Nový člen, díl 10

Co to? Co se zase stalo? Bývám v bezvědomí nějak často. Už ale vím, že to není smrt. Kdy už konečně zemřu? Všechno by bylo jednoduší.
Natsumi pomalu otevřela oči a natočila hlavu. Byla v místnosti jí povědomé, ale nemohla si vzpomenout.
„Oh, takže jsi konečně vzhůru?“ zaslechla velice známí hlas, „Teda řeknu ti, být takhle dlouho mimo, aniž bys byla zraněná... To je divný i na tebe ne?“ Dívka si sedla a pohlédla na Deidaru, který přicházel blíž k ní. Nakonec si sedl na židli vedle postele.
„Co se stalo?“ zeptala se unaveně. Už si vzpomněla, kde je. V Deidarově pokoji sdíleném s... S ním.
„No, předevčírem jsi tak trochu zkolabovala, ale žádná zranění jsi neměla. Přitom se mi zdá, že spíš až moc, takže by to nedostatkem spánku být asi nemohlo,“ vysvětlil trochu posměšně.
„Proč jsem tady? A... Kde jsou všichni, nikde je necítím,“ ptala se dál.
„Na misích. To víš, nemůžou tu zůstat jenom proto, že je jeden člen mimo,“ utahoval si z ní. Natsumi se zadívala na deku, kterou byla přikrytá.
„Hele,“ začal najednou trochu vážněji Deidara, „vím, že jsem asi poslední, komu by jsi to chtěla říkat, ale takhle člověk nezkolabuje jenom tak. Co se stalo?“ Natsumi se na něj překvapeně podívala. Potom si však vzpomněla na Nejiho. Na to, co jí řekl a na tu bolest, která následovala. V očích se jí začaly hromadit slzy. Snažila se je potlačit, ale nešlo to. Objala Deidaru a přitiskla se k němu.
„Promiň, už to neumím dál potlačovat,“ vydala ze sebe třesoucím se hlasem. Všechen její smutek se vyléval skrze slzy ven. Slané kapky se vsakovaly do blonďákova trika. Nevěděl, co má dělat, byl opravdu překvapený. Netušil, že by se tohle mohlo někdy stát. Že by mohla ta drsná a sarkastická Natsumi někdy uronit jen jedinou slzu, natož plakat na jeho rameni. Najednou mu připadala tak zranitelná a nevinná. Cítil každou její slzu, slyšel každý její vzlyk.
„To bude v pohodě,“ promluvil nakonec a taky ji objal.

„O tom, co se dneska stalo, nikomu ani necekneš, je ti to jasný?“ zahrozila při obědě tráveném pouze s Deidarou.
„Hej hej. Když teď vím, že nejseš tak cool, jak se chováš, proč bych to neměl nikomu říkat?“ odporoval blonďák a dal si do úst další lžičku improvizovaného oběda.
„Protože umím rychle kopat a před úkrytem je celkem měkká hlína,“ upozornila pohotově.
„Fajn, fajn, vím, co tím naznačuješ,“ přiznal porážku. Potom si Natsumi na něco vzpomněla. Vstala od stolu a mířila k chodbě s pokoji členů.
„H-Hej, kam to jdeš?“ křičel za ní blonďák, ale nevnímala ho. Rozrazila dveře Deidarova pokoje, až málem vyletěli z pantů, a mířila k Hirokiho posteli. Začala mu prohledávat věci.
„Co si myslíš, že děláš?“ doběhl za ní. Pořád ho ignorovala. Přišel k ní a chytil ji za loket.
„Proč se Hirokimu hrabeš ve věcech?“ zeptal se zmateně.
„Nevyslovuj to jméno a nech mě,“ řekla chladně, aniž by se otočila. Vtrhla svoji ruku z jeho sevření a dál hledala. Po chvíli našla papírek.
‚Neboj se, Natsumi. Všechno jsem vzal s sebou, takže nemá smysl se mi hrabat ve věcech. Hiroki.‘
„Ty ha*zle jeden...,“ procedila mezi zuby a roztrhala vzkaz na malé kousky.
„Hele, co jste si s Hirokim udělali?“ ptal se nechápavě mladík.
„Je to...!“ prudce se otočila. Zastavila se však v půlce věty. Kdyby to řekla Deidarovi, buď jí uvěří a nahlásí to, a nebo jí neuvěří a řekne všem, že se zbláznila. Tak či tak by se o tom Hiroki dozvěděl a to by zřejmě byl její konec.
„Je to prostě šmejd,“ šeptla potichu a sklopila pohled do rohu místnosti. Blonďák si k ní přidřepnul a udělal vážný obličej.
„Řekni, co se mezi váma stalo?“ zeptal se vážným hlasem, až ho to samo překvapilo.
„Ach jo,“ povzdechla si a vstala, „Ze všech lidí sem tady musela zkejsnout zrovna s tebou.“ Poplácala ho po hlavě jako psa a šla do svého pokoje.

