Nevýhoda nejmladšího 15 - Svůj slib dodržím!

"Vidím, že jsi v dost dobré kondici... Tak trošku přitvrdíme," rozhodne se Orochimaru. Než si stačím uvědomit, co se děje, vystartují po mně dva hadi. Jednomu se vyhnu, ale druhý mě zasáhne a kousne. Další rána do sbírky, a tentokrát otrávená. Paráda.
"Orochimaru - sama! Copak vy... Nechtěl jste ho pro své nové tělo?" chytne se za hlavu Kabuto.
"Pořád chci, tím si buď jistý. Ještě to nějakou dobu počká, tak teď ho můžeme trochu vytrénovat v boji. Je dobrý, ale může být mnohem lepší. Do doby, než si vezmu jeho tělo, ho přece stihneš vyléčit, ne?"
"Samozřejmě, Orochimaru - sama, ale..."
"Skvěle! Takže ho můžeme naučit slušnému chování!" vykřikne Orochimaru. Napřáhne se a kopne mě. No tak, chci aktivovat Sharingan! Jak se to vlastně dělá? Asi se budu muset obejít bez něj. Orochimaru se chystá k další ráně, ale já uskočím. Cítím, jak mi celým tělem proudí adrenalin.
"Tss... Tak ty se budeš pořád vzpouzet?" zasyčí Orochimaru otráveně.
"Já se budu vzpouzet, dokud budu dýchat!" ujistím ho. Jsem Uchiha a mám Ohnivou vůli. Nevzdám se, nikdy.
"Mrně jedno drzý..." zamumlá Orochimaru. Asi ho už začínám pořádně štvát. Výborně, aspoň to tady není taková ztráta času. "Kabuto! Zavolej Severeho! Ať naučí slušnému chování tady mladého Uchihu on," rozkáže Orochimaru. Nechápu, jak je možné, že má ten Slizoun tolik poskoků. Vždyť na ně všechno hází. To je samé: Ty ho vyleč, ty ho zmlať, ty ho přines... Chová se jak panovačná královna. Možná zkusím zorganizovat vzpouru, až mě strčí někam do cely. Sasuke Uchiha, vůdce revoluce... Zní to hezky. Jestli tady umřu, jako že asi ano, tak by se na mě aspoň hned nezapomnělo.
"Volal jste mne, Orochimaru - sama?" přispěchá nějaký hromotluk. Asi ten Severe. Další vymytý mozek. Začíná mě to deprimovat. Kdyby ale mým jediným problémem bylo, že tady není nikdo na mé intelektuální úrovni, dalo by se to vydržet. Problém ale nastává, když mě ti pitomci mlátí. Noha i rameno dost bolí, začíná mi dělat potíže udržet se na nohou. A teď mám dostat další nakládačku. Jau.
Bojím se. Proč to musím pořád dokola říkat? Za celý život jsem tuhle myšlenku vždycky zapudil, ale teď si to musím přiznávat častěji a častěji. Poslední dobou mockrát nemám daleko k slzám. Poslední dobou... Jak dlouho to je, co jsem byl doma? Nemám nejmenší tušení, kolik dnů uběhlo od té doby, co jsem se ráno nechal oblbnout a zajmout. Myslím, že kdyby se mě pokusili chytit znova, asi bych se už ubránil. Jestli se odtud dostanu, o čemž silně pochybuju, vrátím se domů o tolik silnější a zkušenější... Nic nechci tolik jako to, aby doma viděli, jak jsem se zlepšil. Musím utéct. Nějak, jakkoli. Musím se vrátit domů.
