Mimo realitu: 7. Domněnka

Vyběhla jsem po kmeni stejně rychle jako oni.
Nezapomněla jsem!
Úžasné! Nic jsem nezapomněla… Super.
Chytla jsem větev nad sebou a vyhoupla se na ni.
A pak jsem ztratila rovnováhu.
Ve tváři jsem měla mírně vyděšený výraz. Pomalu, ale jistě jsem přepadávala dozadu. Jako ve zpomaleném filmu. Zvuk jako by vymizel. Světlo bylo podivně ostřejší.
Ne!
Spadnu. Určitě.
Náhle jsem ucítila na zádech několik rukou. Nabyla jsem znovu ztracené rovnováhy. Vše se vrátilo do normálu.
„Měla bys být opatrnější.“ Kakashi se pousmál. Nebyl jediný, kdo mě chytil, Lee stál vedle mě z druhé strany.
„Nebojte se Kakashi- sensei se mnou se jí nic nestane.“ Prohlásil Lee a ukázal zdvižený palec a jeden ze svých zářivých úsměvů.
„Lee je tvoje ochranka.“ Vysvětlil Kakashi kdyby mě to nedošlo.
Pousmála jsem se.
„Díky.“

Bábi seděla u stolu. Už se pomalu stmívalo a jediné světlo v chaloupce vydávala svíčka a malý ohýnek v krbu.
Bábi měla na stole rozdělané karty. Spousta z nich byla obrázkem dolů, ale pár jich bylo otočených a bábi zachmuřeně zírala na obrázky.
„Už to začalo.“ Řekla. Mluvila ke svému šedo- černě žíhanému kocourovi. Akira ji takhle párkrát nachytala, ale myslela si, že to je ze samoty. Akira netušila, že tenhle kocour není jako ostatní svého druhu. A možná, že to tak bylo lepší.
Určitě to tak je lepší. Toru se protáhl.
„Nikdy jsi vlastně neprozradil, proč jsi vlastně nechtěl mluvit s Akirou.“ Bábi zadumaně naklonila hlavu.
Zpátky k tomu co se děje ve světě.Co se vlastně děje?
„Jako bys to nevěděl. Akira má svou první misi.“ Bábi ukázala na kartu vedle svojí pravé ruky.
Jak jsiz tohohle vyčetla, že má misi? Já tam vidím akorát nepovedenou kresbičku jakési rozmazané ženské s kostkovaným schodištěm za zády!
Toru ve skutečnosti nemluvil. On pouze komunikoval tak, že svoje myšlenky nechal zaznít v bábině hlavě.
Bábi se zamračila.
„Neodpověděl jsi mi na otázku.“
Kocour to přešel mlčením.
„A jediné co já můžu dělat, je sedět se založenýma rukama a sledovat historii!“ Vybuchla bábi. „A jestli se nakonec stane to, co předpovídají karty tak…“
Tak jsme v háji.

