chvíli se narovnal, srdce mu bilo jako o život, zase mu to vyšlo, dneska se to podařilo, kolikrát ještě dokáže zastavit? Tuhle otázku si pokládal zbytečně, náhle se mu podlomily nohy.
„Křuup!“ ozvalo se zdola a deska se za ním ulomila. Zašmátral rukama v prázdnu a nakonec se mu dařilo zachytit se větve, pevně se držl oběma rukama a přitáhl až ke kmeni. Díval se pod sebe, kde byla hluboká propast. Pak ho to však napadlo.
„Ten strom je cesta na svobodu!“ dalo se z něj perfektně seskočit na zeď, navíc ho nemusel nikdo vidět. Ryuu začínal opatrně šplhat nahoru, aby napsal pro dívku za zdí poslední dopis.

„Večer uteču, čekej tady.“ stálo v posledním dopise. Když ho dívka našla nejspíš mu odpověděla, ale to se už nedozvěděl, právě tenhle její vzkaz totiž musel jako naschvál spadnout do zahrady, kde ho našli poskoci Ryuuova otce. Chlapec ležel vprostřed svého pokoje a přemýšlel. Kam měl teď jít? Až uteče, měl by se schovat. Myšlenky ho znovu ukolébaly ke spánku.

Vzbudil ho příšerný hluk. Praskání, rány a vrčení...
„Co je to?“ pomyslel si a vyskočil z postele. Chtěl se vrhnout k oknu, v tom ho cosi zastavilo. Přímo v jeho pokoji stál jeden z mužů, který měl na starosti jeho bezpečnost. Nemýlil se, přicházelo to z venku, že on hlupák nezamkl dveře.
„Teď tam nemůžete mladý pane.“ oznámil mu ten chlap, zcela s klidem, jako by o nic nešlo.
„Ale co je to tam za poprask?“ zeptal se čistě proto, aby se ujistil, že to bude do večera pryč.
„Kácejí ten vysoký strom, co vám stínil a ubíral výhled.“ řekl stejně bezemotivně strážce. V Ryuuových očích se začal zrcadlit vstek.
„Ne! Proč?!“ pokusil se vrhnout ven, ale on ho znovu zadržel. Ryuu jen koutkem oka zahlédl pohybující se větve.
„Jděte odsud, vypadněte!“ křičel chlapec.
„Je mi líto mladý pane, ale na přání vaší matky...“
„Nechte ho a jděte ven.“ přerušil ho soucitný hlas Haru Erzaky. Ryuu počkal, až muž odešel a pak se tiše opířel o rám okna. Dobře věděl, že nějaké stínění byla výmluva, museli na něm najít dopis od té dívky. V pokoji měl až příliž světla, které vždy nesnášel, vzhůru býval čím dál častěji jen v noci. Odjakživa miloval tmu, sám chodil jen v černém, miloval svůj depresivní vzhled, chování i prostředí, jemu v něm bylo dobře, kde vzali právo mu to upírat?
Ryuu věděl, že matka tam stále stála, ale bylo mu to jedno. Po obličeji mu začaly stékat slzy. Snad ani ne tak pro jeho brilantní plán, že chtěl večer utéct, když sám neměl kam. Sledoval padající listy a plakal pro jediného přítele kterého kdy měl. Ten strom mu dělal společnost čtrnáct let. Tak málo na tomhle světě měl a teď to strácel.
Ten obří tyčící se strom byl odjakživa jeho vlastním symbolem Listové, symbolem toho všeho co chtěl ještě prožít jako ninja, pokaždé když se na něj díval, věřil, že se všechno může změnit k lepšímu, věřil sám v sebe a teď navíc se měl stát jeho cestou ke svobodě.
Poslední padající list mu vlétl až do pokoje, když se strom kácel k zemi i Ryuu padl na kolena. Po chvilce se opířel o zeď a kolena si přitáhl k obličeji, stratil víru v sám sebe, naději, že vůbec měl šanci se odsud dostat. Nevnímal matčiny kroky dokud si k němu neklekla. Přejížděla mu rukou po vlsech. Její ruce byly jiné než Ryuuova kůže. Opálené od slunce.
„Ryuu netrap se tím.“ vyslovily její silně klenuté rty a chlapec prudce ucukl.
„Ryuu..“ pomyslel si, jak to z jejích úst nenáviděl, říkala mu tak jen když věděla, že mu ubližuje. Nenáviděl ji i otce.
„Ryuu vydrž ještě do svých patnáctých narozenin, pak ti otec vše vysětlí! Teď nesmíš nic provést! No tak se uklidni!“ naléhala, aby jej uklidnila, při čemž zněla téměř vyděšeně.
„Vydrž ještě..“ opakoval si chlapec v hlavě. Kolikrát ta slova slyšel? Neměla šanci mu říct nic, co by pomohlo. Chlapci se honily hlavou ty nejhorší myšlenky. Vzpomínal si, jak ho párkrát v doprovodu těch podivných mužů, kteří hlídali v jejich sídle rodiče vyvedli ven, stávalo se tomu tak jen ze závažných důvodů a naposledy před třemi lety. Vzpomínal na slova ostatních dětí z vesnice které ho pozorovaly.
„Nechodí do školy jako mi, může si dělat co chce.“ zašeptal jeden chlapec, tak aby to i Ryuu slyšel.
„Můj táta říkal, že ho rodiče schovávají, protože je to zrůda.“ odpověděl mu druhý.
Za léta kdy tu byl zavřený se naučil pevně nenávidět a právě teď všechen jeho vstek a zloba chtěli na povrch. Haru vyděšeně sledovala, jak jeho slzy změnily barvu, byly černé jako noc, jako jeho oblečení, jak jeho srdce.
„Přestaň! Slyšíš?“ jeho matka vyděšeně couvla. Ryuu konečně zvedl hlavu sklopenou k zemi.
„Chcete mi také zatlouct okno a dveře?“ vykřikl a otřel si obličej, aniž by si všiml té černé barvy. Ona musela rychle pryč, bála se ho, to poznal, ale netušil proč.

