Písečná bouře 22

Světlo bylo dávno na nebi, když se Temari konečně probudila. Ještě chvíli zůstala ležet, než se odhodlala převléct a sejít dolů.
Čekal na ni se snídaní a ji to nepřekvapilo. Dělal to tak vždycky, bez ohledu na to, kdo z nich byl doma.
„Spal jsi dobře?“ zeptala se Temari a přišla k němu, aby ho mohla políbit.
„Tak jako vždycky.“ odpověděl Shikamaru a Temari si to přeložila jako ne. Nedivila se mu. Při změnách teplot v poušti se nespalo moc dobře, ale člověk si zvyknul.
„To mě mrzí.“ řekla váhavě. „Snad se časem v poušti vyspíš i dobře.“
„To nebylo pouští.“ řekl Shikamaru bez úsměvu, a když Temari mlčela, dodal: „Jsem nervózní kvůli té cestě do Kamenné, je to nadlouho.“
„Já vím.“ přiznala Temari a posadila se k němu.
„Chceš, abych dnes odjel?“ zeptal se a podal jí hrnek s čajem.
„Zůstaň.“ řekla bez přemýšlení.
„Víš to jistě?“ ujišťoval se Shikamaru.
Temari ho vzala za ruku a s úsměvem řekla: „Myslím, že nepotřebuju cestu do Kamenné, abych věděla, že tě miluju.“
„Na to jsi přišla teď?“ zeptal se s úsměvem a políbil ji na čelo.
„Když jsem se vzbudila a tys se mnou nebyl.“ odpověděla a přitiskla se k němu.
„To znělo skoro dotčeně.“ odpověděl a zkoumavě si ji prohlédl.
„Usínali jsme spolu, i když nic nebylo, ale když jsem se probudila, už jsi byl fuč.“ obvinila ho naoko rozzlobeně.
„Chtěl jsem ti udělat snídani.“ řekl na svou obhajobu.
„Jen proto je ti odpuštěno.“ řekla a přitiskla své rty na ty jeho v dlouhém polibku.
Když ho konečně pustila, zeptal se: „Znamená to, že odpověď na stěhování je definitivně ano?“
Temari v tu chvíli zvážněla. Nebyl to tak velký závazek, jakým by bylo třeba zasnoubení, ale i tak to bylo velké rozhodnutí a oni spolu nikdy nestrávili dýl jak měsíc.
„Myslím, že jo.“ řekla nakonec stále trochu váhající a odměnou jí byl polibek.
Shikamaru ji ještě zvedl ze židle, aby ji mohl zatočit v kole, než se zarazil a váhavě se zeptal: „Ale co ta cesta do Kamenné?“
Temari ho smutně pustila a trochu provinile řekla: „Já tam musím jet.“
„Na čtyři měsíce?“ zeptal se otráveně a otočil se k ní zády, aby neviděla jeho zahořklou tvář.
„Je to moje povinnost.“ řekla zoufale.
Shikamaru se k ní neobrátil, když naštvaně odpovídal: „Fajn, že vím, jaké máš priority!“
Temarin pohled se lehce rozmazal a ona zašeptala: „Mrzí mě to.“
Shikamaru se k ní konečně otočil, ale jeho pohled ani slova: „Mě taky.“ už nemohla vidět ani slyšet, protože utekla na ulici a on za ní nešel.

