Láska a strach, čemu podlehnu? část 9.- Život další oběti temnoty

V místnosti nikdo nebyl, jen prázdno. Kakashi se přes svůj sharingan rozhlížel kolem sebe. Šel opatrně dál, dokud nenarazil na známky něčí chakry. Schoval se v rohu a čekal, na tu pravou příležitost nepřítele polapit. Osobu pevně chytl a chtěl jí udeřit do tváře, ale jeho pěst se před tou tváří těsně zastavila.
„Naruto?“ Šedovlasý muž se na chlapce s údivem koukal.
„Co tu sakra děláš? Měl jsi zůstat ve vesnici,“ řekl mistr.
„Mistře Kakashi? No, já nejsem opravdový Naruto, jsem jenom jeho klon,“ odpověděl chlapec.
„Aha, a kde je teď vlastně ten opravdový?“
„Je na druhém konci jeskyně,“ řekl klon.
„A s ním je i Sakura?,“zeptal se Kakashi.
„Ano, a ještě tam narazili na Kibu s Akamarem,“ odpověděl.
„Tak mu prosím o mě řekni.“
„Už to ví, teď míří k přímo k nám.“
Kakashi a Narutův klon postupovali dále v chodbě.
Náhle se před Narutem objevila mistrova ruka, která mu bránila k dalšímu kroku vpřed. A druhou rukou ukazovala gestem: ticho a drž se zpátky
Před nimi se objevila osoba. Byla to nějaká dívka. Přistoupila ke dveřím na konci chodby, otevřela je a vstoupila. Kakashi se podíval, jestli v té místnosti, do které právě osoba vstoupila, někdo nebyl. Upřel zra, protože věděl, že tam někdo byl. Zahlédl tvář, která mu byla hodně známá.
„Ona tam je!,“ zašeptal Kakashi.
„Kdo? Kdo tam je?“ Naruto byl z mistrova prohlášení docela nervní.
„Naruto! Prosím nepanikař!,“ napomínal ho šedovlasý muž.
„Že je to ona, Hinata!“ Naruto už se chtěl rozeběhnout ke dveřím, které se rychle zavíraly. Ale jeho mistr ho v tom zabránil. Dveře se zabouchly.
„Nepanikař! Je na živu. To je to hlavní,“ řekl Kakashi.
Chlapec se po chvíli uklidnil, ale na druhé straně jeskyně to nevypadalo moc klidně.
„Naruto! Co se dějě?,“ ptá se ho Sakura.
„Už vím, kde je Hinata, musíme rovnou tam, hned!“
Chlapec byl zcela neovladatelný. Sakura z něho měla strach. Postavila se před ním a zabránila mu v cestě. Kiba s Akamarem se také zastavili.
„Naruto! Zastav se na chvíli,“ přikázala mu dívka.
„Co chceš! Nemáme čas na flákání. Hinatě jde o život. Musím jí zachránit!,“ řekl blonďák zuřivě.
„Zvedni hlavu! Sakra podívej se mi do očí Naruto!“
Naruto se na dívku podíval, měl slzy v očích a v takovém stresu, že se mu přeměnily oči do červena. Rýhy na tvářích se mu zvýraznily a ruce měl v sevřených pěstí. Sakura už to nemohla snést, jak se Naruto trápí.
„Naruto, ona bude v pořádku. Uklidni se prosím. Koukni, už tě celkem ovládá. Ta zlost. Nesmíš se dát, nechat se ovládnout tou temnotou. Bojuj s tím! Nenech, aby tě liška ovládla,“ řekla Sakura.
„Ale mám o ní strach, nechci jí ztratit.“ Narutovi stékaly po obličeji více slz než před chvilkou.
Sakura položila svou ruku na jeho rameno.
„My to zvládneme, přivedeme jí zpět.“ Těma slovy chtěla chlapce přesvědčit, ale sama se bála.
„Sakura má pravdu, viď Akamaru!“ Kiba se přidal.
Naruto se po chvilce uklidnil, setřel si slzy ze své tváře a vyrazil jako první. Za ním Sakura, Kiba a Akamaru.
