Uzumaki Hikari: Příběh kunoichi z listů. Díl 4.

Kapitola čtvrtá Akademická léta. Část první.

Probudila se brzy ráno ještě před budíkem, tentokrát ale ne díky noční můře. Protože by jí začal zvonit asi za půl hodiny, a jí se už nedařilo znovu usnout, prostě vstala, a začala si ohřívat snídani, kterou měla už ze včerejška uchystanou – smaženou rybu s miskou rýže a spoustou čerstvě nakrouhané zeleniny. Rozhodla se snídat v kuchyni – bylo tu teď hezky, protože nedávno vyšlé slunce sem vrhalo své paprsky a celá místnost, která jí včera připadala skoro zbytečně tmavá, teď najednou ožila.

Konečně měla vše připravené a chystala se, že se posadí, když někdo zazvonil u dveří. Celá ztuhla a opatrně vyhlédla kukátkem. Před jejími dveřmi stál jakýsi shinobi, mladý, s jizvou přes nos. Když neotevřela, zabouchal na dveře, až se vyděsila a utekla do obýváku na opačné straně domu. Začala panikařit. Kdo to je? Třetí nic neříkal o tom, že k ní má někdo přijít… Co když je to někdo z Orochimarových lidí, převlečený za někoho z místních?

V mžiku se rozhodla. Popadla svou brašnu se svačinou, nechala snídani snídaní a vykradla se ven balkónem. Už už se chystala přelézt na blízko rostoucí veliký platan, když za sebou uslyšela odkašlání.

„Ještě ani nenastoupila do Akademie a už se chystá utíkat za školu? Takhle to nepůjde, milá slečno,“ řekl ten kdosi. „Tak šup, otočit,“ rozkázal.

Celá zbledlá poslechla. K jejímu úděsu to byl ten shinobi, kterého viděla dveřním kukátkem.. Začala couvat.
„No tak…nikam. Hezky pojď ke mně,“ rozkázal klidně.
„Ne!“pípla vyděšeně a zavrtěla hlavou.
„Tak bude to?“ udělal krok upředu a jeho hlas zněl přísně.

Schoulila se v očekávání rány do kouta na balkóně.
„Nechte mě bejt! Já nikam nejdu!“ vyjekla panicky. Její hlas a postoj shinobiho zastavily.
„Ne? Ani do Akademie? Tak na to bych se podíval. Jsi Uzumaki Hikari nebo ne?“ zarazil se trochu neznámý mladý shinobi.
„Nechte mě na pokoji! Já už nechci žádný další injekce! To už mě radši rovnou zabijte!“ zpanikařila už úplně. Vůbec ji nenapadlo, že by pro ni mohl Třetí někoho poslat, aby jí vysvětlil, kde co v Akademii je, a jak to tam chodí. Schoulila se a zavřela oči, v očekávání tvrdé rány. V Orochimarově zajetí vždycky dostala pořádný nářez, když nechtěla spolupracovat. Shinobi na ni šokovaně vykulil oči.

„Moment…my si asi nerozumíme. Já tu nejsem proto, abych tě vzal zpátky k Orochimarovi,“ oslovil ji překvapivě laskavě. „Tohle si celou dobu myslíš? To proto zkoušíš utéct?“
Hikari se odvážila znovu otevřít oči a podívala se na něj. Nevypadal na to, že by se jí chystal ublížit.
„Tak…kdo teda jste? Hokage-sama mi neříkal, že někdo přijde, a chtěl, abych neotvírala nikomu, koho neznám,“ zeptala se zajíkavě.
„Aha,“ udělal mladý muž trochu ublížený obličej. „To víš, už má svá léta a občas na něco zapomene,“ pokusil se jí to vysvětlit. Nebo to udělal schválně, aby ji otestoval, a abych viděl, jak moc je tohle dítě traumatizované. To by mu bylo podobný. „Jmenuji se Umino Iruka a jsem učitelem na Akademii. Třetí mě požádal, abych tě vyzvedl, dovedl tě do Akademie a ukázal ti to tam. Takže se přestaň bát,“ domlouval jí konejšivým tónem.