"Ty jsi byl drzý na Orochimara - sama?" zaječí najednou hrubý hlas a mně málem rozskočí hlava bolestí. Zajiskří mi před očima. Snažím se zorientovat, ale to už přijde další rána, do břicha. Nemůžu popadnout dech, jen se svíjím v bolestech. Měl jsem víc poslouchat, o čem se Orochimaru s tím Severem baví, a ne plánovat revoluci. Mohl jsem zareagovat. Pozdě, zmeškal jsem šanci bojovat. I teď se snažím zvednout, ale bolí mě úplně všechno a jak přibývají rány, tak se zvětšuje bolest. Tomuhle chlapovi je jedno, co se mi stane. Původní únosci mě zabít nemohli, protože pak by rodiče nezaplatili. Orochimaru nejdřív chtěl moje tělo šetřit, ale já blbec jsem byl moc upřímný. Už mi se naskýtají jenom dvě možnosti - pomalu umírat nebo čekat na zázrak. Bohužel, zázrak se ne a ne dostavit. Takže mi zbývá pomalá, bolestivá smrt. Proti své vůli ucítím na tváři slzy bolesti, smíchané se slzami strachu a lítosti.
"Bulí, mrně jedno. A pak že se nevzdává," slyším v dálce něčí hlas. Nemám sílu nic dělat, můžu jenom ležet a čekat na vysvobození.
"Nepřestávej, Severe. Byl drzý, musí se naučit chovat," pobídne Orochimaru mého mučitele, když na chvíli přestal.
"Jak si přejete, Orochimaru - sama," zašklebil se hnusně Severe a uštědřil mi další ránu do ruky. Něco křuplo. Moje paže. Au! Noha. Slzy mi nezadržitelně stékají po obličeji. Prosím, ať už přestane! Ale konec je v nedohlednu.

***
Nemám opravdu nejmenší tušení, kde by mohl Orochimarův úkryt být. Asi jsem zešílel, nemám žádný plán. Ale poprvé můj plán taky zněl: Najít Sasukeho. Takže jestli se tím samým plánem budu řídit i teď, měl bych se k němu zase dostat. A tentokrát už to nezvorám. Je to nejdůležitější úkol, jaký jsem kdy měl. Jestli zklamu, můžu se jít oběsit, protože bych těžko dokázal žít s vědomím, že jsem Sasuke nedokázal ochránit.
Doběhnu na první rozcestí. Kam teď? Sasuke je levák, tak doleva. Prosím, ať jdu správně!

Běžím už hodně dlouho. Krajina kolem mě se změnila, les pořádně prořídnul a louky nahradila suchá zem. Nacházím se v absolutní pustině, nikde nic, nikde nikdo. Asi jdu úplně špatně, ale na světě je tolik směrů a jenom jeden vede k Sasukemu, že snad ani nejde vybrat ten správný.
Běžím tedy dál a hledám cokoli neobvyklého. Pokouším se vyždímat z Sharinganu maximum. Prosím, ať ho najdu!
Nemám moc přehled o tom, jak dlouho je můj bráška pryč. Asi týden? Dva? Mám o něj hrozný strach. Každou vteřinou se jeho šance na přežití snižují, jenom proto, že má neschopného bratra. Copak jsem rodičům nesliboval, že Sasukeho budu chránit? Copak jsem to neslíbil Sasukemu? Tenkrát, když na Konohu útočil Kyuubi.
"Ať se stane cokoli, ochráním tě." To jsem mu slíbil. A únos, to přece patří mezi "cokoli". Ten slib musím dodržet, i kdyby mě to mělo stát život. No, ale asi by bylo lepší, kdybych z toho taky vyvázl živý, abych mohl Sasukeho odnést domů, myslím, že sám to určitě nezvládne. Netrefí a určitě je hrozně vyčerpaný. Taky silně pochybuji, že můj bráška bude v pořádku. Zranili ho přece už v tom údolí. Orochimaru mu potom na sto procent ublížil ještě víc.
Už jsem se s tím setkal, s těmi odpornostmi, jichž je Orochimaru schopen. Z těch znetvořených těl jsem málem omdlel, a zamávalo to i s mnohem staršími a zkušenějšími ninji. Jenže tenkrát to byla cizí těla, patřívala lidem, které jsem ani nezažil. Ale jestli takhle najdu mého Sasukeho... Ne! Orochimaru mu přece neublíží, když tak chce jeho tělo pro sebe. Ale kdo ví, jak probíhá stěhování Orochimarovy duše a co mu předchází...
