過去の運命二 - 2. díl 戦友

過去の運命二

過去の運命二 - 戦友
Raito prošel několik měst, než si byl jistý, že Kuraie ztratil. Potřeboval si odpočinout a nabrat novou sílu, ale hlavně promyslet nový plán.
Zastavil se ve městě, které mu mohlo poskytnout útočiště na delší dobu, protože bylo skryto mezi horami.
Procházel ulicemi, když ho upoutal jeden mladík, asi o dva roky mladší. Měl rudé vlasy, zelené oči, jemné rysy obličeje nějaký přívěsek na krku a dva prsteny, zlatý a stříbrný. Na sobě měl košili a nějaké černé kalhoty, ale to hlavní bylo, že dotyčný psal velice rychle křídou na nějakou tabuli, co byla na ulici.
Raito v tom poznal složité chemické vzorce na molekulární úrovni. Místy vzorce a rozebírání všeho do naprostých detailů bylo složité i pro Raita. Ten pozoroval toho mladíka s uznalým pohledem a dostal nápad.
„Má vyšší inteligenci, než já, to je zřejmé. Možná bych s ním mohl spolupracovat, určitě by ho taky mohla fascinovat ta temnota.“ Pomyslel si Raito a pomalým krokem šel blíž k tomu mladíkovi.
Ten se bleskově otočil a prohlédl si Raita zkoumavým pohledem. „Ušel jsi pěknou dálku, ale mohl sis nechat vyčistit oblečení. Ten, co ti probodl srdce, asi měl menší kliku, než ty. I když, necelý centimetr a byl bys mrtvý taky. Nechtěl bys zažít takový souboj.“ řekl mladík a Raito ho zkoumal.
„Když ti nabídnu, že bys se mnou mohl spolupracovat na oddělení čisté temnoty od jejího kontejneru a využití té temnoty, co bys mi na to řekl?“ zeptal se starší z těch dvou a rudovlasý se začal smát.
„Nemohu uvěřit, že chceš podnikat něco takového. To jdeš vyjmout Juubiho?“ zeptal se mladík a Raito se nad tím zamyslel. Zauvažoval nad tím, že Juubi musí mít nesrovnatelně více temné energie.
Mladší se začal plně smát, když viděl Raitův zamyšlený pohled a to, jak přemýšlí. „Čiré šílenství, jít získat Juubiho. Ale jinak, souhlasím, půjdu, ale chci vzít sebou někoho dalšího. S temnotou si není radno zahrávat, a proto přiberu ještě Keijiho. Je to sice dobrák, ale velice mocný, až příliš... A možná Manza...“ uvažoval nahlas ten mladík a Raito ho všímavě sledoval. Nelíbilo se mu, že by měl pracovat s více lidmi, ale jestli to znamenalo ulovit Kuraie, tak to byl ochoten podstoupit.
„Dobrá, sežeň je a připravíme se na odchyt.“ odvětil a v tu ránu byl mladík pryč. Raito se jen podíval, kam zmizel, ale nikde ho neviděl.
Během toho Kurai hledal Raita a zanechával za sebou tlustou krvavou linii. Nehleděl na to, že tím na sebe upoutal pozornost a začínal být všude, kde se objevil, znám jako Krvavý Démon.
Celý zakrvácený dorazil do dalšího městečka a okamžitě tasil svůj velký meč. Rozběhl se k davu, vyskočil a několikrát mečem máchnul skrz dav. Vesničany zalila sprška krve a pět z nich padlo k zemi mrtvých.
Jednoho rozetnul šikmo z jedné strany na druhou a zespod nahoru. Dalšímu usekl hlavu. Potom tam byl jeden protnut u krku.
Při dopadu uchopil pevněji meč a olíznul ostří. „Hm, dobrá krev.“ poznamenal a vesničané paralyzovaní stáli a zírali na něj.
Jakmile se pustil do další krvavé řežby, tak vesničané začali křičet a pobíhat, ale nepomohlo jim to. Kurai byl rychlý a nelítostný, takže velice brzy městečko zase utichlo, tím hrobovým klidem.
Ozývaly se jen dopadající kapky krve a pomalé kroky Kurai, který svým mečem i obracel těla, jakoby někoho hledal. Na tváři měl však kyselý výraz, protože ho nemohl najít.
Něco najednou uslyšel a tak se otočil. Kousek za ním stála dívka, kterou dříve napadl temnotou a označil ji tak. Byla to ta, jejíž sestru našel mrtvou a vzal si její krev. Usmál se.
„Už jsi mě našla?“ pozeptal se pobaveně a došel, až k děvčete, které měl otupělý výraz a pod očima černé čárky ze zasažení temnotou.
„Ano...“ odpověděla dívka otupěle a Kurai si otřel ruce. Poté jí odhrnul vlasy z krku, přistoupil blíže a zakousnul se jí do krku. Ochutnával její sladkou krev plnými doušky. Když ji pustil, tak sledoval její stále stejný výraz a usmíval se nad tím. Poté se jen podíval, jak děvče dopadlo na zem, kvůli ztrátě krve.
Olíznul si rty a vychutnal si zbylé kapky krve na nich. Pousmál se a sklonil se nad tou dívkou. „Slastná krev, tak mi zatím neumři.“ řekl pobaveně k dívce a vydal se pryč, pokračovat ve své krvavé cestě.
Avšak aniž by to Kurai, nebo temnota věděli, tak Kurai byl sledován. Někdo skryt ve stínu sledoval jeho krvelačné a krvavé běsnění.
Bělovlasý a dlouhovlasý mladík se značkou pod okem, světlýma očima a zeleným pláštěm, který měl vnitřek oranžový. Pozorně a z povzdálí sledoval Kuraiovo počínání, jakoby se připravoval na lov. A lovnou zvěří měl být Kurai.