Zatím v místnosti, kde byla Hinata uvězněná…
Dívka jménem Sanabi se dívala na vyčerpanou černovlásku. Hinata vypadala, jako na pokraji své smrti, ale držela se. Nevzdávala to.
„Mám pro tebe dobrou zprávu. Ten tvůj Naruto už dorazil, a je přesně za těmi dveřmi. Je to jen jeho klon, ale i tak a má posilu. Takže už budeš brzy pro nás užitečná a provedeš to, co od tebe chceme. Teda spíše, co na tebe provedu,“ řekla chladně osoba.
„Ne, ne! Radši mě zabijte, než abych byla pro vás jako pokusný králíček. Nikdy nedovolím, abyste Narutovi nějak ublížili, nikdy!“ Hinata ze zlosti a zoufalství zakřičela na dívku.
„Máš smůlu, sama nic nezmůžeš, tak se ani nemusíš snažit se bránit. To přece víš, jsi moc slabá,“ řekla Sanabi.
„Proč jsi tak bezcitná? Přoč? Ty nevíš, jaký je to mít někoho blízkého?,“ zeptala se Hinata.
„Chceš to vědět? Ano, měla jsem rodiče, ale ti mě nenáviděli. Už když jsem byla ještě dítě, mě chtěli ve spánku sami zabít. Ale měla jsem takové štěstí, že jsem měla své vrozené schopnosti, umím i ve spánku ovládat něčí mysl a dovést ho do neskutečného šílenství. Stačí, když pocítím jakoukoliv touhu po smrti či nenávist, můj šestý smysl mě dokáže samo ochránit.“
Hinata pocítila v sobě lítost, když musela poslouchat, co jí dívka vyprávěla. Sklopila hlavu a naslouchala dál.
„Zabila jsem své vlastní rodiče, při jejich pokusu mě zneškodnit. Nikdy jsem nepochopila, proč mě chtěli zabít. Nenáviděla jsem ten jejich pohled. Chladný, bezcitný, bez žádné lítosti ke mně. Nikdo mě v životě nemiloval a ti, které jsem milovala a obdivovala, mě pokaždé zahodili jako nějakou bezcennou věc, která se dala nahradit něčím jiným. Kvůli tomu mě nemůžeš pochopit a ani já tebe. U mě je láska a přátelství bezcenným citem, kterému se nedá věřit. Teď jsem nic, jen nástroj, loutka. Žiju jen pro to, aby mě člověk mohl využívat. Nemám žádné slitování s nikým, jsem nikým a můj smysl života je jen nenávist k tomuhle světu.“
Hinata byla zděšená při myšlence, jaký by byl takový život bez ničeno.
„Člověk může zažít cokoliv, ale bezcitný nepřestane být. V srdci budeš stále tím citlivým člověkem, jen se toho bojíš. Stačí ti to jen ukázat, jaké je to mít štěstí mít takové přátele. Jen jsi ses dala špatnou cestou, potkala jsi špatné lidi, žila jsi ve špatném prostředí. Pořád máš naději být člověkem. Jen to nevzdávat. Jsi silná osobnost, můžeš toho hodně dokázat, ale sama si musíš věřit, jinak propadneš věčnému temnu a tvůj život ti nebude cenný,“ řekla Hinata.
„Mlč už! Nic nevíš, nechápeš. Jak mě můžeš tak soudit!,“ řekla zuřivě Sanabi. V očích se jí začaly hromadit slzy. I když si říkala, že je bezcitná, ale kvůli těmto slovům se na povrch vynořil i takový pocity, jako je smutek a zoufalství.
„Hinato! Kakashi, co se tam děje?,“ ptá se Naruto, když zaslechl hlasité hlasy.
„Nevím, přes ty dveře to nejde. Je v nich něco vložené, nějaká pečeť, nemůžu svým sharinganem dovnitř vniknout,“ odpověděl šedovlasý muž.
Naruto byl z toho všeho dost nespokojivý. Měl strach, jestli se tam něco zlého neděje. Nemohl nic dělat. Jen čekat, až sám nedorazí.