Utábořili jsme se na půli cesty do země medu.
První hlídku si vzal Kakashi a já si všimla děkovných pohledů jeho… ne našeho týmu. Sama jsem byla unavená, ale nemůžu jen tak jít spát.
Musím se dozvědět něco o tom chlapci. O tom, který se ztratil. Něco mi na jeho příběhu nesedělo…
„Měla by sis také odpočinout, vyrážíme brzo za úsvitu.“
Přikývla jsem, ale vzápětí mi něco došlo.
„Kakashi-… sensei… tehdy tam na louce…“ Nemohla jsem zapomenout.
„Vůbec jste se nezměnila Naoko- senpai…“
„Omlouvám, se jestli jsem tě předtím nějak vyděsil…“ Ani nestihl vyjádřit svoji myšlenku.
„Ne, nejde o tohle… Ale oslovil jste bábi Nayoko-senpai… vy se znáte?“
„Nějakou dobu jsme spolu pracovali.“ Odpověděl Kakashi vyhýbavě. Bylo mi jasné, že z něj víc už nevypáčím a tak jsem se zeptala na něco jiného.
„Kakashi- sensei k té misi… nemáte nějaké informace od Tsunade- sama?“
Přikývl.
„Mohu je vidět?“
Podal mi tenoučký spisek.
V záři ohně jsem listovala stránkami papíru. Byla tam i jedna fotka, portrét. Chlapec se zlatými vlasy a poněkud vzdorovitým obličejem.
Začala jsem číst.
Je o něco mladší než já, má blond(stejně mě tu zlatou nevymluvíte, ať v popisu píšou co chtěj!) vlasy, modré oči. Postavou je štíhlý a na svůj věk vysoký. Hraje šachy, dámu, jezdí na koni, šermuje…
Pro koho ten popis sestavovali?
Povzdechla jsem si. On je podle toho popisu jak… vysněná ikona… jako panenka nebo spíš jako vysněná postava z nějaké knihy…
Takový člověk přece existuje v mírně hloupých dívčích románcích a ne ve skutečné realitě…
Zamračeně jsem zavrtěla hlavou.
To kdyby ze mě někdo chtěl udělat něco podobného… Asi by tvrdě narazil…
S těmito myšlenka jsem se prokousávala spiskem.
Nuda.
Nakonec jsem neplánovaně usnula.

Stála jsem pod okapem jakési chalupy, nejspíš hospody.
Sněžilo.
A o kus dál stál on.
Měl na sobě modrý kabátek a naškrobené bílé kalhoty. Zlatavé vlásky lemovaly jeho obličej a tmavě modré oči sledovali bílé vločky snášející se na zem.
Pomalu neslyšně jsem se k němu přiblížila.
Otočil se. Pak se pousmál a už si mně nevšímal.
„Kde jsi?“ Zeptala jsem se.
Nejdřív neodpověděl.
„Nikdy jsem neviděl sníh jako něco tak krásného.“ Řekl.
Pak natáhl ruku a nastavil dlaň tak, aby mu na ní mohlo ulpět alespoň trochu sněhu.
Omámeně jsem sledovala, jak se na jeho ruku pomalu snáší jedna vločka. Úsměv na jeho tváři se rozšířil a nedočkavě zvedl ruku. Jakoby se už nemohl dočkat, až spadne na jeho ruku.
A pak se stalo něco, co nečekal on, ani já.
Ta vločka neskončila na jeho ruce, dokonce se jí ani nevyhnula, ona jí propadla.
Místo toho, aby zůstala na jeho dlani a následně roztála, tak jeho rukou doslova propadla jako by tam tu ruku ani neměl.
Ještě než stihl odvrátit tvář, všimla jsem si výrazu v jeho tváři.
Šok, smutek a bolest.
„Já už nejsem já. A ani už být nechci.“ Hlesl tiše. Pak zatřásl hlavou a stejně jako vločky se k zemi začali snášet zlaté prameny vlasů a z jeho oblečení se změnilo na cáry a nakonec také spadlo na zem. Pod ním měl obyčejné, trochu větší oblečení. Otočil se ke mně zády.
A pak se rozběhl. Pryč z bezpečí okapu do stále rostoucí bílé mlhy sněhových vloček. Chtěla jsem za ním běžet, chytit ho, ale nohy jsem měla jako z olova.
„Nenamáhej se. Toho už nenajdeš.“ Ozval se hlas za mými zády. Pomalu jsem se otočila.
Postava byla viditelná jen díky hustému sněhu, který se jí vyhýbal, ne jako mě já už začínala připomínat sněhuláka.
„Patří mi stejně jako oni.“ Řekla postava.
V mysli mi probleskli vzpomínky. Samozřejmě cizí.
Stařec s malou dívčinou v náručí. Usmívali se a on jí cosi vyprávěl s láskou v očích.
Stejný stařec, ale sám a ležící na schodech v podivném úhlu.
Ta malá holka se zavřenými oči a pobledlou tváří. Vlasy jí vlály kolem hlavy. Utopila se.
Ne.
„Kdo… kdo jsi?“ Zeptala jsem se, strachy bez sebe.
Díval se na mě očima bez panenek.
Očima, jež zářila krvavou červení.
Začala jsem křičet.

