Písečná bouře 20

Když se vrátili do Gaarova bytu, byla ještě Suki plně zabraná do plánů na zítřek a tak do ní Gaara lehce strčil, aby ji probral z transu.
„Co je?“ zeptala se trochu popuzeně.
„Chceš dělat ještě něco, nebo chceš jít spát?“ zeptal se Gaara nevzrušeně.
„A co máš na mysli?“ odpověděla mu otázkou, snad aby ho naštvala.
„Chceš se osprchovat, povídat si nebo si zahrát karty?“ dával Gaara návrhy nejspíš podle toho, co mu zrovna projelo hlavou.
„Ty tu máš karty?“ podivila se upřímně Suki.
„No, vlastně ne, ale mohl bych je během chvilky sehnat.“ přiznal Gaara trochu váhavě a Suki se při tom ušklíbla.
„Dnes nemusíš, ale zítra si zahrajeme.“
„Takže to je tvoje představa zábavy?“ hádal Gaara zvědavě.
„Jen když hraju o prachy, ale tebe budu šetřit.“ odpověděla a šibalsky se na něj usmála.
„Díky.“ řekl Gaara trochu ponuře, nejspíš už smířený s porážkou.
„Taky si můžeme zahrát o něco jiného.“ řekla ale úšklebek jí z tváře nezmizel.
„Co máš na mysli?“ zeptal se s až příliš zřetelnou obavou v hlase.
„No, jednou jsem hrála s třemi kluky, co chtěli vidět moje přednosti…“ řekla a dusila v sobě smích.
„Bojím se zeptat, ale jak to dopadlo?“ položil velmi opatrně otázku.
„Když došlo na jejich přednosti, tak utekli.“ odpověděla Suki trochu lhostejně.
„Tak ty hraješ s někým takovým o oblečení?“ zeptal se a zakroutil při tom hlavou.
„Ne tak úplně, prohrála jsem sázku, tak jsem si s nimi musela zahrát.“ řekla trochu otráveně.
„Proč se o to rovnou nevsadili?“ zeptal se zvědavě a zároveň s obavou.
„O to jsem se odmítla vsadit.“ objasnila s úsměvem a posadila se na gauč.
Gaara chvíli mlčel, ale zvědavost byla silnější: „A co bys vlastně vyhrála?“
„Hráli by jsme o prachy, ale dost na tohle téma. Co tvoje veselé historky, nebo jsi nikdy neudělal nic spontánního?“ převedla řeč na něj.
Gaara se zamyslel jen na chvíli a potom váhavě zakroutil hlavou.
„Ne? Fakt?“ podivila se a zároveň se tomu zasmála.
„Už to tak bude.“ přiznal neochotně a najednou měl pocit, že být slušný je hřích.
„Tak proč nic neuděláš?“ zeptala se ještě pořád se smíchem.
„A co třeba?“
„Nevím, určitě je spousta věcí, co můžeš udělat.“ řekla s pokrčením ramen.
„Nemůžeš být konkrétnější?“ zeptal se Gaara trochu naštvaně.
„To musíš vědět ty.“ připomněla mu malinko otráveně.
„A co jsi udělala ty tak spontánního?“
„Já?“ zeptala se překvapeně.
„Ano ty.“
Suki se zamyslela, sama pro sebe se zasmála, a potom řekla: „Jednou, když mě naštval Tsuchikage, tak jsem mu poslala aspoň tak padesát lidí s tím, že po nich něco naléhavě potřebuje. Byl fakt naštvaný, ale nikdy nezjistil, že jsem to byla já.“
„Jak to vyřešil?“ zeptal se Gaara zvědavě.
„No, asi další dva roky, kdokoliv měl jít před Tsuchikageho, musel to mít písemně.“ řekla s pokrčením ramen.
„Jak dlouho jsi mu je posílala?“ zeptal se Gaara opatrně.
„Asi tak dva dny, proč?“ oplatila mu Suki otázku.
Gaarův výraz dával jasně najevo, že by nechtěl, aby to zažil, ale nakonec přece jen něco řekl: „A mně vadí, když mi tam jednou za čas vtrhnou sourozenci.“
Suki se tomu ušklíbla a vyrazila do koupelny se slovy: „Jdu se umít.“
„Potom už půjdeme spát?“ zavolal za ní ještě otázku.
„Nevím, jak ty, ale já ano.“

Kankurou se ještě notnou chvilku potuloval po vesnici, než si přiznal porážku a vrátil se k Bakimu.
„Co tu zase děláš?“ zeptal se jeho sensei trochu nabručeně, když mu student zaklepal na domovní dveře.
„Jsem jen trochu nervózní, jsi si jistý, že nemáme nic dělat?“ zeptal se Kankurou.
Baki si v odpověď na to jen povzdychl a řekl: „Vymysli raději, jak zabavíš tu velvyslankyni, pokud Temari odjede.“
„To nezní špatně.“ řekl váhavě, ale od Temarina problému se zřejmě v myšlenkách nijak zvlášť nevzdálil.
„Určitě to zní zajímavě.“ vstoupil jim do rozhovoru Gaara.
„Co ty tady děláš?“ podivil se Baki.
„Přišel jsem ti říct, že zítra nepůjdu do práce.“ odpověděl snad až příliš lhostejně.
„A tos mi to nemohl říct dřív?“ vynadal mu Baki ještě relativně tichým hlasem.
„Nemohl, protože jsem se rozhodl před chvilkou, slíbil jsem Suki, že se jí budu věnovat.“ odpověděl a omluvně zvedl ruce.
„V jakém slova smyslu věnovat?“ zeptal se Baki podezíravě.
„Ne v tom, kterého se bojíš.“ ujistil ho Gaara trochu naštvaně.
„Tak promiň.“ řekl Baki trochu neochotně.
„Ona je sice kus, ale o Gaaru bych se nebál.“ řekl Kankurou pobaveně a připomněl jim, že tam je taky.
Baki na to nic neřekl, ale než zabouchl dveře, ještě odvětil: „Ten zítřek zařídím.“
Gaara se spokojeně usmál a jen tak mimochodem řekl: „Měj se, Kankurou.“ a aniž by počkal na odpověď zmizel.
‚Všichni mě štvete!‘ Pomyslel si Gaarův starší bratr naštvaně a taky zamířil domů.