Zabralo to. Co si vzpomínala, nikdo z těch, kdo ji unesli nebo bili, neměl potřebu se jí představovat. Ani Orochimaru ne. O jeho jméně se dozvěděla jen díky tomu, že slyšela, jak jej jeho podřízení oslovují. Uvolnila se trochu.
„To je lepší,“ kývl na ni Iruka s povzbudivým úsměvem. „Moc se nám ten začátek nevyvedl, co? Nezkusíme to znovu?“ navrhl jí pobaveně. Mlčky přikývla.
„Výborně. Tak za chviličku u dveří,“ kývl na ni a vrátil se ke vchodu do jejího bytu, zatímco ona vlezla oknem zpět dovnitř.

Znovu zazvonil zvonek. Když otevřela dveře, usmál se na ni.
„Dobré ráno. Jsi Uzumaki Hikari? Jmenuji se Umino Iruka, a jsem tvůj budoucí učitel na Akademii.“
„D-dobré ráno,“ odpověděla mu, stále ještě trošku vyvedená z míry. „Pojďte dál,“ vzpamatovala se konečně a uvolnila mu místo, aby mohl vstoupit. „Myslela jsem, že škola začíná až v devět hodin?“
Iruka si sundal boty a vešel. „To ano. Ale měl jsem dohlédnout na to, abys nezaspala a měla všechno, co budeš potřebovat. Také tě provedu po Akademii, než začne vyučování, aby ses trochu zorientovala.“
„Aha..zrovna jsem chtěla snídat. Udělala jsem trochu víc čaje, než jsem původně chtěla…dáte si taky?“ sklopila trochu hlavu a zrudly jí tváře.
„Proč ne, rád,“ přikývl a znovu se na ni povzbudivě usmál. Nechal se dovést do kuchyně, a když viděl její snídani, zamrkal. Ryba? Rýže? SPOUSTA ZELENINY??

„Ehm…jsi určitě Uzumaki?“ koukl na ni s nevírou v očích.
„No…ano, proč?“ zasedla ke stolu a nalila mu čaj.
„No…já jen…že jsem ještě nepotkal nikoho z klanu Uzumaki, kdo by se dobrovolně nacpával takovýmhle množstvím zeleniny, místo miskami rámenu,“ vysvětloval Iruka.
„No…já mám ráda rámen, ale čerstvý. Jenže si ho neumím udělat. A čerstvá zelenina mi chutná stejně tak, a nedá to takovou práci si ji připravit,“ pokrčila rameny, poněkud zmatená. Iruka na ni chvilku vyjeveně zíral. Pak pobaveně potřásl hlavou.
„Tak tohle mi nikdo neuvěří, až mu to budu vyprávět,“ uchechtl se.
„Proč?“ podivila se.
„Protože další Uzumaki v téhle vesnici nejí nic jiného než rámen. Zvládne třináct misek na posezení, věřila bys tomu?“
„No…pokud je dobrý, tak jo,“ pousmála se trochu ostýchavě. „To…tím dalším Uzumakim myslíte Naruta?“
„Jo. Koukám, že už jsi o něm slyšela,“ podíval se na ni zkoumavě.
„Hm,“ pokývala hlavou a pustila se do jídla. Polkla první sousto. „Hokage-sama mi o něm říkal. Je to můj bratránek,“ přiznala bezelstně.
„Aha,“ pokýval Iruka zamyšleně hlavou. „No, o něm toho uslyšíš ještě spousty,“ ušklíbl se pobaveně. „Jak se těšíš do Akademie?“
„No…vlastně nevím. Mám docela trému,“ přiznala se. „Ostatní mají určitě pořádný náskok, a já nechci vypadat hloupě,“ kousla se do rtu a tváře jí trochu zrudly. „Nemám ani učebnice,“ povzdechla si.
„O ty se neboj, přinesl jsem ti je, spolu s rozvrhem a vybavením. A co se týče té trémy…nikdo učený z nebe nespadl. Ani oni neuměli všechno hned. Neboj se zeptat, když nebudeš něco vědět. Od toho tu jsem, Hikari-chan,“ usmál se na ni.