Křičela jsem.
Děsem.
Měl rudé oči. Jako krev.
Postupně jsem utichla. Matně jsem vnímala ostatní, pobíhali kolem, mám dojem, že se někdo někoho ptal co se děje. Všechno bylo mírně rozmazané.
…rudé oči…
Postupně jsem začala vnímat okolí, ale ten pocit nezmizel.
Cítila jsem pod sebou tvrdou zem pokrytou jehličím. Za zády jsem měla strom s hrubou kůrou a vzduch byl cítit lesem a kouřem. Někdo mě přikryl dekou. Bylo asi k ránu, ale stále byly vidět plameny ohně a někdo se mě na něco ptal.
…rudá jako krev…
Chtěla jsem se zbavit toho pocitu, který mi nedovoloval dýchat. Chtěla jsem se zbavit té tísně, která se mi usadila v duši a kterou jsem zatím nedokázala pojmenovat. Zatřásla jsem hlavou jako bych si z uší chtěla vytřepat vodu.
Minulost je minulost, připomněla jsem si. Přesto jsem nezabránila tomu, abych se neotřásla.
„Akiro, stalo se něco?“ Zeptala se Hinata jemně. Nejspíš ve snaze mě přivést k řeči.
Zavrtěla jsem hlavou.
…zářivě červené oči…
„Není ti nic?“
I tentokrát jsem zavrtěla hlavou.
„Tak proč jsi křičela?“ Zeptala se Hinata opět jemně ve snaze ze mě vypáčit alespoň slovo.
Otevřela jsem pusu- chtěla jsem jí říct co jsem viděla, co se stalo, ale…
…oči jenž září do tmy krvavou červení…
Zavřela jsem pusu a potřásla hlavou. Vlasy mi napadaly do obličeje, ale to bylo jedině dobře. Všimla jsem si, že za Hinatou je zbytek týmu a něco z jejich rozhovoru se doneslo až sem.
„… nikdo tady není- propátral jsem okolí…“
„…začala křičet zničeho nic…“
„…zajímalo by mě co jí je…“
Náhle se všichni tři otočili ke mně. Cítila jsem, jak rudnu. Zase. Chjo.
„Akiro?“
„Jsem v pořádku.“ Hlesla jsem tiše. Snažila jsem se ignorovat chvění svého hlasu.
„Tak proč…?“ Nechala otázku viset ve vzduchu.
Polkla jsem.
„Noční můry.“ Zašeptala jsem. Pak jsem se natáhla pro dokumenty, jenž zůstali rozhozené na zemi, tak jak mi spadli při spánku na zem.
Našla jsem mezi nimi jeho fotku.
„Hinato máš tužku?“ Zeptala jsem se. Beze slova mi ji podala. Vzala jsem prázdný list z dokumentů a zpaměti jsem načrtla jeho podobu. Ale nakrátko ostříhaného a v ošuntěném oblečení.
„ Nenapadlo je to.“ Hlesla jsem tiše.
„Pokud někdo unesl syna feudálního pána, tak proč zatím nedostali žádný výhružný dopis? Jak se mohl únosce dostat do tak dobře střeženého sídla? A proč nikdo nechce výkupné, vždyť pro jediného syna a dědice by rodiče udělali cokoliv, ne? Tak proč?“ Na chvíli jsem se odmlčela. Všichni se na mě dívali. Bylo naprosté ticho.
„Odpověď je snadná. Rodiče se zamilovali do jisté představy- syna, který je nádherná ikona krásy a idealismu… Oblékali ho do saténu a krajek a musel se chovat jako skutečný hrebě, ale kdo je ve skutečnosti?“
Kakashi se na mě upřeně zadíval. „Naznačuješ snad, že…“
Kývla jsem.
„Ano, mladého dědice nikdo neunesl. Ostříhal si vlasy a převlékl se.“ Otočila jsem k nim jeho podobiznu.
„ Pak ze sídla utekl.“