Nevýhoda nejmladšího 14 - Pokus číslo 2

Umím číst už tři roky. Za ty tři roky jsem stihl přečíst hodně knížek, takže mám na svůj věk velkou slovní zásobu. Tak to
aspoň říká můj učitel, když se s ním o něco hádám. Argumentuju totiž trošku na vyšší úrovni než moji vrstevníci.
Nicméně, ze všech slov, co znám, mě nenapadá ani jedno, které by bylo schopno vystihnout chuť té "zeleniny." Já měl vždycky za to, že padouši si žijí v obrovských palácích, mají spoustu služebnictva a neustále jedí vybrané lahůdky. Jenom sem tam někoho vydírají či unesou. Orochimaru je úplně klasický zloduch a ten Kabuto stoprocentně splňuje požadavky na ideálního poskoka. Absolutně tedy nechápu, proč Orochimarova základna připomíná doupě sedmihlavé saně.
A co teprve to jídlo! To se ten Orochimaru živí myšma, že tady není nic poživatelnýho? A Kabuto ze samé podlízavosti kopíruje divné stravovací návyky svého šéfa? Nejspíš ano, jinak by mu bylo jasné, že zelenina se jí čerstvá, vařená, někdy zmražená, ale ne ta stará sto let a vyválená ve špíně.
"Nemám hlad," oznámím radši Kabutovi. Preferuji prázdný žaludek před otravou.
"Když myslíš..." Kabuto nechá talíř na stole, chytne mě za nadloktí a vytáhne ze židle.
Kdybych byl doma a cítil se tak, jak se cítím teď, už dávno ležím v posteli s teploměrem v puse, horkým čaje na nočním stolku, bráškou s knížkou v ruce vedle sebe, zatímco táta volá doktora a uklidňuje mámu, že vážně neumírám. Bohužel, tady se o mě asi těžko bude někdo takhle starat. Právě naopak, tady mě pořád někam vláčí, bijou, zvedají... Začíná mi to lézt krkem.
Třeba teď musím klopýtat další chodbou a Kabuto mi drtí ruku. Nemám ho rád pořád víc a víc.
Zatáčka, další chodba, doleva, doprava, rovně, dolů, doleva... Jak je to tady velký? Nějak zvlášť se sice na setkání s Orochimarem netěším, mám neodbytný pocit, že skákat radostí z toho asi nebudu, ale ať už se bude dít cokoli, musí to být lepší než pořád jenom chodit. Chození. Kdo to vůbec vymyslel? Běhání je mnohem lepší. Je rychlejší, zábavnější a lepší k tréninku. Kdybych tady byl s bráškou, mohli jsme si dát závody, nebo hru na schovku. Tenhle úkryt by se dal využít jako dokonalé bludiště. Jenže to ne. Já jsem tady s jakýmsi Slizounem a jeho poskokem, který ho evidentně až nezdravě zbožňuje. Ideální partneři ke hře.
Konečně, konečně se prostředí mění. Vcházíme do velké místnosti s opravdu vysokým stropem. Není tady skoro nic, jenom jeden člověk. Vysoká postava v kimonu s dlouhými, černými, mastnými vlasy a hnusným úsměvem. Sedí na jakémsi trůnu. Orochimaru si asi potrpí na hororové prostředí se vším všudy. Nedivil bych se, kdyby na mě najednou vyskočil zoombík. Ale asi by mi to bylo milejší než muset jít k Orochimarovi blíž jak na deset metrů. Bohužel se obávám, že k tomu budu donucen.
"No výborně, můžeme začít s tréninkem!" prohlásí spokojeně Orochimaru, když si nás všimne, "takže, Sasuke, rovnou ti vysvětlím, o co tady půjde."
"Nemůžu se dočkat," ušklíbnu se.
"Jak to mluvíš s Orochimarem - sama?!" vyjede na mě Kabuto.
"S použitím sarkazmu," vysvětlím mu.
"Cože?!" reaguje šokovaně.
"No s použitím takzvané útočné ironie," dám se do vysvětlování, "I když říkám, že se nemů..." Rána a já letím vzduchem. Zase. Pomalu si začínám zvykat. Kabuto je psychicky na úrovni jednoho kluka ze třídy, Naruta. Něco neví a když mu to ostatní chtějí vysvětlit, začne vyšilovat. Po světě chodí vážně hrozně moc blbců.
