Icha Icha (04) - Noční můra

Celá vesnice byla pohlcena ve tmě. Všichni obyvatelé klidně spali, neboť si většina z nich nebyla vědoma oné katastrofy, jež se udála tuto noc. A ti, kteří to věděli, stejně po čase usnuli anebo spát nemohli kvůli povinnostem.
Avšak jedna osoba nehybně seděla ve tmě, opřená o zeď. Silueta ukazovala, že dívka nepřítomně hleděla na zem. Oči byly naprosto bez života a její tváře byly oteklé od pláče. Dokonce se zdálo, že ani nežije, neboť se nenamáhala nadechnout.
To vše se s ní stalo pouze z důvodu, že slyšela něco o tom, že jí zemřel drahocenný přítel. Byla až přehnaně důvěřivá, takže těm slovům věřila, i přesto, že by si přála opak. Itachi pro ni byl velice důležitý, ani sama netušila jak moc, ale teď už je jednoduše navždy pryč.

Dívka se však nakonec přeci jen pohnula, ale pouze proto, aby si sundala bílou gumičku, která svazovala její vlasy. Pro Ayano culík symbolizoval radost… nosila ho proto, protože se cítila šťastně, i přes to všechno, co se jí stalo. Ale teď už ztratila i poslední střípek naděje ke štěstí a radosti.
Nepokoušela se usnout, i přes to, jak moc byla unavená. Chtěla pouze myslet na krásné chvilky s Itachim. Sice jí vzpomínky na něj tak moc bolely, neboť jí to připomínalo, že už zde není, ale nehodlala na něj zapomenout… chtěla ho vidět alespoň v mysli.
Avšak po chvilce, když si představovala jednu šťastnou chvilku s ním, tak ji to uklidnilo natolik, že usnula.

***
„Cože? Za tím stojí Itachi?!“ vykřikla Anko, když se ji v brzkých ranních hodinách donesla podrobnější informace o vyvraždění Uchihů.
„Ano,“ kývl na souhlas Ibiki.
„To neni možný! Jestli… jestli se to dozví Ayano, netušim, co se s ní stane,“ zauvažovala Mitarashi, „V nejlepším případě bude dva dny zavřená v pokoji!“
„Tak ji to neřikej…“ vložil se do toho mladý Hayate.
„I kdybych jí to neřekla já, není možný, aby se jí to nedoneslo odjinud!“ vyjela smutně.
Poprvé projevila zájem o svou mladší sestru. Pro posluchače jako je Jiraiya, to bylo veliké překvapení, ale měl aspoň malý důvod k pousmání.
„Co budu dělat?!“ říkala si pro sebe Anko v mírné depresi.
Jiraiya k ní zezadu pomalu přišel a položil ji soucitně ruku na rameno.
„Vím, že by se tohle dělat nemělo, ale kdybys ji to řekla ty, je dost možné, že tě bude nenávidět. Možná bude přeci jen lepší, kdyby to zaslechla od někoho v davu. Tak váš vztah neutrpí takovou újmu. To samé samozřejmě platí i pro mě a i pro další z jejich blízkých. Itachi pro ni znamenal hodně, a tak by si to od nás mohla vyložit špatně. Když to uslyší od nějakého kolemjdoucího, nebude mít žádný důvod jej obviňovat.“
„Ale co když nás bude nenávidět, protože jsme ji to neřekli… protože jsme ji to zatajili?“
„Tahle zpráva se teď šíří po celé Konoze… nevim, jestli je to tak správně, ale neni možný, aby se to nedozvěděla taky. Takže, když teď nejsi doma, nebude ti to moct zazlívat, protože se to dozví dřív než by sis s ní byla schopna promluvit ty,“ chrlil dál Jiraiya svá moudra.
„Ale ona celou noc sedí v pokoji. Nevim, jestli nakonec usnula, ale když jsem odcházela, byla pořád vzhůru. Nemyslim si, že by vyšla mezi lidi… Takže se to asi od nikoho nedozví dřív, než dorazim domu.“
„To je možný, ale prostě ji to zatím neřikej… Buď to bude vědět od někoho jiného anebo bude žít o den navíc v nevědomosti.“
„Ale nebude lepší ji to říct? Přeci jen si teď myslí, že je mrtvej… A on přitom žije,“ uvažovala dál Anko.
„To je taky pravda,“ pronesl Jiraiya a popostrčil Anko k chůzi, „Přijdem na něco lepšího.“

