Když se dva pocity smíchají- 1. kapitola

Kapitola 1.

Ve vesnici všichni oslavovali. Návrat dvou Uchichů a zatknutí Uchihy Madary. Věci se vyvinuli trochu jinak, než bychom čekali.
Sasuke se dozvěděl pravdu o Itachim a dva geniální bratři společně porazili a dovlekli do vězení hrozného zloducha.
Konec jako z pohádky. To, co každému skromnému stačí k radosti – šťastní až do smrti. Ale příběhy nekončí. Musíme otočit stránku a začít novou kapitolu. Zbývá nám pouze věřit, že budoucnost nebude tak hrozná, jaká pravděpodobně bude. Ta budoucnost, která se nám nenápadně krade za zády.
Asi nejšťastnější z celé vesnice byli přátelé toho Sasukeho, kterého já jsem nikdy moc neznala a neobdivovala. Tedy Sakura, Kakashi a moje dávná láska Naruto. Až za dlouhou dobu jsem zjistila, že moje láska k němu pomalu vyhasíná a že už ho nemám ráda tak moc, jako tenkrát. Ani se mi nechce věřit, že z té malé třinácti leté stydlivé holky je teď sedmnácti letá dívka.
„ Hurá! Hurá! Sláva klanu Uchiha!“ ozývalo se zvenčí, přičemž jsem viděla, jak nějací lidé vyhazují do vzduchu dva bratry, kteří se svým skutkem zapsali do historie Listové.
Nelitovala jsem toho, že jsem se téhle akce neúčastnila. Ne proto, že bych neměla ráda Uchihy, ale nesnáším davy. Z davu lidí se mi dělá až zle. A navíc místečko u vysokého okna ve společenské místnosti Hyuuga klanu nepostrádá špatný výhled.
Pomalu se sem hrnuli bílé oči vedlejší i hlavní rodiny svolávány vůdcem klanu. Tahle místnost je hodně velká a konají se tu různé svolávací rituály. Jinými slovy se tady kují pikle. Docela by mě zajímalo, proč otec svolává celý klan a co plánuje.
Najednou jsem si tady v tom hrnoucím se davu lidí připadala nějak sama. Rozhlédla jsem se po místnosti, jestli někde nezahlídnu Nejiho. Poslední dobou jsme spolu vycházeli hodně dobře.
Zatraceně! Kde je ten Neji? Ha! Támhle. Zamávám na něj a on si mě konečně všimne. Už je asi metr ode mě a chci ho pozdravit, když v tom hala ztichne a do místnosti vchází rozzuřený Hiashi.
„ Co si myslí?!“ řve otec, při čemž… No… nedá se říct, že by došel, spíš se dodupal na nejvyšší stupínek v místnosti.
„ Co si o sobě sakra ty hnusný pijavice myslí?! Do teď jsme nejváženějším klanem v Listové byli MY! Hyuuga! My, kteří jsme si tohle postavení tvrdě vybojovali!! A oni si sem jenom tak nakráčí a už tu ponižující vyvražděnou rodinu všichni uznávají!! Co rodinu!! Uprchlíka a Vraha!! Tahle vesnice se řítí do záhuby!! To je neodpustitelné!!“ při téhle řeči úplně zrudl vzteky. Halou se rozlehl hlasitý šepot.
„ Páni…Takhle jsem ho ještě neviděla!“ podotkla jsem úžasem Nejimu.
„ Jo… Vypadá to, že ho to dost rozzuřilo.“ vypadal stejně vyplašeně a zaskočeně jako já. Ale vlastně nemám důvod být rozrušená, vždyť s tím otec nemůže nic udělat.
„ Myslím, že otec to postavení bere trochu moc vážně…“ opomenula jsem, ale Neji měl oči upřené na otce.
Hiashi se zuřivě rozhlížel po místnosti. Snad nehledá…. Svoje oči upřel na mě, mnou projel mrazivý pocit a já jsem okamžitě uhla pohledem do země.
„ Jenom doufám, že Hiashi-sama neudělá nějakou hloupost, které by pak litoval.“ docela mi nedošlo, co přesně tím myslí. Z přemýšlení mě vytrhl otec: „ Rada hlavní rodiny probere, co se bude dít dál a zítra v těchhle hodinách se tu všichni sejdeme ve stejném počtu.“ po téhle řeči se zaťatými pěstmi a skřípajícími zuby opustil místnost, načež ho následovali další příslušníci rodiny včetně mě a Nejiho.
„ Co na tom chce sakra probírat? Vždyť je to uzavřená záležitost… A vůbec, nedá se s tím nic dělat!“ řekla jsem.
„ Neji? Posloucháš mě?“ podíval se na mě zmateným pohledem.
„Promiňte, říkala jste něco, Hinata-sama?“
„Jen co si o tom všem myslíš,“ zopakovala jsem.
„Aha, tohle. No… po pravdě jeho pocity a chování chápu. Přece jen je…“
„Cože?“ takže už i Neji? To snad ne….
„Až budete vůdcem klanu, Hinata-sama, poznáte, jak se váš otec cítí.“ vůdcem klanu? Bože…