Zamrkala. Naposledy jí takhle řekla maminka. Ta vzpomínka ji nehezky zabolela a vehnala jí do očí slzy. Rychle zamrkala, aby je zahnala – teď nechtěla brečet. Jako kunoichi bude muset být silná a nesmí se rozbrečet kvůli kdejaké pitomosti. Zhluboka, třaslavě se nadechla, aby se ovládla. Iruka ji sledoval a skoro zalitoval, že použil tak důvěrné oslovení. Na druhou stranu, její spolužáci, pokud si mezi nimi získá aspoň nějaké kamarády, ji budou oslovovat stejně, takže čím dřív si na to zvykne, tím lépe.

Zatímco snídala, Iruka jí ukázal rozvrh, vysvětlil jí, jak obvykle vypadá výuka a připravil jí učební svitky, které bude dnes potřebovat. Ukázal jí i vybavení. Dnes sice byly v rozvrhu i lekce boje, ale ty se prozatím Hikari nebudou tolik týkat – dokud nezíská jasnou představu o její kondici i předpokladech pro boj. K tomu bude pro začátek stačit erární výbava.

Když dojedla a oba v klidu dopili čaj – času měli víc, než dost – konečně vyrazili do Akademie.

Iruka…kterému už začala celkem bez potíží říkat Iruka-sensei, ji provedl prostorem Akademie za necelou půlhodinu a pak ji dovedl k sobě do kabinetu a do sborovny, aby mohl s její pomocí vyplnit ještě pár věcí do její čerstvě založené složky. Když ostatní slyšeli její příjmení, podívali se na ni tak nějak podivně. Nebylo jí to moc příjemné. Než se vydala spolu s Irukou-senseiem na hodinu, zeptala se jej na to.

„Z toho si nic nedělej. To je nejspíš kvůli tvému bratránkovi Narutovi. Je to pořádný uličník, který každou chvíli lítá v nějakém průšvihu…nebo za školou …případně obojí najednou,“ vysvětloval jí. „Ale Naruto není ve skutečnosti vyložený mizera. Zlobí občas, to ano, ale také na sobě neskutečně dře, když si něco zamane. A ještě jsem neviděl, aby někomu sám o sobě, ze zlého úmyslu ublížil. Jo, provádí všem kanadské žertíky – ale neumí nikoho úmyslně zranit.
„Aha,“ pokývala hlavou. Ale trochu ji rozmrzelo, že ji učitelé dost možná budou posuzovat podle něj, i když ji vůbec neznají.

Konečně zazvonilo.
„Tak co, připravená?“
„Hm,“ udělala ne zrovna přesvědčivě.
„Prosím? Nějak jsem ti nerozuměl,“ koukl se na ni pobaveně.
„Ano, Iruko – sensei,“ vzdychla.
„Hlavu vzhůru,“ snažil se ji povzbudit, když vyrazili do třídy.

Než vstoupili, pochopitelně se za dveřmi, vedoucími do učebny, ozýval rachot. Ten se v mžiku utišil, jakmile Iruka vkročil dovnitř a Hikari brzy zaslechla kradmý šepot, který doprovázel její příchod do třídy. Iruka jí pokynul, aby se postavila kousek vedle jeho katedry.