"Kabuto! Nenič moje tělo!" ozve se Orochimaru.
"Ehm... moje tělo?" Kabuto se Orochimara ani nedotkl, jenom mě, mého těla...
"Ano, repektive moje budoucí tělo. Já jsem ti to ještě neřekl?" uchechtne se Orochimaru, "je to moje speciální technika. Až přijde čas a moje současná tělesná schránka již nebude funkční, převtělím svou duši do jiné, lepší, hezčí, mladší... Konkrétně i s mnohem větší zásobou chakry a kekei - genkai." Podlomí se mi kolena. Zase se mi začíná dělat mdlo. Takže moje tělo má být... A co jako já? Já jako Sasuke? Kam zmizí moje vědomí?
A znova se začínám třást. Už jsem náladový jak nějaká puberťačka. Chvíli hrdina, co zachová vždy chladnou hlavu, a chvíli třasořitka, co se ani neudrží na nohou. Budu muset zabrat - rozhodně chci před Orochimarem a Kabutem hrát tu první roli.
"Ale copak, vylekal jsem tě snad?" popichuje mě Orochimaru. Skvělé, takže jsem za třasořitku.
"Já se nebojím!" ohradím se, "jenom chci, abyste věděl, že já radši umřu, než abyste si vzal moje tělo! Je to divný a nechutný!" křičím na něj. Nesnáším, když mi někdo říká, že se bojím. To se potom i přestanu bát, jak mě to naštve.
S Orochimarem to ani nehnulo.
"Tak se uklidni, maličký. Radši mi pověz, kdy jsi se narodil?" vyzvídá Orochimaru.
"Co je vám do toho?"
"Chci vědět, jak přesně mám staré tělo."
"Hm... 56. ledna 3023." Ani se nenaděju a ucítím hroznou bolest. Tentokrát mě nakopnul do břicha sám Orochimaru. Hrozně to bolí, až se proti své vůli zkroutím. No tak! Jenom jedna rána, musím být silný, já nejsem slaboch! S vypětím všech sil se držím na nohou a stojím relativně rovně. Ale je mi na omdlení.
"Tak znova! Tvoje datum narození!" Orochimarův tón se dočista změnil. Předtím mluvil úlisně a, no prostě tak trochu jako úchyl. Teďka zní hrozně brutálně. Asi bych to měl radši vyklopit, kvůli takové blbosti nechci mít rozmlácený obličej.
"23. července 2005," vypravím ze sebe a snažím se mluvit sebejistě a nebojácně, bohužel, můj hlas mě zradil a zněl jenom jako zlabé kuňkání.
"23. července... Výborně! Tak to vypadá, že po zlém to půjde, viď?" pochvaluje si Orochimaru opět hlasem úchyla. Tak nevím, možná je přece jen ten hororový lepší. Rozhodně se z něj nezvedá žaludek.
"Tak tedy... Jsi dost hubený, měl bys nabrat trochu svalové hmoty. V Konoze na malé ninji - učedníky nikdy moc netlačili, ovšem v dnešní době se to ještě stokrát zhoršilo." To bych se hádal. Iruka - sensei nás honí jako psy, skoro každý den někdo omdlí. Já ke své velké hrdosti mohu prohlásit, že jsem jediný ze třídy, kdo se zatím pořád udržel na nohou až do konce. Ale ani moje fyzička asi nebude stačit na Orochimara.
"Tak, dvacet kliků, teď hned!" rozkáže a tváří se, jako by mě to mělo úplně odrovnat. Původně jsem měl v plánu ten jeho trénink sabotovat, ale dvacet kliků... To má jako být trénink?
S potlačovaným smíchem se sehnu, opřu ruce o podlahu a začnu střídavě klesat a zvedat se. Dolů, nahoru, dolů, nahoru, a takhle dvacetkrát. Mám to hotové ani ne za deset vteřin. Ten Kabutův výraz je vážně k nezaplacení!

***

Nevím, jak dlouho jsme stáli v tom dešti. Mně to připadalo jako věčnost. Nakonec ale přišla Zira, chtěla zjistit, co se stalo. Stačil jí jediný pohled do našich tváří a uvědomila si, že my jsme našeho benjamínka zpátky nezískali.