„Chtěl jste se mnou mluvit, starší?“ zeptal se Gaara s předstíranou úctou.
„Ano, Kazekage.“ začal vrásčitý muž hlasem plným autority, který ale neměl na Gaaru pražádný efekt.
Mladý Kazekage se posadil, aniž by ho k tomu starší vyzval, a mlčky čekal, co má muž na srdci. Neměl v plánu se ho ptát, o co jde. Jediné, co by mu to přineslo, by byla přednáška o trpělivosti.
Když starší konečně usoudil, že nechal pána vesnice čekat dost dlouho, řekl: „Chci, abyste věděl, že jsem znepokojen.“
Mladíka jeho slova lehce zmátla, ale na tváři nedal nic znát a dál trpělivě čekal.
„Přítomnost té dívky je nepříjemná.“ pokračoval stařec, příliš zabraný do svých myšlenek, aby si na tváři svého pána všiml kratičkého záblesku hněvu.
„Nelíbí se mi množství času, který s ní trávíte.“ řekl šedovlasý muž a otočil se na Gaaru.
Kazekage ale pouze mlčel a naoko znuděným pohledem se díval na staršího a nechával ho čekat.
„To je vše?“ zeptal se nakonec neutrálním tónem.
„To je důvod, proč jsem vás dal zavolat.“ odpověděl stařec okamžitě a ne zcela klidně. Hra na trpělivost očividně skončila.
„Pak mi dovolte, abych vás uklidnil, protože není důvod být znepokojen. Chtěl jsem se pouze osobně ujistit, že ta dívka nepředstavuje žádné riziko.“ řekl Gaara a při své řeči se postavil.
„Jste si tím skutečně jistý?“ zeptal se stařec klidným hlasem.
„Samozřejmě máte právo zpochybnit můj úsudek, ale pokud máte mezi důvody pouze své vlastní obavy, nebudu to brát v úvahu.“ prohlásil Gaara a pečlivě při tom zkoumal ty malé změny na jeho tváři značící hněv.
„Na mé straně jsou zkušenosti s Kamennou.“ chytil se stařec poslední záchrany.
„Jsem si vědom naší nepříliš harmonické minulosti, ale to není důkaz. Je to pouze důvod, proč vy i Baki máte obavy, které chcete, abych sdílel.“ řekl Kazekage bez známek zájmu.
„Můžete jít!“ odpověděl mu starší skrz zaťaté zuby a Gaara bez rozloučení poslechl.

Temari byla sama. Nevadilo jí to. Ve skutečnosti to spíš vítala. Teď aspoň mohla v klidu přemýšlet, jak urovnat poslední hádku.
„Ahoj.“ vyrušil ji až příliš známý hlas, až sebou polekaně trhla.
„Promiň.“ řekl v zápětí provinile. „Nechtěl jsem tě vyděsit.“
„To je dobrý.“ ujistila ho Temari, ale netvářila se zrovna přívětivě.
Když ale Kankurou dlouho mlčel, rozhodla se zeptal: „O co jde? Nebo jsi mě přišel jen pozdravit?“
Bratr se na ni trochu nejistě podíval a koktavě ze sebe vysypal: „Já…potřebuju…pomoc.“
„A s čím?“ zeptala se Temari trochu netrpělivě.
„Pozval jsem Suki na večeři.“ odpověděl a celý při tom zrudnul.
„Takže rande s velvyslancem jo?“ řekla Temari vesele a v duchu dodala: ‚Jen doufám, že i ona v tom vidí rande!‘
„Přesně tak.“ potvrdil mladík s váhavým úsměvem.
„A v čem teda spočívá ta pomoc?“ zeptala se sestra s nepříjemnou předtuchou.
„Já nevím, jak se mám chovat.“ odpověděl mladík zdrceně.
Temari se otráveně podívala k nebi a potom důležitým hlasem řekla: „Dám ti jednu radu.“
„Jakou?“ vyhrkl netrpělivě a vysloužil si tak její rozzlobený pohled.
„Poslouchej ji!“ dokončila Temari a výraz její tváře mu napovídal, aby odešel.
„To si od ní mám nechat rozkazovat?“ zeptal se snad ještě zmatenější.
„Ne!“ vyhrkla rozhněvaně Temari. „Poslouchej, co říká, když mluví.“
„To je divná rada.“ řekl Kankurou trochu skepticky a ukřivděně se na ni podíval.
Temari si povzdechla a dodala: „Když bude o něčem mluvit, tak prostě musíš znát obsah toho, co říkala. Jinak jsi obrazně mrtvý. Jasné?“
„To není rada, ale samozřejmost!“ namítl bratr dotčeně.
„To by ses divil.“ řekla Temari unaveně a zvedla se k odchodu.
„Kam jdeš?“ podivil se bratr, když to zpozoroval.
„Někam, kde ty nebudeš!“ řekla nekompromisně a zmizela.