Když se dva pocity smíchají- 3. kapitola

Kapitola 3.
Ráno otevřu oči s nehezkým pocitem. Chvilku přemýšlím nad tím, proč mám takový pocit a pak si uvědomím, že je to kvůli mému otci a jeho dnešní radě. Počasí za oknem jakoby odráželo mou náladu, jelikož venku řádil prudký liják, který vypadal, že se nebojí přejít v pořádnou bouřku. Podívala jsem se na hodinky na mém nočním stolku a všechny myšlenky o otci, našem klanu a vůbec o čemkoli mi rázem vypadly z hlavy. Přijdu pozdě na trénink!
Zatracení ANBU. Kdybych u nich včera neseděla do noci, nezaspala bych a nemusela bych teď v dešti běžet na schůzku týmu. Deštník samozřejmě ve spěchu nechám doma, i když by mi v běhu pravděpodobně moc nápomocný nebyl. Míjím lidi, kteří se při pohledu na mě zastavují a kývou hlavou. Mně je to ale jedno. Připadá mi hrozně důležité v tuto chvíli běžet. Je to jeden z těch pocitů kdy máte pocit, že děláte správnou věc.
K místu setkání už to není moc daleko, jen tady zahnu za roh a ÁÁÁÁÁÁÁGHÁ! Náhle narazím do něčeho velkého a tvrdého. A spadnu na to. Když otevřu oči, vidím jen černo. Párkrát zamrkám, ale pořád jen černo. Trochu se odtáhnu a uvědomím si, že jsou to oči. A musím uznat, že moc, moc hezké oči. Když se z bytosti pode mnou ozve ostré „Ehm…,“ můj pohled se přesune na dokonale vykrojená ústa a až teď si uvědomím, na kom to ležím. S rychlostí blesku, které mimochodem kolem nás švihaly, se zvednu na nohy a začnu se omlouvat.
„Je mi to moc líto, já dnes zaspala a… musela jsem běžet a v tom dešti… a, a zrovna tu byl roh, j-já..“ zakoktám se a snažím se na něho nedívat. Což nakonec není takový problém, když se o to později snažím a nápor deště a větru se mi v tom snaží zabránit.
„To je v pořádku, nic se nestalo,“ zasměje se Uchiha. Samozřejmě, že se něco stalo! Je kvůli mně celý mokrý a od bahna. Ne, že by kvůli tomu vypadal hůř než předtím. „Jak se jmenuješ?“ zeptá se.
„Hinata,“ špitnu a zčervenám. Tento zlozvyk mě stále ještě neopustil.
„Itachi,“ řekne on a podá mi ruku. Chvilku na ni nechápavě koukám a pak napřáhnu svou. Při stisku zahřmí a já se ho leknutím pustím.
„Už musím běžet,“ vyhrknu a už běžím, hlavně potřebuji co nejrychleji zmizet. Neotáčím se. Přijde mi to jako hrozná chvilka, ale už jsem na místě. Zazvoním na zvonek Kurenai-sensei a za moment sedí celý můj tým v kuchyni u radiátorů, šálky čajů svíráme v rukách a třepeme se zimou. Proklínám svůj „dobrý pocit běžet“.
„Předpokládám, že nikomu z vás nebude vadit, když dnes se trénink konat nebude,“ zasměje se Kurenai nesouc na stůl pečené sušenky.
„Ani trochu,“ přiznám se a hned se do jedné sušenky zakousnu, jelikož umírám hlady. Zbytek týmu se mnou vroucně souhlasí a také si pochutnávají na sušenkách. Až na Shina, který má jako obvykle kapuci a brýle apod.
„Přece jen potřebuji, abyste něco udělali.“ Řekne už vážně sensei. „Tedy alespoň jeden z vás.“ Vzhlédneme k ní. „Není to nic vážného, jen potřebuju, abyste tento papír donesli Páté. Je to jen souhrn mého osobního mínění o našem týmu. A o každém z vás.“ Nejistě se na sebe s Kibou podíváme. „Nebojte se,“ zasměje se Kurenai, „Pátá se jen snaží sestavit tým pro nějakou misi a proto potřebuje aktuálnější informace o vašich schopnostech, ty co tam má teď jsou ještě z dob před snad deseti lety…“
Všichni se po sobě díváme, protože se očividně nikomu nechce v té bouřce jít někam jinam, než domů.
„No, já si zrovna vzpomněl, že musím pomáhat mamce s jedním..ehm, novým štěnětem,… nebo tak něco. Nashledanou!“ tak ten se z toho pěkně vyvlíknul.
„Já to klidně odnesu,“ pronesl potichu Shino. Už vstávám a připravuju se k odchodu, když si vzpomenu na incident s Uchihem. Rozhodně se nechci vracet domů stejnou cestou!
„Víte co? Já to odnesu, mám to vlastně blíž než ty, Shino.“ S těmito slovy jsem popadla složku s papíry, schovala si ji pod bundu a vyrazila ke dveřím. Kurenai mi ještě vnutila deštník, i když jsem ji ujišťovala, že jsem to bez něj zvládla i před tím a nepotřebuji ho. Což nebyla tak docela pravda, ale to nemusí nikdo vědět.
Neuvědomíte si, jak úžasné je mít deštník, dokud ho nepotřebujete. Tentokrát jsem šla velmi pomalu a k sídlu hokage jsem se dovlekla přibližně až za půl hodiny. Následně jsem ve stejném tempu vyšla schody do kanceláře a zaklepala. Ozvalo se hlasité „dále“ a po zatáhnutí za kliku a otevření dveří jsem se znovu setkala s párem onyxových očí.