Co to bylo? Cítím odpornou chakru! Na místě se zastavím. Hledám cokoli, co sem nepatří. Hm, je obvyklé, aby uprostřed vyprahlé pustiny čnělo obrovské kamenné cosi? Zřejmě ne. Že bych byl u cíle?
Přiskočím k té "budově" a pozorně si ji prohlížím. Ta chakra je ještě blíž - a rozhodně není jedinečná. Ta, kterou cítím nejsilněji, se mi nejvíc hnusí. Pátrám po chakře svého brášky, ale marně. To přece nic neznamená, není mrtvý, v žádném případě... Prostě je moc malý a nemá ještě tak výraznou chakru...
Musím se dostat dovnitř, OKAMŽITĚ. Začnu hledat vchod jako smyslů zbavený. Když počtvrté oběhnu celou skrýš a pořád nic, naštvu se. Smůla, promiňte mi, šutry.

***
PRÁSK!
Najednou se ozvala šílená rána. Severe mě přestal mlátit a kopat, Orochimaru konečně schoval jazyk do pusy a Kabuto zmlkul.
"Co to...?" diví se Orochimaru.
PRÁSK! A další, mnohem silnější. Teď už to zdi moc neustály a spustil se kamínkový déšť.
"Severe! Běž a zjisti, co se děje!" přikáže mu Orochimaru, evidentně nervózní. Chytne mě za vlasy a vytáhne do stoje. Nenávidím, když mě někdo tahá za vlasy, ale naštěstí mě to nebolí. Maminka se mě odmalička pokouší učesat, takže jsem proti bolesti z tahání dost odolný.
Bohužel to samé nemůžu říct o zlomeninách, pohmožděninách, ranách a já nevím o čem ještě. Ta bolest se pořád nezmenšuje. Aspoň už ovládám slzy. V žádném případě se nesmím znova rozbrečet!
"Radši půjdeme do..." Orochimaru nedokončí větu. On i Kabuto úplně ztuhli. Dívají se opačným směrem než já. Co je mohlo tak vyděsit?
"TY ODPORNEJ HADE, OKAMŽITĚ HO PUSŤ!!!" zakřičí někdo. Ale ten hlas... To není někdo, to je bráška! S vypětím všech sil otočím hlavu. Opravdu, je tady! Přišel si pro mě!
Mezitím otřesy sílí. Přestává tady být bezpečno. Ale Orochimara očividně zajímá jenom bráška.
"Drž ho, Kabuto!" Orochimaru mě hodí na svého poskoka. Ten mi okamžitě přiloží kunai ke krku, jako poprvé.
"Ani se nehni!" zaječí hystericky na brášku. Ten ho ale nevnímá, už ví, že mě nezabije. Radši mě bude mít doma s pořezaným krkem, než tady, polomrtvého, ale bez škrábnutého krku. Naprosto s bráškou souhlasím, radši budu doma bez ruky než u Orochimara.
Bráška se k nám vrhne, ale Orochimaru skočí před něj. Kabuto se i se mnou naopak ztáhne dozadu.
"Pusť mě!" zaječím a z posledních sil ho kopnu. Stisk nepovolí ani o milimetr. Strop nad námi se třese víc a víc...
"Spadne to na nás!" křičím hystericky, ale Kabuto mě ignoruje. Jsem úplně vyčerpaný, ale pořád se snažím vykroutit. Nejde mi to. Bráška mi chce jít na pomoc, avšak boj s Orochimarem ho plně zaměstnává. Opravdu se rvou na život a na smrt. Kdybych nevěděl, že bráška nikdy neprohrává, vážně bych se o něj bál.
ŽUCH!
Těsně vedle nás spadl těžký balvan, a hned ho následovaly další a další. Kabuto mě pustil a přemístil se. Chci utéct, musím se dostat k bráškovi, ale kameny padají rychleji a rychleji a čím dál hojněji...