„Dobré ráno, třído.“
„Dobré ráno, Iruko-sensei,“ odpověděli všichni skoro unisono. Tedy až na jednoho, který u toho řádsky zívl. Ať se ale Hikari dívala, jak chtěla, nikde neviděla nikoho, kdo by měl rudé vlasy, tak jako ona, a snad každý z klanu Uzumaki.
„Třído, tohle je vaše nová spolužačka. Má za sebou těžké období, takže než zapadne, buďte na ni milí, ať na vás můžu být pyšný. Teď se vám představí sama.,“ kývl na ni.
„Erm..Ahoj,“ pozdravila všechny trochu nejistě. „Jmenuji se Uzumaki Hikari. Je mi devět let a teprve nedávno jsem se rozhodla stát se kunoichi. Vynasnažím se co nejdřív dohnat náskok, který asi přede mnou máte všichni. Budu ráda, pokud se aspoň s některými z vás skamarádím,“ uklonila se a doufala, že nežvanila příliš z cesty.

Ozval se potlesk, ale na některých bylo vidět, že tleskají jen proto, že mají přijatelnou záminku zkrátit hodinu o pár minut.

„Výborně, Hikari-chan,“ pochválil ji Iruka-sensei a počastoval ji povzbudivým kývnutím. „Běž se posadit támhle dozadu, vedle toho uzívaného spáče,“ ukázal jí. Kývla a pokusila se dojít na své místo pokud možno na co nejjistějších nohou. Všechny ty pohledy ji začínaly dost znervózňovat. Jen co došla, začal si Iruka dělat rychlou prezentaci a hlasitě vyvolával všechny, které měl na svém seznamu. Celkem nenápadný způsob, jak se mohla aspoň trochu narychlo seznámit s některými spolužáky.

Když uslyšela jméno Uzumaki Naruto, zbystřila. A nevěřila vlastním očím, když spatřila blonďáčka s ježatým účesem, tvářícím se jako mistr světa. Nebo jako naprostý blbec. Tohle že má být její bratranec? Asi se bude muset podívat na fotky čtvrtého a tety. Díky vyvolávání z onoho seznamu zjistila, že ten spáč po její pravici se jmenuje Nara Shikamaru. Díky nervozitě mnoho z dalších jmen nepochytila, s výjimkou jednoho – Yamanaka Ino. Jeho majitelkou byla blondýnka s neskutečně dlouhými vlasy svázanými do ohonu. Okamžitě si vzpomněla na kapitána Yamanaku, který na ni použil jakousi techniku, aby mohla lépe spát. Dívka mu byla opravdu hodně podobná a Hikari se zdálo, že si ji prohlíží trochu jinak, než ostatní. Jako kdyby o ní věděla víc než oni.

Snažila se dávat pozor při hodině, ale moc se jí to zpočátku nedařilo. Hlavu měla plnou příliš mnoha dohady. Navíc, z látky, která se probírala, toho znala jen část, kterou se dočetla v učebních svitcích ještě doma, a kterou si doposud pamatovala. Přesto se snažila dělat si potřebné poznámky, s tím že si to, co neví, zkusí ještě nějak dodatečně zjistit.

Konečně zazvonilo na přestávku. Ani si nestačila sklidit věci, když se k ní nahrnula půlka třídy a skoro ji utopila v záplavě nejrůznějších otázek.
„Odkud jsi?“
„Co myslel Iruka tím těžkým obdobím?“
„Co je tohle za účes?“
„Kdy ses sem nastěhovala?“
„Proč jsi nastoupila až teď?“

