Mimo realitu: 8. Síla snů

„Pokud někdo unesl syna feudálního pána, tak proč zatím nedostali žádný výhružný dopis? Jak se mohl únosce dostat do tak dobře střeženého sídla? A proč nikdo nechce výkupné, vždyť pro jediného syna a dědice by rodiče udělali cokoliv, ne? Tak proč?“ Na chvíli jsem se odmlčela. Všichni se na mě dívali. Bylo naprosté ticho.
„Odpověď je snadná. Rodiče se zamilovali do jisté představy- syna, který je nádherná ikona krásy a idealismu… Oblékali ho do saténu a krajek a musel se chovat jako skutečný hrabě, ale kdo je ve skutečnosti?“
Kakashi se na mě upřeně zadíval. „Naznačuješ snad, že…“
Kývla jsem.
„Ano, mladého dědice nikdo neunesl. Ostříhal si vlasy a převlékl se.“ Otočila jsem k nim jeho podobiznu.
„ Pak ze sídla utekl.“

„Tomu nevěřím. Nemáš žádný důkaz…“ Kiba pokrčil rameny. „Krom toho, jak si můžeš být tak jistá?“
„Já…“
Nemůžu jim to říct. Nevěřili by mi…
„Není špatný nápad… možná to tak skutečně bylo…“ zamumlal Kakashi zamyšleně a mě napadlo, jestli to náhodou neví. To o mých snech.
„Ať to bylo jakkoliv teď bychom měli jít spát, je ještě příliš brzo nato vyrazit.“ Zamumlal… ehmm… Jmenuje se Shino, že?
„Jo to je fakt…“ Nevraživě poznamenal Kiba. Hinata chtěla něco říct, ale já ji předběhla.
„Promiňte, že jsem vás vzbudila…“ Zamumlala jsem s pohledem upřeným k zemi.
„To je v pohodě. Stejně mám za chvíli hlídku.“ Kiba se na mě zašklebil a Akamaru jen zazíval. On…
Počkat. Hlídku? No jasně, musejí držet hlídku, jsou to přece ninjové…
„Budu hlídat s tebou. Stejně už neusnu.“ Bylo mi jedno, jak se na mě dívají. Už neusnu. Už radši ne…

Kolem šesté ráno vyrazili. Cesta ubíhala celkem poklidně a rychle a tak si, navzdory silným protestům jistého člena skupiny, udělali menší přestávku na oběd…
„Nechápu, proč nemůžeme běžet rovnou tam…“ Brblal ještě nějakou dobu Lee než se pustil do svého oběda.
Po pravdě… Za tu přestávku jsem byla ráda. Nejspíš nebyl nejlepší nápad být vzhůru až do svítání. Cítila jsem se hrozně unaveně. Ale to zvládnu. Musím.
„Tak teď si dáme ještě půhoďky klid, mládeži. Po obědě by se mělo odpočívat.“ Překvapené pohledy a začínající protesty zarazil hned.
„To je rozkaz.“

Kolem mě se míhali stromy a kameny. Vše bylo jakoby v mlze. Mířila jsem čím dál výš. A pak náhle stromy končily a přede mnou se otevřel výhled na horký pramen s vodopádem. Byly tam děti. Tak kolem šesti, sedmi let. Oblečené na sebe se smíchem cákali vodu. Vedle měli položené nůše s věcmi z trhu.
Můj pohled směřoval výš. Nahoře byl uvolněný kámen. Viklal se.
Ve skále prosvítali hodiny. Odbíjeli. Náhle se každý pohyb zpomalil. Uběhli tři minuty… pět… sedm… A kámen začal padat.
Nevšimli si ho včas.

S prudkým nádechem jsem se probrala.
Mám sedm minut.
„Děje se něco? Vypadáš bledě-“
Odstrčila jsem Hinatinu ruku. Později jí to vysvětlím. Teď nemám čas.
Kudy?
Byly tam stromy (těch je tady plno) a velké kameny a terén směřoval nahoru…
Tam! Ten kámen vypadá povědomě… (Mezi námi, to vypadají vždycky všechny kameny…)
Rozběhla jsem se a nasadila tempo.
„Když jde o nevinný život, neváhej!“ Jo, já vím bábi.
Potřásla jsem hlavou a zrychlila.
Už jsem nebyla zmatená vnučka čarodějky. Opět jsem se stala cirkusovou akrobatkou. S neuvěřitelnou lehkostí jsem zvládala zvedající se terén i orientaci za běhu. Nevnímala jsem, kdo za mnou běží a ani co křičí.
Pět minut…
Zarazila jsem se. Kudy teď?
„Hej Akiro…“ To bylo vše, co jsem slyšela¬ – opět jsem totiž našla cestu. Na ničem jiné nezáleželo.
Náhle mi něco podrazilo nohy a já málem slítla na zem. Před pádem mě zachránil jen obratný pár rukou. Lee.
„Pusť mě!“ Házela jsem sebou. Něco říkal. Neslyšela jsem ho.
Hodinky v mé hlavě zběsile odtikávali. Zbývají tři minuty.
Musí být rychlý, když se mu podařilo mě dohnat. A držel mě pevně.
Promiň Lee.

Scenérie by se hodila nějakému malíři vzácných obrazů. Malé děti hrající si u vodopádů. Anebo spíše do akčních filmů opravila jsem se v duchu, když jsem zahlédla ten padající obří kámen.
Dostala jsem je pryč včas.
Opět jsem změnila budoucnost. Za cenu dosti bolavého ramene…
„Jste v pořádku?“ Nesmí jim nic být, prosím…
Přikývli. Vyděšení a mokří.
Žádná krev. Teda až na tu moji. Ale to je naštěstí jen škrábanec…
Pousmála jsem se.
Děti se usmívaly. Všimla jsem si, že to jsou dvojčata. Děvče a chlapec. Slunce se odráželo od jejich lesklých světlých vlasů…
Všude byla krev…
Setřásla jsem děsivou vzpomínku na sen. Přežili a to je hlavní.
Pak dorazili ostatní a scénu, která se jim naskytla, jsem nemusela vysvětlovat.
„Tak tady začínají ty potíže, o kterých byla řeč…“ Zamumlal si pro sebe Kakashi.