„Uvidíme.“ zauvažovala jsem.
Konečně jsme vyšli z místnosti.
„Neji? Co teď budeš dělat?“
„No… Přemýšlel jsem, že bychom se mohli jít podívat na tu velkou slavnost, co se venku děje, ale po tom co jsem slyšel mínění Hiashiho-sama….“ ani mě se tam nějak moc nechtělo, ale ne kvůli otcovu mínění. Tak jsem navrhla, že bychom si mohli jen tak vyjít. Někam daleko od všeho toho zmatku.
„A nechceš se jít jenom tak projít?“ zeptala jsem se.
„Když vám to udělá radost,“ usmál se na mě přátelským úsměvem.
„Tak pojďme, v tomhle baráku se fakt nedá vydržet,“ zasmála jsem se. Sotva jsme vyšli z okolí Hyuuga klanu, zastihl nás dav. Všichni volali jména těch dvou zachránců. My jsme se na ně jen usmívali, počkali, než se vlna lidí odplaví a pak se vydali směrem na konec vesnice, kam jsem tak ráda jako malá chodila. Cestou jsme se bavili hlavně o Uchiha klanu. Neji mi vysvětloval, jak si doposud všichni mysleli, že ten Itachi vyvraždil klan a taky to, jak to doopravdy bylo.
„…. a pak se vrátili sem, do Konohy. Itachimu i Sasukemu pátá odpustila všechny jejich spáchané zločiny a pravděpodobně zde chtějí žít.“ dovyprávěl bratranec.
„A obnovit svůj klan…“ už jsem pochopila co na tom otci tak vadí. Ale vyvádí kvůli tomu až moc. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně nikdy neviděla toho staršího Uchihu. Možná když jsem byla menší, ale i kdyby, zapomenula jsem jeho tvář.
„A jak vlastně vypadá ten Itachi?“ nemohla jsem si pomoct. Ani nevím, proč jsem se ho na to zeptala. Asi se mi zbláznili hormony.
„Myslím, že je hodně podobný Sasukemu, ale povahami jsou prý naprosto odlišní.“
Po zdolání velkého kopce jsme se zastavili. Byli jsme na místě.
„Tady jsem moc ráda chodívala jako malá. Už léta jsem tu nebyla,“ vysvětlila jsem.
„Chápu, je tu hezký výhled,“ řekl.
„To taky,“ přiznala jsem s úsměvem. Zavřela jsem oči, stoupla si proti větru a vdechla svěží letní vzduch. Pak jsme si sedli na zem, opřeli se o velký kmen stromu a obdivovali jsme krásy Listové. Kvůli velkému náporu větru mi Neji půjčil svou mikinu, i když jsem nejdřív nechtěla. Dlouho jsme tam jen tak seděli, koukali do blba, občas něco řekli a mlčky přemýšleli.
Ani jsem se nenadála a slunce zapadlo. Oslava ve vesnici pomalu utichala a na nebi se začali objevovat první hvězdy. Protože mi i přes Nejiho mikinu začala být zima, chtěla jsem navrhnout, že bychom už se měli vrátit. Drbla jsem do něho, ale on nic. Šťouchla jsem do něj znovu, ale zas nic.
„Neji?“ podívala jsem se na něj. Cože?? Usnul? Usmála jsem se. Asi bych ho měla vzbudit, ale nějak se mi nechtělo. Přišlo mi, jako kdybych udělala něco špatného, kdybych ho nenechala spát. V duchu jsem nad tím divným pocitem mávla rukou a už jsem ho chtěla vzbudit, když v tom jsem za sebou něco zaslechla. Jako kdyby praskla větvička. Hbitě jsem se otočila. Zavlál vítr. V hustém lese kam právě směřovaly moje oči panovala černá tma. Už jsem nic nezaslechla a navíc mi kmen, o který jsme byli opření bránil ve výhledu, tak jsem to nechala být. Řekla jsem si, že to byl nějakej ježek nebo něco, i když jsem tomu sama nevěřila. Pomalu jsem se otočila zpátky. Ovládnutá strachem a nejistotou v každém pohybu jsem začala cloumat s Nejim.
„Neji! Slyšíš mě? Vstávej!“ ale on zas nic. Zvuk se ozval znovu. Stuhla jsem. Uklidni se… Uklidni se… No tak…. Uklidni se - opakovala jsem si pořád v hlavě. V duchu jsem si napočítala do 5. To je nejdelších 5 vteřin v mém životě! Vždycky mi to pomůže, když se bojím. Ovšem teď to nezabralo. Sakra!

Zvuk se ozval znovu a tentokrát hlasitěji a blíž. Kousla jsem se do rtu. Zase jsem tam seděla jako přimražená. Hni se! Hni se! Ani jsem nevěděla jak, ale nahromadila jsem všechnu svoji odvahu a vstala. Pomalu jsem se otočila a vstoupila do toho strašidelného, temného lesa, o kterém jsem věděla, že se z něho možná nikdy nevrátím.