Venku se šeřilo a chlapec měl obrovský vstek, už nikdy si nebude moci přečíst vzkaz od té dívky, už nikdy se odsud nedostane. Vstekle mučil skříň svými chvaty. V tom na jeho dveře někdo zaklepal. Přesto, že mu bylo jasné, že to nebude nic dobrého pustil je dovnitř. Dva ze sluhů bezeslova vešli s obřím košem překrytým dekou a druhým prázdným, jeden otevřel chlapcovu skříň a začal z ní vyndavat všechno černé oblečení, když bylo hotovo, druhý odkryl koš a naskládal míst něj bílé. První se trochu nejistě otočil, nejspíš čekali, že bude vyvádět, ´koš měli zakrytý, protože se obávali, že by je jinak ani nepustil dovnitř, ale Ryuu jen pobaveně vyskočil na jednu ze skříní. Věděl čí je to práce a už mu to bylo úplně jedno.
„Velké prádlo pánové?“ rýpl si do nich.
„Ne mladý pane, vaše matka přikázala...“ chtěl vysvětlit sluha, ale Ryuu jen zvedl ruku na znamení, aby mlčel.
„Vůbec mě to nezajímá.“ Ryuu naprosto změnil plán i přístup, měl už dost toho, jak všichni rozhodovali za něj. Podíval se ven. Měl čas, děvče sem chodilo až po setmění, aby ji nikdo neviděl.
„Buďte od té dobroty a hněte sebou, doneste mi lano, skobu, hřebýky, kladivo a prkna.“ nařídil Ryuu.
„Ale pane víte, že vám to nemůžeme jen tak dát, k čemu to lano a kladivo?“ ptal se jeden z nich, ale lezlo to z něj jako z chlupaté deky.
„Na co? Chci se na něm houpat pito*ci! Jasně, že vím, kdybych chtěl dojdu si pro to sám a nikdo by mi nebránil, ale já nechci, tak mazejte! Tím dřevem a kladivem si zatluču okna, abych vám neutekl!“ řekl a vystrkal je z pokoje i s koši prádla. Netušili co z toho mají brát vážně, ale raději udělali co jim řekl. Když se vraceli s nářadím a dali ho chlapci, nejistě začali pozorovat co bude dělat. Ryuu vzal prkna, hřebíky a kladivo a skutečně šel zatloukat okno.
„Idio*i.“ pomyslel si. Ti dva tam stáli dobrých dvact minut a pozorovali ho, dokud nebyl hotov.
„Nebojte se, nedělám to kvůli vám, ale proto, že tak nenávidím to příšerné světlo.“ Ryuu spokojeně zvedá skobu a začíná ji natloukat do stropu.
„Mladý pane, proč to vlastně děláte?“ zeptal se jeden z nich opatrně a doufal, že zase nedostane vynadáno.
„Už jsem řekl, chci se na něm houpat. Nemám tu stromy na které bych mohl šplhat a nikdy jsem nebyl na hřišti, jako každý kluk se chci trochu zabavit.“ odpověděl zcela vážným hlasem. Zdálo se, že mu uvěřili, protože se oba opatrně vytratili z pokoje. Když je slyšel odcházet po chodbě, přestal zatloukat skobu a schoval si lano do batohu. Ne, že by se mu to zdálo jako špatný nápad, vlastně litoval, že si pokoj nezačal zvelebovat už dřív, ale teď měl s tím lanem jiné plány. Vytáhl pouzdro s kunai a shurikeny, tiše vylezl ze dveří pokoje. Po první chodbě se musel proplížit, jelikož tam byl pokoj jeho rodičů, ale dál už mu jen zbývalo najít cestu kterou se dostane ven, aniž by si ho všilm někdo z poskoků, přesto byl stále odhodlaný bojovat s každým, kdo by se mu chtěl stavět do cesty. Naposledy se ohlédl ke svému pokoji, tušil, že mu přes to všechno bude chybět, jelikož ho doposud téměř nikdy neopustil. Z hluboka se nadechl a odešel chodbou. Jestli věřil na osud? Pokud ano, rozhodl se mu ukázat, že on se svého života jen tak nevzdá, alespoň ne na tomhle místě.