Podobné otázky se na ni hrnuly snad ze všech stran. Většinu zodpověděla rychle a stručně, u některých dělala, že neslyšela. Než zazvonilo na další hodinu došel k její lavici ten blonďáček a začal se také vyptávat.
„Jak to, že máš stejný příjmení jako já?“ prohlížel si ji nedůvěřivě.
„Odpal, Naruto! Nech ji bejt, copak nevidíš že už má otázek po krk?“ zastala se jí Ino, k jejímu překvapení.
„To je dobrý, Ino-chan. Nedivím se mu, že se ptá,“ uklidnila blondýnku. „Mám stejný příjmení jako ty, protože jsme příbuzní. Jsem tvoje sestřenice, podle toho, co mi říkal hokage-sama.“
„Cože?!“ vyhrkl nejen Naruto.
„Taky mě to překvapilo, protože většina našich má vlasy jako já a ne blond,“ pokrčila rameny s plachým úsměvem.
„Ty bláho,“ zavrávoral trochu Naruto, a ztěžka dosedl na svou lavici. „Já mám sestřenku…“ mumlal zaraženě.
„Jo. A já bratránka. Myslíš, že to uneseš?“ zakřenila se na něj. na něj.
„Pche. Mě jen tak něco neporazí, dattebayo.“
„To ráda slyším. Bude fajn nebýt úplně sama,“ pousmála se trochu smutně.
„Tó….asi jo,“ zamrkal Naruto rozpačitě.

Asi by si toho řekli víc, nebýt toho, že se do třídy vrátil Iruka a začala další hodina. Po prvním dnu se i přes Irukovo povzbuzování a jistou podporu ze strany Ino necítila nejlíp. Připadala si za všemi strašně pozadu. Také opravdu pozadu byla. Chtěla na to trochu zapomenout a snažila se najít Naruta – chtěla si s ním popovídat o tolika věcech…Ale ještě ani pomalu nedoznělo zvonění a po něm se už slehla země.

„Achjo,“ povzdechla si tiše, spíš pro sebe.
„To je celej on,“ zaslechla kousek od sebe ospalý hlas. Zamrkala a ohlédla se.
„A já myslela, že tu chceš skoro přespat,“ pousmála se.
„Ne. Na to je tady až moc nuda,“ protáhl Shikamaru obličej.
„Tys nespal na dnešek?“
„Ale jó…“
„Tak…proč jsi usnul?“
„Dyť to tu je strašná votrava…“
„Aha…a chudák Iruka-sensei si třepí pusu…“
„Tss…je za to placenej, ne?“
„A jak bys ty snášel třídu spáčů?“ koukla na něj pobaveně.

Na tohle už Shikamaru nenašel odpověď…hlavně proto, že hledat ji shledal jako další z mnoha neskutečně otravných věcí.
„Co vy dva? Vy dnes nemáte být po škole,“ zaslechli Iruku.
„Trochu jsme se zapovídali,“ přiznala provinile.
„Hmm..poslyš, Hikari-chan, už jsi měla zdejší ramen?“
„Ne…“
„Tak pojď teď se mnou. Můžeš to brát třeba jako omluvu za to, jak jsem tě ráno nepěkně vyděsil,“ usmála se Iruka.
„Kam jdeme?“
„Do Ichiraku. Co ty, Shikamaru, připojíš se?“
„Ne, díky, Iruko-sensei. Mám jídlo doma,“ povzdechl si znuděný chlapec kývl na ně a oddělil se od nich.

„Ale, zdravím Iruko-sensei!“ uvítal je bodře majitel občerstvení, kde se podával podle učitelových slov skvělý ramen. „Kohopak to sem vedete?“ koukl na ni trochu zamrkal, a po chvíli zatřepal hlavou.
„To je Narutova sestřenka Hikari,“ představil ji Iruka.
„Opravdu? Hmm…“ prohlédl si ji pozorněji. „Podoba tu opravdu je, hlavně v rysech obličeje. Taky máte ráda ramen, slečno?“ pousmál se na ni.
„Ano. Pokud možno bez zeleniny,“ přikývla trochu rozpačitě.
„Ale? Myslel jsem že máš zeleninu ráda?“ podíval se na ni Iruka překvapeně.
„To jo, ale ne vařenou.“
Tohle prohlášení oba muže rozchechtalo. Ichiraku jí pak naservíroval ramen pěkně bez zeleniny, a společně s Irukou počítali, kolik misek se do ní vejde. Spořádala s bídou dvě.
„Zatím žádná sláva,“ ohodnotil to Ichiraku pobaveně.
„Není ve formě, včera ji pustili z nemocnice. Má za sebou pár ošklivých týdnů, tak asi ještě není při chuti,“ zastal se jí trochu Iruka.

