Nový člen, díl 05

„Sakra... Nesnáším, když musím chodit tak daleko jenom proto, abych někoho zabila.“ stěžovala si Natsumi, když už konečně dorazili k úkrytu a mnula si rameno.
„Pořád si jen stěžuješ, prcku.“ rýpl si Kisame a byl nucen uhnout její pěsti směřující do jeho břicha.
„Radši běž říct Peinovi, že je ten tlustoprd tuhej. Chtěl jsi být snad kápo, ne?“ podotkla s rukama za hlavou a mířila si to do svého pokoje. Kisame nestačil ani nic namítnout, takže mu nezbylo nic jiného, než jít do kanclu za Peinem a vyřídit mu to. Hiroki taky odešel do pokoje sdíleného s Deidarou, který si dával šlofíka na své posteli.

Natsumi si lehla na lůžko a koukala do stropu.
Proč jsem toho týpka vlastně nezabila? Asi začínám fakt měknout, vrtalo jí hlavou. Možná to bylo tím, že ho znala z mládí. Hodně se změnil, hodně vyrostl. Byl vyšší než ona a to je o tři roky mladší. Ale i tak ho poznala na první pohled. Ještě si ho pamatovala jako malého prcka. I jejich první setkání.
Bylo to v zimě. Jí bylo osm a Nejimu pět. Parta kluků Nejiho zahnala do kouta a házela po něm sněhové koule. Neji byl schoulený do klubíčka. Nemohl utéct.
„Hej! Co si myslíte, že děláte?!“ uslyšel Neji hlas před sebou. Podíval se na osobu, která se postavila před něj, aby ho chránila před pěti staršími kluky.
„Ts... Nějaká odvážná, ne?“ odfrkl si jeden kluk se sněhovou koulí v ruce.
„Dovolujete si na mladší? Oh, jak statečné! Dovolujte si na někoho svého věku!“
„Chceš, aby jsme raději zmlátili tebe, než jeho?“ zeptal se ten samý kluk.
„Nebuď tak nafoukanej.“ založila ruce pod hrudí, „Myslíš si, že by jste mě zmlátili?“
„Fajn! Řekla sis o to!“

„Jsi v pohodě?“ zeptala se Natsumi, když už ta parta odešla. Neji kývl hlavou.
„Já jsem Natsumi.“ sedla si vedle něj, „A ty? Jak se jmenuješ?“
„N-Neji Hyuuga.“ odpověděl potichu.
„Tak ty jsi z toho slavného klanu Hyuuga? To je super!“ usmála se na něj. Potom se však její úsměv změnil na bolestný výraz a dívka ještě víc přitiskla svoji ruku na své rameno, které si až do teď držela.
„Pěkně mě zmlátili, srabi. Pět kluků na jednu holku. Ale já jim to jednou oplatím.“ nadávala Natsumi a dívala se naštvaně směrem, kterým odběhli její spolužáci.
„Jsi v pořádku?“ strachoval se Neji.
„Jistě že jsem. Nejsem z cukru. Taky něco vydržím a uzdravuju se rychle.“ ujistila ho a vzhlédla k obloze. Studený sníh padal pomalu a roztával na její tváři.
„D-Děkuji, že ses mě zastala. A omlouvám se.“ ozval se náhle Neji objímaje svá kolena. Natsumi se na něj překvapeně podívala. Potom se jemně usmála.
„Za co se omlouváš?“ zeptala se, ale odpověď nečekala. Přemáhajíc bolest vstala.
„Už by jsme měli jít, nebo něco chytnem.“ sdělila s rukama v kapsách a kulhavým pohybem se vydala směrem domů.

Takhle se Natsumi seznámila s Nejim. Snažila se na to zapomenout, ale tím, že ho potkala, si na to zase vzpomněla.
Od chvíle, kdy se poprvé setkali, tak se stali dobrými přáteli. To se však změnilo, když se stala geninem. Dostala se do týmu. Byla ráda, ale potom zjistila, proč má tak divné oči, kvůli kterým se jí všichni posmívali. Při tréninku svoji schopnost náhle použila proti jednomu ze svých týmových partnerů. Senseie to vyděsilo a ihned to šel nahlásit Hokagemu. Ovšem nevšiml si, že je někým sledován.

„Hokage-sama, chtěl bych vám sdělit jednu zvláštní věc, která mě tak trochu vyděsila. Jedná se o Natsumi. Vypadá to, že má nějaké zvláštní schopnosti, se kterými může ovládat lidi. Viděl jsem to zatím jen jednou, ale přišlo mi to podivné.“ sděloval sensei informace, které měl, třetímu Hokagemu.
„Chápu. Takže to děvče má zvláštní schopnosti, které vypadají nebezpečně. Prozatím bude asi nejlepší, aby při trénincích byli další ninjové, kteří budou sledovat její schopnosti. Souhlasíte?“
„Ano, pane.“ souhlasil. Natsumi, která byla za dveřmi, jejich rozhovor slyšela.
Copak by za moji schopnost neměli být rádi? Vždyť to není nic strašného, proč to hned musí studovat? ptala se sama sebe a raději hned zmizela, aby ji tam nikdo nenačapal.