Poznámky: 

Možná je první díl málo akční, ale to holt někdy bývá. Je to inspirované skutečnou osobou, kterou jsem přenesla do Naruto světa, postava z Naruta je tam zatím jedna (tajemná dívka), ale budou i další. Tedy pokud se vám to bude líbit.

4.8
Průměr: 4.8 (10 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Pá, 2023-08-18 17:15 | Ninja už: 2691 dní, Příspěvků: 3014 | Autor je: Metař Gaarova písku

„Misia Obl:“ Objavila som mnou neobjavenú autorku, tak sa vrhám na misiu, lebo ju aj chvália, že pekne píše Smiling Nie je tu žiadny komentár, tak aspoň niekto sa vyjadrí. Hlavnou postavou je zvláštny Erzaka Ryuu, ktorý žije zavretý s rodičmi, nemá priateľov, ani nechodí do školy a cíti, že je nindža. Pravdepodobne má dajakú zvláštnu schopnosť, o ktorej asi vie matka aj otec a strážia ho neskutočne Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Hmhm, možno tie ružové steny a čierny strop budú mať nejaký význam Puzzled Matke sa nepáči, že trénuje a mrzačí sa, hoci on najviac túži po čelenke. No má akúsi čiernu značku na dlani, autorka nemohla poznať kámu z Boruta, tak uvidíme, čo vymyslela. Fiiha, napísal svoju situáciu na lístok a vypustil von, predpokladám, že asi ho niekto nájde. Aha, tak dajaká dievčina lístok našla a odpísala mu. Ryuu sa jej zveril aj so značkou a svojím trápením. No cvrlikanie cvrčkov mám aj ja rada Úpa boží!!! A vzťah sa začal rozvíjať. Deva má asi problémy, keď sa nehlási a Ryuu zúri. Ooo, odhalili ho a strom vyťali OMG! Vážně nevím, co dál... Aha, už som chcela božekať, že neviem, v ktorej dedine sa dej odohráva a je to Listová. Ach jaj, ako Naruta, aj Ryuua považujú za netvora. Tak predsa sa odhodlal zdrhnúť, ale čo bude ďalej sa nedozvieme Hrozná tragédie... Tajomná osôbka nemôže byť Hinata, lebo tá nebýva v strede dediny a Sakura nie je uplašená. Celkom ma námet zaujal, autorka píše dobre, hoci s chybami, ale to všade píšem, že si radšej nevšímam. Inak mám dojem, že som čosi podobné už čítala. Škoda, že autorka aj dlho nebola prihlásená, tak pokračovanie nebude, ale aj tak jej ďakujem Kvítek sakury