První týden ve škole se ještě rozkoukávala a snažila se zapamatovat si co nejdřív jména všech svých spolužáků. Brzy zjistila, že ve třídě byl vždycky trochu rozdíl mezi dětmi z klanů nebo aspoň z rodin kde alespoň jeden rodič byl shinobi a těmi, které pocházely z civilních rodin. Teď to vypadalo, že do příchodu Hikari byl Naruto opravdový outsider třídy. Proč, to Hikari tak úplně nechápala. Obvykle ti, co dokázali lidi pobavit, třebas i na svůj vlastní účet nebyli neoblíbení.

Brzy ale zjistila, že to způsobilo jeho rivalství s Uchihou Sasukem, po němž házela očka většina spolužaček ve třídě,…a kterému většina chlapců záviděla. Sasuke samotný ji trochu mátl. Jistě, tvář měl hezkou a jemnou,…ale podivně studenou a odtažitou. Když byl vyvolaný, udělal, co se po něm chtělo, ale způsobem, že to skoro vypadalo, že ho to obtěžuje. Také ji udivilo, že se s nikým vyloženě nepřátelí, ale drží se o samotě i přes to, že o něj stojí spousta lidí – byť jen už kvůli tomu, že je z nejvýznamnějšího klanu ve vesnici. Ji kvůli svému chování zrovna nezaujal, a tak byla spolu s Hinatou z klanu Hyuuga pasována na podivína.
Nijak zvlášť se pro to netrápila.

To, co jí dělalo starosti, bylo něco jiného. Po dvou týdnech tvrdé dřiny jakžtakž vyrovnala nedostatky ve znalostech, ale v praxi to už bylo horší. V přírodě se sice uměla snadno zorientovat i přežít bez vybavení – táta ji to naučil, když ji brával s sebou na výlety. Ale byla pořád na štíru s výdrží, silou, i vytrvalostí. Navíc měla jen chatrné základy sebeobrany. Iruka na ni byl sice laskavý a povzbuzoval ji, ale nemohl se jí věnovat tak, jak bylo zapotřebí, ale pro většinu spolužáků byla jen moula. A základní techniky použití čakry se teprve začínala učit.

I proto se odhodlala, požádat Sasukeho o pomoc. Zašla za ním o přestávce. Podařilo se jí upoutat jeho pozornost a její prosbu vyslechl. Řekl ale jen, že nemá čas a dál si jí nevšímal. Docela ji to pozlobilo, a Sasuke si to u ní rozlil nadobro.

Po těch dvou týdnech už se seznámila se spolužáky natolik, že už začínala trošku vidět pod jejich obvyklé chování. Všimla si, že Shikamaru chodí do školy sice otrávený, ale bdělý a bez kruhů pod očima…ale že při hodině pravidelně usíná, na tváři neskutečně otrávený výraz. Jednou při obědě se ho na to zeptala.

„Ty…Shikamaru-kun, ty v noci nespíš?“
„Hm?“
„No tak, prober se, je čas k obědu!“ zahihňala se.
„Ale no jo…co chceš?“
„No…ty nespíš v noci?“
„Ale jo, spím…“
„Tak proč usínáš i tady ve škole? To vstáváš brzo a dáváš si sto koleček kolem Listový?
„Ale né…“
„Tak..jak to, že tu pořád usínáš?“
„Dyť je to tu děsná votrava…“
„Otrava? To už všechno umíš?“
„Kdyby ne, tak bych se tu tak děsně nenudil..“
„To si děláš srandu!“ nemohla mu uvěřit.
„Ne. Kdyby mě naši nenutili, tak sem dávno nechodim,“ zabručel.
„Hm…mohla bych…tě o něco poprosit?“
„Hm? A o co?“
„Pomohl bys mi se základy taijutsu a s…technikami?“
„Proč by ne,“ pokrčil rameny. Zjevně mu to bylo jedno.
„Fakt? Díky!!“ rozzářila se tak, až na ni zamrkal. Takhle na něj ještě nikdy žádná holka nereagovala.