***
Itachi utíkal lesem. Zběsile se ohlížel za sebe a měl vyděšený výraz. Při jednom ohlédnutí však zakopl o kořen stromu, jež trčel ze země. Rychle se však postavil a pokračoval v běhu. Něco ho pronásledovalo. Neustále za ním praskaly větvičky, ale pronásledovatele nešlo zahlédnout.
Itachi utíkal tak dlouho, než vyběhl z lesa na jakousi mýtinku. Zrychlil se mu tep a ztěžka popadával dech. Opatrně se ohlížel na všechny strany. Bylo mu jasné, že je teď na ráně. Když tu se mu zčistajasna zapíchl kunai mezi lopatky… Itachi vyplivl trochu krve a zapotácel se, než se mu do zad vryly další dva kunaie. To už neustál a spadl na kolena.
Po chvíli už ležel na zemi a ztěžka dýchal. Zdálo se, že už mu nic dalšího nehrozí, neboť byl delší dobu klid. Nebyl v tak velikém ohrožení života, že by to nepřežil, ale poté se stalo něco hrozného. Útočník se zjevil nad jeho tělem, měl kožené rukavice a levou rukou popadl Itachiho culík a zvedl mu hlavu k nebi. Itachi kvůli ranám nestihl zareagovat dříve, než mu katana v pravé útočníkově ruce podřízla krk.
Útočník se poté postavil. Měl na sobě dlouhý černý plášť s kapucou a proto mu nebylo vidět do obličeje.

Hned poté se však Ayano probudila. Zrychleně dýchala a měla slzy v očích. Vyděšený výraz se nedal zapřít. Trochu se potila, ale musela si oddychnout, že to byl pouze sen. Avšak poté ji došlo, že to mohla být realita. Opět si totiž začala uvědomovat fakt, že Itachiho už nikdy živého neuvidí. Začala opět propadat do deprese. Třásla se a v breku se schoulila do klubíčka.
Takhle zůstala až do poledních hodin, dokud nezaslechla šramot od hlavních dveří. Zvedla se a kolíbavým krokem se vydala vstříc zvuku.

Jakmile otevřela dveře, oslepilo ji slunce. Venku byl neobvyklý neklid. Lidé si pořád cosi šuškali.
„Slyšela si to?“
„Myslíš ty Uchihy?“
„Jo, jo, přesně to! Prej to udělal jeden z nich!“
Ayano poslouchala každičkou část rozhovoru dvou dívek, které se zastavily před jejím barákem. Po každém slově byla více vykulenější.
„Moment… To ten génius?!“ hlas jedné z dívek byl velice překvapený, „…Itachi?! Nikdy by mě nenapadlo, že by to udělal zrovna on!“
„Nevím… Zdá se, že je to-!“
Ayano pomalu přestávala vnímat hlasy v okolí a zatemňoval se jí i obraz. Poté se jí však v mysli objevila ona poslední noční můra.

Kdosi Itachiho popadl za culík a zvedl mu hlavu k nebi. Itachi kvůli ranám do zad nestihl zareagovat, když mu katana podřízla hrdlo.
Útočník poté surově pustil jeho vlasy a stoupl si. Byl zahalen v černém plášti s kapucou. Poté se otočil k odchodu a začal se smát. Ayano ve snu konečně zahlédla jeho tvář… Byl to Itachi! Měl na tváři zlověstný, psychopatický výraz.

***
V tu chvíli se však probudila dívka v zatemněné místnosti. Bleskurychle se posadila a otřela si zpocené čelo. Poté si objala kolena a tiše vzlykla.
„Byl to jen sen!“ utěšovala se.
„Ale proč teď? Proč se mi to vrací po osmi letech?“ říkala tiše, zatímco se snažila popadnout dech.
„Ayano! Jsi v pohodě?!“ vlítl do její ložnice vysoký, bělovlasý muž se starostlivým pohledem.