Další den při tréninku stáli opodál dva členové Anbu a něco zapisovali. Natsumi věděla co. Celou dobu tam však vládla divná atmosféra. Jakoby se nechtěli k dívce přiblížit ani sensei, ani její tým. Trochu ji to štvalo.
Takhle to šlo i dál. Ne, zhoršovalo se to. Párkrát se jí její schopnost vymkla kontrole a opět někoho v jutsu uvěznila. Už jí na trénincích skoro ani nenechali cvičit s nimi.
To se tolik štítí mojí schopnosti? To se tolik bojí? Proč? přemýšlela smutně.
Po tréninku se rozběhla za jedním z týmových parťáků.
„Nechceš něco podniknout, než půjdeme domů?“ zeptala se s milým úsměvem.
„Ne. Nepřibližuj se ke mě. Nemluv na mě, příšero.“ odpověděl chladně. Natsumi se zastavila, neschopná pohybu. Poté sklonila hlavu.
„Proč? Proč je moje schopnost...“ ptala se rozrušeně a do očí se jí začali hrnout slzy, „Proč se toho všichni bojí?! Já jsem si to nevybrala! Tak proč se ke mě chováte takhle?!“
„Už mě nech být. Nechci s tebou mít nic společného.“ s těmito slovy se obrátil a pomalu odcházel. Natsumi stékaly slané slzy po tváři. Bolelo ji u srdce. Před ní se objevili dva Anbu, kteří ji každý den hlídali. Dívka si otřela slzy a zadívala se na jednoho z nich. Do jeho očí. Poté dotyčný zaútočil na svého kolegu.
„C-Co to děláš?!“ zněla jeho poslední slova. Kunai ninji skončil v srdci druhého a ten padl k zemi. Mrtev.
„N-Nedělej to!“ zajíkal vyděšeně, ale to už si dával ke krku další kunai.
„Všichni mi za to zaplatíte. Všichni!“ sdělila rozrušená Natsumi a nechala ninju, aby si podřízl hrdlo. Poté se vydala do vesnice.

„Hokage-sama! Natsumi... Jak bych to řekl. Zaútočila!“ vtrhl do kanceláře bez zaklepání sensei Natsumi.
„Myslel jsem si to. Běž ji najít a zkus ji zastavil. Při nejhorším ji budeme muset zabít. Pro dobro vesnice.“ nakázal. Sensei přikývl a běžel hledat svoji žačku. Když ji našel, stála uprostřed ohromného masakru. Mrtvá těla ninjů se povalovala všude. Všude byla krev. Až na Natsumi. Na té nebyla ani kapka.
Jak je to možné? To je ta schopnost tak strašlivá? zděsil se a rozběhl se proti své žačce, ze které měl strach. Ta se na něj podívala a chytila ho do své techniky.
„Senseii. Vy jste to všechno začal. Nemůžu vám odpustit. Proto budete ten, který vykoná všechnu práci.“ sdělila chladnokrevně. V jejích očích byla nenávist. Nenávist ke všem, kteří se k ní otočili zády kvůli tomu, za co nemohla.
„P-Přestaň, Natsumi!“ snažil se ji přesvědčit, ale bylo to marné. Svými schopnostmi začala nakazovat svému učiteli, aby za ni vraždil každého, kdo byl na dohled. Muže, ženy i děti. Neměla slitování. Vtom se však zarazila před dítětem, které se právě chystala zabít. Byl to Neji. Sice mu bylo teprve osm, ale byl odhodlaný bojovat. Natsumi se na něj překvapeně dívala. Zrychleně dýchala vyčerpáním, protože spotřebovala moc chakry. Poručila tedy svému učiteli, aby si probodl srdce. Ten neměl na výběr a udělal to. Další mrtvý. Dívka začala utíkat. Pryč z Listové vesnice. Doufala, že ji Neji nepoznal.

Devět let strávila putováním po Ohnivé zemi a aby se uživila, sem tam něco ukradla. Bylo to opravdu mizerných devět let. Jednou, když se choulila v jeskyni, protože venku pršelo, zaslechla kroky. Nic nedělala, jen čekala, dokud se neobjeví. Poté co už osobě mohla vidět do obličeje, podívala se mu do očí a aktivovala svoji schopnost. Dotyčný vyndal kunai a dal si jej pod krk.
„Co tu chceš?“ zeptala se neznámé osoby s černým pláštěm s červenými mraky.
„Opravdu zajímavá schopnost. Neboj se, nepřišel jsem tě zabít. Mám nabídku.“
„Nabídku? Jakou?“ zpozorněla.
„Jestli se nechceš přidat do organizace zvané Akatsuki. Celkem dlouhou dobu nám zabralo, než jsem tě našel, takže doufám, že to přijmeš. A mimochodem, jmenuji se Itachi. Itachi Uchiha.“ představil se.
„Itachi Uchiha? Tak to jsi ty, kdo vyvraždil celej svůj klan?“
„Jo. A ty jsi Natsumi, co zavraždila nespočet ninjů, když ti bylo jedenáct?“
„Jo.“ sklopila hlavu, „Takže Akatsuki, jo? Hm... No, stejně nemám co jinýho na práci.“

Přemýšlet nad minulostí nebylo k ničemu. Natsumi myšlenky vyhnala z hlavy a usnula.