Byla hrozně duchapřítomná. O ostatní děti se postarala skoro sama a ještě nás zvládla utěšovat. Ale když jsem viděl, jak se sem tam letmo objala s Adorem, hrozně mě to zabolelo. Její slova typu: "Nebojte se, Sasuke je silný kluk, zvádne to," nebo "Orochimaru mu neublíží v dohledné době, vždyť se tak malý!" mě ještě víc drásala duši. Ano, Sasuke je silný, ale na svůj věk. Kdybych měl říct, které sedmileté dítě by s největší pravděpodobností přežilo neuvěřitelně dlouhé odloučení od rodiny, neustále se opakující fyzickou bolest, věznění ve špinavých podmínkách bez pořádného jídla a pití, vsadil bych na Sasukeho. Jenže i v Sasukeho případě je ta pravděpodobnost nižší než 10%.
Co vlastně bude teď? Jsme na cestě do Konohy. Je to blíž než do vesnice Ziry, takže děcka odvedeme k nám a odtamtud si je jejich rodiče vyzvednou. Ale nemám nejmenší tušení, co se bude dít v záležitosti se Sasukem. Rodiče to určitě nenechají jen tak, jenže pátráním po Orochimarově úkrytu je permanentně pověřená jednotka jouninů už deset let. A stále žádné výsledky. Jaká je pravděpodobnost, že ho najdou dřív, než Sasukemu ublíží? Vím to já, ví to táta a ví to i máma. Nejvýš jedna miliontina promile.
To mám jen sedět doma a čekat? A na co? Na záchranu svého brášky, která nikdy nepřijde? To nezvládnu, z toho se zblázní. Musím uvažovat rozumně a rychle. Přece jenom, neměl jsem tušení, kde Sasuke je, a našel jsem ho. Jsem ten největší pitomec na zemi a zasloužil bych si hodit do Tartaru, ale našel jsem ho. Mohl bych to dokázat znova?
Musím to dokázat znova. Teď ale půjdu sám, rodiče mě jenom rozptylují a zpomalují. Když je řeč o pomalosti, měl bych vyrazit, a to TEĎ HNED.
"Tati?" prolomím ticho. Sedíme kolem vyhaslého ohně, já, máma, táta, Zira a jedenáct spících dětí.
"Ano?" zašeptá. Má huhlavý hlas, jako by zadržoval pláč. O to se máma vůbec nepokoušela, proudy slz tekoucí po své tváři naprosto ignorovala a jen hleděla do prázdna. Musím jí Sasukeho přivézt zpátky.
"Já pro něj půjdu," oznámím mu tiše, ale rozhodně.
"Cože? Ne, Itachi, to v žádném případě," začne mi to zakazovat. Čekal jsem to, ale mně už to nerozmluví nikdo na světě.
"Máme jednoho syna prakticky mrtvého, a ještě máme Orochimarovi jako dárek na poděkovanou poslat toho druhého? Zbláznil ses?"
"Tati, já se tě neptal, já ti to oznamoval. Ty ani máma nejste ve stavu na to, aby jste někam šli. Oba jste na pokraji zhroucením. Já ještě schopnost rozumně uvažovat úplně neztratil. Mám čistou hlavu a jen jeden cíl. Orochimara se nebojím, nemá proti mně šanci. A já ho navíc nechci porazit, chci jenom zpátky svýho malýho brášku. Je to moje povinnost, chránit ho," snažím se tátu uklidnit. Opravdu nechci, aby se z mého odchodu sesypal. Naštěstí se mi povede přesvědčit ho o zdaru své mise.
"Ale... Tak dobře. Ale prosím, Itachi, buď opatrný," šeptne táta. Uvědomil si, že půjde, ať mi řekne cokoli.
Myslím, že mi v tom máma chce zabránit, avšak teď je tak zmožená, že na to prostě nemá sílu. Jenom ke mně upře prosebný pohled, který říká: "Neztrať se mi i ty!" Usměju se na ni a snažím se do toho úsměvu vložit co nejvíc pozitivního.
"Neboj se, mami. Dostaneš Sasukeho zpátky, brzo nás budeš mít oba dva zase doma." Letmo ji políbím na tvář a raději se rychle otočím a vydám na cestu. Tentokrát tu setinu vteřiny neztratím.