Celé odpoledne strávila zamčená ve svém pokoji čekajíc, až někdo přijde. Jak se však zdálo, k tomu se nikdo neměl, a tak byla nucena opustit svoji ložnici a jít na večeři. Když přišla, u stolu už seděl Deidara a ládoval do sebe nějakou neidentifikovatelnou kaši. Trochu se znechuceně ušklíbla a rozhodla se, že si večeři uvaří sama. Prošla kolem stolu, ignorujíc blonďáka, a otevřela malou ledničku. Bylo v ní pár vajíček, pomerančový džus, prošlé mléko a nějaká zelenina.
Tak pokud z tohohle Konan vaří, už se nedivím, že je její jídlo tak hrozný, pomyslela si při tom pohledu. V podřepu si prohlížela obsah ledničky, když vtom ucítila něčí chakru, která se k nim blížila. Nebyla však žádného z Akatsuki. Povzdechla si, zavřela ledničku a stoupla si.
„Co je? Už se někdo vrací?“ otázal se Deidara při pohledu na dívčina záda.
„Máš chuť si zabojovat? Máme návštěvu,“ sdělila mu a otočila se k němu čelem, „Jsou dva a nejsou zrovna slabí. Jsou už blízko. Nevšimla jsem si jich, protože umí celkem dobře potlačovat svoji chakru. Za chvíli jsou tady.“
„Víš, kdo to je?“ optal se zvědavě.
„Posluhovači Orochimara,“ povzdechla si, „Kabuto a Sasuke.“
„Proč poslal jenom dva?“ povytáhl blonďák obočí.
„Buď jim tak moc věří, anebo ví, že jsme tu jenom my. Osobně se přikláním k té druhé možnosti.“ Přešla místnost až ke dveřím a chodbou do pokoje pro svoji katanu a zadní pouzdro. Také si oblékla plášť a zamířila ke vchodu.

„Jsi milá, že jsi nás přišla přivítat, Natsu-chan. Neříkej mi, že tě tu nechali samotnou,“ pozdravil dívku posměšně Kabuto po boku Sasukeho Uchihy.
„Neboj se, váš kámoš vám to řekl dobře. Je tu ještě to blonďatý pako, nevím, kde se fláká,“ odsekla drze, „Takže jste mě přišli dorazit? Nemyslela jsem si, že někdo jako Orochimaru se bojí holky, jako jsem já.“
„Ne tak docela. Hiroki je sice špeh, ale od té noci jsi mu přestala říkat to, co potřebujeme vědět, takže bysme to potřebovali vědět od tebe,“ zašklebil se na ni Kabuto.
„Doufám, že nejste tak naivní, že si myslíte, že bych vám to řekla,“ už ze zvyku odhodila plášť a zaujala bojovou pozici.
„Ale no tak. Myslel jsem, že se domluvíme bez násilí,“ povzdychl si stříbrovlasý.
„Chm… Vůbec mě neznáš. A jsem za to i ráda,“ pousmála se.
„Jak myslíš. Nejspíš tě budeme muset porazit, dokud máme početní převahu,“ reagoval na její poznámku pořád ten samý člověk. Uchiha mladší se vůbec nezapojoval do konverzace.
„Už se mi rány zahojily, takže vaše srabácká strategie na mě působit nebude!“ ujistila ho a velkou rychlostí se rozběhla za Kabutem. Objevila se před ním už s vytaženou katanou. Rychle sekla směrem k jeho krku. Ozvalo se cinknutí.
„Ty jsi poslední člověk, kterého bych typovala, že zachrání krk tomuhle šmejdovi,“ pronesla s drobným náznakem úsměvu a přetlačovala se se Sasukem s meči. Zadívala se mu do očí a chytila ho do své schopnosti. Sasuke odvrátil katanu a strčil ji zpátky do pochvy.
„To snad ne. I přes má varování jsi se tak lehce nechal chytit do její techniky?“ povzdechl si Kabuto. Uchiha se otočil na ninju.
„Ta tvoje převahová taktika se obrátila proti tobě,“ usmála se vítězně.
„Nemyslím si,“ namítl. Natsumi se na něj tázavě podívala. Potom dostala tvrdou ránu do břicha. Ani nevěděla, od koho přišla. Omdlela.