Vyrazili na jedno z nepříliš používaných cvičišť a začali. Shikamaru ji nejdřív mořil na základech sebeobrany, a tak se stalo, že právě při tomhle cvičení je našel Chouji. Chvíli je pozoroval, chroupaje lupínky.
„Opři se do toho….víc!“ napomínal ji Shikamaru.
„Dělám, co můžu…“ posteskla si trochu Hikari a zkusila to znovu.
„Myslím, že se bojí dát opravdovou ránu,“ poznamenal Chouji zaujatě.
Oba se na něj zaraženě podívali.
„Je to pravda?“ koukl se na ni Shikamaru zamyšleně.
„Já…a-asi jo,“ povzdechla si.
„Hm…a proč se bojíš? Protože nechceš někomu ublížit?“
„Erm…to ne…to bych na akademii neměla co dělat. Jen..si nějak…nemůžu pomoct…““
„Kdybys mohla, komu bys to nejradši s gustem napálila?“
„Orochimarovi…a občas Sasukemu.“
„Nepovídej….to bych být tebou radši neříkal moc nahlas před holkama ve třídě. Ale …víš co? Představ si tady místo …Choujiho třeba Orochimara…a zkus to znovu…“ doporučil jí Shikamaru poněkud konsternovaně.

Kupodivu…fungovalo to, i když ze začátku měla problém praštit cvalíka opravdu plnou silou. Udělala to teprve poté, co viděla Shikamara se do něj opřít…aniž by to Choujimu nějak víc ublížilo. Tohle doučování a trénink byl prvním z mnoha, které potom následovaly, den za dnem…týden po týdnu. Pomohlo to. Získala tím ale víc než to. Získala další dva dobré přátele, a naučila se dokonce, jak hrát šógi. Občas se divila, jak to, že Shikamara pořád baví s ní hrát – věčně vyhrával a zpočátku to bylo jen na pár tahů, až si připadala opravdu hloupě. Postupem času ale začínala zlepšovat.

Za šest týdnů konečně vyrovnala náskok, který oproti ní měli ostatní – jediné, v čem trošku zaostávala, byla vytrvalost a síla – a na obou pracovala tvrdě každý den. Postupně si oba opravdu oblíbila a stávalo se čas od času, že ji jeden nebo druhý něčím překvapili. A tak jí týdny i měsíce začaly ubíhat překvapivě rychle a na smutnění a stesk po rodičích jí vlastně ani moc času nezbývalo. Jediné, co jí občas chybělo, byla pochvala nebo třebas i vynadání od nějaké blízké dospělé osoby. Jen Iruka nebo Třetí se do toho dali počítat…a popravdě, ti spíš měli oba víc starostí s Narutem.

S bratránkem se vídala dost často, někdy se ho snažila dostat z průšvihu a jindy zase ji dopálil tak, že mu do něj pomohla, tak jak si podle jejího mínění zasloužil. Přesto ji ale trápila jedna věc. Ať už Naruto sekal dobrotu nebo vyváděl voloviny, skoro nikdo se na něj nedíval jinak, než jako na otravný hmyz nebo něco ještě horšího. Dokonce se tak občas koukali i na ni, alespoň zezačátku. Ale potom, co nejen dohnala náskok ostatních spolužáků, ale dokonce se postupně zlepšovala v zacházení s čakrou tak, že po necelém roce od jejího nástupu do Akademie byl už jen Sasuke lepší než ona, získala si respekt.