Vanitas vanitatum

Kdybychom přijali za pravdu fakt, že on byl ten první, už nikdy bychom nemohli tvrdit, že kruh nemá začátek. On byl ten první. Byl první, kdo ji miloval, přestože se tak často snažil přesvědčit sám sebe, že tomu tak není. Celý život trávil prakticky vedle ní - napůl dobrovolně, napůl se cítil jako v tom nejhorším vězení. Za mříží, která se nedá zlomit silou. A ani rozumem; ne že by se o to snad pokoušel, ale chvílemi si až zoufal, že takhle mučí sám sebe. Neuměl se s tím vyrovnat. Dobrovolně připjatý okovy její milosti - její nevšímavosti. Byl do ní blázen. Ale nikdy, nikdy by jí neublížil. Za nic na světě.
To ráno přišla další z vln jeho šílenství - příliš nečekaně, než aby s tím mohl něco dělat. Jemný poryv větru, který se dostal dovnitř otevřeným oknem, mu při probuzení připomněl vůni jejích vlasů. Tak lehkou, květinovou - pokaždé si vybavil jejich hebkost, lesk, kterého se nikdy nedotkl. Po všech těch konejšivých a barevných snech teď vstával s pocitem, že nemohl spát víc než hodinu; nebyla to pravda, ale on se cítil dokonale omámený. Bylo mu mizerně; stejně jako vždycky, když na ni začal až přespříliš myslet.
Akamaru ho přivítal veselým vrtěním ocasu, ale sklopenýma ušima a se zvláštní pokorou, jako by tomu rozuměl. Sžili se jeden s druhým natolik, jako by byli napojení na pocity toho druhého. Pes se nechal pohladit a otřel se svému pánovi o nohy, jako by chtěl říct „to bude dobré“. Neboj se, přejde to. Budeš zase v pořádku. Než zase zafouká vítr a všechny ty myšlenky se vrátí...
Nebyl zvyklý pobývat v tomhle domě sám, tohle byl už ale druhý den, kdy se mu něco takového poštěstilo. Vládlo tu podivné ticho. Venku zářilo těžce mokré jarní ráno, jeho by ale ani nenapadlo otevřít kuchyňské okno; zavřel i to ve svém pokoji. Nechtěl ji cítit. Věděl, že to k ničemu nepovede.
Zamyšleně zvedl k ústům hrnek čaje: asi třikrát ho přelil, než se mu konečně podařilo trefit hrdlem konvičky doprostřed. Nasypal do něj mnohem víc cukru, než měl ve zvyku. Dnes to bude potřebovat.
Chvíli si o hrneček jen tak ohříval dlaně, aniž by se napil. Zíral přitom rozostřeně z okna a nevnímal vůbec nic, což mu přinášelo zvláštní pocit uklidnění. Vůně čaje mu trochu uvolnila myšlenky, jako by se najednou mohl alespoň volně nadechnout. Akamaru se předními tlapkami opřel o jeho klín. Podívali se na sebe.
„Chovám se jako pitomec,“ usoudil nahlas, pokoušeje se dohnat sám sebe k nějaké - jakékoli - činnosti.
Teď půjde, oblékne se a vyrazí na trénink, stejně tak jako každé jiné zatracené ráno. Uvidí ji tam, ale nesmí na ni myslet. Nesmí si to jen tolik pouštět k tělu, to je všechno. Nesmí. Akamaru mu pomůže. Bude to bolet, stejně jako to bolí pokaždé, ale on to zvládne. Pro ni - i pro sebe.
Nikdy by nepřežil, kdyby si od ní musel vyslechnout, co už dávno věděl. Nechtěl, aby se její rty pohnuly a řekly zrovna tohle. Ztratil by tím i poslední naději - tu, která ho mučila, kterou miloval i nenáviděl zároveň. Tu jedinou, která z něj dělala vnitřního šílence. Tohle nesmí dopustit!
Rozhodným pohybem vstal ze židle a dal se do činnosti. Během několika prvních vteřin zapomněl, co měl vlastně k snídani.
Akamaru se kolem něj motal s kňučením, o němž byl přesvědčený, že má znít povzbudivě.
Konečně s povzdechem otevřel dveře. Ta vůně ho málem zabila.