***

No tak, Itachi, snaž se! TEĎ NESMÍŠ ZKLAMAT! Orochimaru na mě skočil zezadu. Jen tak tak jsem se mu vyhnul a zasadil mu ránu katanou. Orochimaru použil klony, ale můj Sharingan samozřejmě našel toho pravého. Stačí jedna dobře mířená rána...
"Bráško!" uslyším zoufalé volání o pomoc. Prudce se otočím a spatřím Sasukeho, jak mizí pod obrovskou lavinou kamenů. Padá jich víc a víc, celý strop se bortí! Orochimaru už na nic nečeká a rychle mizí. Každou vteřinou se to tady zbortí celé. A Sasuke je úplně vespod, pod několika-tunovými balvany...
"To nemohl přežít... Nemá to cenu... Už můžeš zachránit jen sebe... Uteč!" nabádá mě pud sebezáchovy. Jenže co je pud sebezáchovy v porovnání s bratrskou láskou! Ten pitomý, tichý hlásek umlčím. Můj rozum, myšlení a zkušenosti ninji, všechno mi říká, že můj Sasuke nemůže být naživu, ale to není pravda... TO PROSTĚ NENÍ PRAVDA! Sasuke žije, určitě, ale musím ho rychle dostat ven...
Vrhnu se na hromadu, pod kterou zmizel můj bratříček. Otřesy stále nabývají na síle, ale ani mě nenapadne zmizet odtud, bez Sasukeho ne. Dokud bude třeba jenom nepatrná naděje, že můj bráška žije, nenechám ho tady.
Odhazuju jeden kámen za druhým, ale pořád přibývají. Naštěstí jsem rychlejší a hromada se pomalu zmenšuje.
Teď už musím být pozorný, každou chvílí na něj můžu narazit. Odhodím další kámen a... Dětská ruka! Úplně celá zkrvavená. Udělá se mi mdlo, ale co nejrychleji odhodím další kameny.
Našel jsem ho. Vypadá naprosto příšerně, úplně zkrvavený a poškrábaný. Nevidím, že by se zvedal hrudník. Nehýbe se, nemluví, nevykazuje žádné známky života.
Tu chvíli, kdy zjistím, jestli se můj život zhroutí nebo ne, odložím na později. Teď se musíme dostat ven.
Smetu ze Sasukeho posledních pár kamínků, co nejopatrněji ho zvednu a hodím si ho na záda. Podvědomě čekám, že mě okolo krku sevřou jeho ruce, ale Sasukeho paže jenom bezvládně visí. Snažím se to ignorovat a raději běžím ven. Vyhnu se pár kamenům a mířím k otvoru, kterým jsem sem předtím vlezl.
Už je skoro zapadaný, ale malá skulinka tam ještě je... Sundám si Sasukeho ze zad a vezmu ho do náručí - nechci, aby se ještě víc poškrábal. Rychle se protáhnu malým otvorem a konečne jsme venku. Hned, jak doskočím na zem, se rozběhnu.
Chci být co nejdál od možného místa umrtí mého brášky. Taky se asi snažím oddálit chvíli, kdy se dozvím pravdu. Ale už bych neměl otálet, jestli se nade mnou vyšší moc slitovala a Sasuke žije, musím ho ošetřit.
Lehce dopadnu na travnatou zem. Běžel jsem tak dlouho, až jsem se dostal znova do lesa.
Jemně a opatrně položím Sasukeho do měkké trávy. Je opravdu hrozně poraněný. Celý zkrvavený, ruka a noha v nepřirozeném úhlu, samá modřina nebo hluboká rána. Pořád se nehýbe a nepozoruju zvedající a klesající se hrudník, žádný důkaz dýchání. Zhluboka se nadechnu a natáhnu dva prsty. Těmi prsty, ukazováčkem a prostředníčkem, jsem Sasukeho vždycky šťouchal do čela, když jsem ho chtěl pozlobit. Nyní ale nemířím na čelo, nýbrž na krk, na místo, kdy by mělo tiché ťukání dokazovat život.
Zavřu oči, zatajím dech a přiložím prsty na bratříčkův krk...