Když se toho rána dostavil na tréninkovou louku, zelenou a mokrou jako to jaro všude kolem, čekal tam jen Shino. Podíval se na něj, kývl na pozdrav. Nenáviděl ho za ten neproniknutelný pohled. A měl ho rád, nesmírně rád za spoustu dalších věcí.
Čekali mlčky. Nebylo o čem mluvit. Drbal Akamara za uchem a přemýšlel, co všechno vlastně Shino ví. O něm a o Ní... někdy se zdálo, že mnohem víc, než dává na sobě znát. V určitých chvílích se k němu choval ohleduplněji, než musel, jako by tušil, alespoň vzdáleně, co všechno se v něm odehrává. Byl mu vděčný, nesmírně vděčný, že nic neříká; čím míň lidí o tom ví, tím líp. Co by se změnilo, kdyby si o tom mohl se Shinem promluvit? Sotva by mu poradil něco rozumnějšího než to, k čemu se sám rozhodl. Nedělat nic. Kdyby jí to řekl, zranil by ji, protože ona k němu víc necítila. Věděl, jak moc ho má ráda, jak dobrým je pro ni přítelem - vždyť se o to taky sám usilovně snažil, aby byl tím nejlepším. Spolehlivý a věrný, vždycky po ruce; možná trochu moc ukřičený, občas zbrklý, ale to jí přece nevadí. A už se přece taky trochu změnil. Ve válce všichni tak trochu vyrostli.
Ona měla ráda každého, ať byl jakýkoliv.
Což bylo právě to, co ho bolelo nejvíc. A byl to taky důvod, proč si myslel, že někdy je neudělat nic to největší hrdinství.
Ucítil ji už zdálky: voněla ještě trochu jinak než ten vzduch všude kolem, ještě trochu intenzivněji. Miloval tu vůni. Akamaru zaštěkal.
„Kiba-kun, Shino-kun,“ přivítala je oba tím svým nesmělým, k uzoufání krásným úsměvem. Čekal, co řekne. Doufal. Nevěděl.
„Kurenai-sensei tu ještě není?“
Kibovi se v hrudi něco nesmírně bolestivě sevřelo.

Večer toho dne přišel jako vysvobození. Vůně nezmizela, naopak byla s večerním vánkem ještě o něco jasnější - ale začínal si na ni zvykat, alespoň v rámci možností. Strávil celý den v její přítomnosti, trpěl, šílel a zoufal si, aniž by jí řekl jediné zbytečné slovo. Aniž by se jí sebemenším pohybem dotkl, aniž by ji třeba jen chytil za ruku, pohladil po vlasech nebo po tváři - aniž by na sobě dal cokoli znát. Má být hrdý sám na sebe, nebo se mít za zbabělce?
Byl tak rád, že je tma; a že mu okolní vzduch alespoň trochu chladí rozbolavělou hlavu. Snad první doopravdy příjemný pocit dnešního dne.
Nechtělo se mu jít domů. Toulal se ulicemi Listové, dokud ho nezačaly zábst palce u nohou - i potom zjistil, že už dnes potřetí stojí na tom stejném místě. Točil se v kruhu, aniž by si to pořádně uvědomoval. A pokaždé se zastavil právě tady - jako by kruh snad mohl mít konec, jako by ignoroval jeho pravidla.
Vyskočil na plot; věděl, že by to neměl dělat, ale nedokázal si pomoci. Zadíval se na ten dům. Neměl zdaleka tak dobrý zrak jako ona, ale nepotřeboval to; znal celou tu honosnou stavbu nazpaměť, každičkou její cihlu a záhyb a skvrnu na fasádě. Nespočítal by, kolikrát už tu takhle stál.
Kouzelně rozlehlé sídlo nejsilnějšího klanu v Listové. A někde uvnitř si ona právě myje vlasy. Za chvíli se uloží k spánku, podepře si hlavu polštářem a bude stejně tak jako on marně snít; o svatbě s blonďákem, který letos konečně aspiruje na Hokageho post. S pitomečkem, který ji nechce!
S pitomečkem, kterého přes tohle všechno nikdy nedokázal přestat mít rád.
Úplně stejně nešťastná jako on.

Seděl tam ještě dobrou půlhodinu, než seskočil z plotu a zamířil pryč. Už se neohlížel. Šlo se mu těžce, a mezi mraky právě vykoukla první jarní hvězda.
Věděl, že než tahle hvězda vybledne a inkoust se změní v blankytně modrou, jemu zas bude o něco líp. Na chvíli. Na pár dní, pár týdnů, pár měsíců - kdoví. Než zase jednou zafouká vítr, a...