Nevýhoda nejmladšího 13 - Orochimarova skrýš

Najednou všechno zmizelo, na chvilinku jsem měl strašně divný pocit, jako by tak nějak nic nebylo hmotné, ale ten pocit zmizel stejně náhle, jako přišel. Zase jsem se mohl nadechnout a znovu jsem pocítil svoje tělo, podlahu a vzduch okolo. Ten se ale dočista změnil. Ještě před chvílí byl čerstvý a právě osvěžený deštěm, ale ten tady je tak odporně zatuchlý. Je cítit... krví. Zase se mi začínají třást kolena. Před malinkou chviličkou jsem byl úplně plný adrenalinu, ale jak jsme se přemístili, tak nějak ze mě vyprchala všechna síla. Už se ani nesnažím Kabutovi vykroutit. Nemá to cenu, odtud se stejně nedostanu. Už tady není nikdo, kdo by potřeboval mou pomoc, ten, kdo bude trpět, budu já, a to mi nevadí ani zdaleka tolik, jako mi vadilo, že trpí ostatní. Ale to neznamená, že mi to nevadí. Tak či onak sebou přestanu mlít, už na to vážně nemám sílu. Ale hned, jak se uklidním, mě Kabuto pustí. Spadnu na zem a ani mě nenapadne se zvedat. Už skoro nic nevnímám, jenom tu hroznou bolest, strach a zoufalství. Slyším, jak se Kabuto s Orochimarem o něčem dohadují. Je mi to jedno, ať si na mě vymyslí, co chtějí. Jsem tak unavený... Zavírám oči a chci omdlít, ale nějaká síla uvnitř mi říká: "Nesmíš! Buď vzhůru! Zůstaň ve střehu!" Mám chuť poslat svoje instinkty do háje. Já už nemůžu být ve střehu ani minutu. Chci už jen jedno. Spát...

Zase otevřu oči. Rozhlédnu se kolem sebe. Nechápu to. Teď jsem přece ležel na podlaze, a najednou jsem tady... Asi jsem usnul, ale nepřipadám si ani trochu odpočatě. Jak bych taky mohl. To, na čem ležím, je spíš dřevěná deska, kterou někdo postavil na čtyři kůli a ledabyle stloukl. Je mi hrozná zima, ani tady není nějaká přikrývka. Doma jsem zvyklý na měkkou postel, čistou a voňavou peřinu, asi pět polštářů a svoje plyšáky. Já vím, že je to trochu dětinský, ale mně se s mým dráčkem tak dobře spí. Bez něj neusnu, ledaže jsem opravdu hodně unavený, ale to se pak hned probudím. Asi se to stalo i teď. Celkově toho má tahle místnost s mým pokojíčkem společného hodně málo. Čtyři stěny a strop. Konec. Žádná okna, žádné světlo, žádná postel, žádný stůl, žádné skříňky, žádný koberec ani záclony, žádné hračky ani knížky. Žádný domov. Na tváři mě zašimralo něco mokrého. Slza, a ne jediná. Nechci brečet, nejsem slaboch, ale... Tolik se mi stýská! Znovu se mi vybavuje maminčina zoufalá tvář, bráškův výraz hrozné bolesti a ten smutek v tátových očí. Chci domů. Moc a moc. Tady to nevydržím. To už se slzy začnou valit v hojnějším počtu a já propukám v bezútěšný pláč. Nepamatuju si, že bych se někdy cítil takhle mizerně. Tenhle pocit jsem ještě nikdy nezažil. Nikdy jsem si nepřál umřít, ale teď mi to připadá jako tak lákavá možnost.
Když umřela babička, tak mi maminka vyprávělo o posmrtném životě. Hodně lidí si myslí, že je nebe a peklo. Maminka ale ne a já tím pádem tuhle teorii taky nezastávám. S mamkou věříme, že po smrti je všechno dobré, ať už se za života stalo cokoli, protože když někdo udělá něco špatného, je to proto, že se předtím cítil špatně. A potom se cítí špatně někdo jiný. Je to kruh, který se po smrti zastaví. To je vše odpuštěno, a vy můžete být se svými blízkými a znova a znova se vracet na místa, kde jste to měli nejraději. Po smrti pro vás existuje jen to, co jste milovali. Zase budu s babičkou. Moc si na ni nepamatuju, byly mi jenom tři roky, když umřela, ale měla oči jako maminka a já mám pořád v paměti ty chvíle, kdy mě houpala na klíně a nechala mě podle libosti dovádět s jejími koťaty. Už se na ni těším. Opravdu hodně. Znovu zavřu oči a doufám, že tentokrát naposledy.

"Hej, skrčku! Vstávej!" zařve mi někdo přímo do ucha. Já se těšil na babičku, a místo toho jsem pořád tady. Ale i tak... Pořád cítím radost, že žiju. Pitomý pud sebezáchovy, co si o sobě myslí, říkat mi, z čeho mám mít radost?
"Tys mě snad neslyšel?" ozve se znova. Ach jo. Pomalu otevřu oči a ještě víc se schoulím do klubíčka. Nade mnou se tyčí zase někdo jiný. Nějaký kluk s šíleným úsměškem na tváři. No, kluk. Tomu už třicet bylo.
"Máš zarudlý oči, mrně. Miminko plakalo? Chtělo by zpátky k mamince?" vysmíval se mi.
"Když to říkáte, tak já bych zpátky k mamince chtěl," odpovím. Řekl bych, že jeho otázka byla řečnická, ale mě už to nezajímá. Vím, že za chvíli umřu, tak proč si ještě neužít trochy legrace coby smrtelník?
"Cos to říkal? Nejsi trochu drzej?" rozeřve se zase. Tentokrát ale nezůstane jen u toho. Popadne mě za tričko a zvedne do vzduchu. Čekám ránu, ale ta se ne a ne dostavit. Místo toho si mě přehodí přes rameno a někam mě odnáší.
Po tom krátkém odpočinku mám přece jen o trochu více síly a už mám zase náladu bojovat. Co mě to předtím napadlo? Umřít? NE! Já to vydržím, vydržím cokoli, a jednou se vrátím domů. Je mi jedno kdy, ale jednou určitě.
Začnu sebou mrskat. Dokonce se mi povede ho kopnout a na tváři onoho muže se objeví bolestivá grimasa.
"Ty mrňavej z***de! Jen počkej, až na tebe budu moct, já tě tak zmlátim, že na to do smrti nezapomeneš!"
"Co je to z***?" Nemyslím si, že má otázka byla hloupá, prostě si chci rozšířit svou slovní zásobu, ale ten chlap znova vztekle zařve a začne mumlat další slova. Většině z nich nerozumím, ale mám pocit, že jedno už jsem slyšel. Bráška ho nedávno zařval, když zakopl a zřítil se ze schodů. Máma mi tenkrát rychle zacpala uši a tvářila se hrozně pohoršeně. Tvář tohodle chlapa ale taky nevypadá nejveseleji. Už budu radši zticha, zdá se mi, že je to cholerik.
Nějakou dobu jdeme chodbou. Začíná se mi dělat zle. Pach krve všude okolo je mi odporný, už jsem hrozně dlouho nejedl ani nepil a mám tak hnusně prázdný žaludek. Navíc mě ten chlap drží hlavou dolů. Vůbec to není pohodný, a ještě se mnou tak hází a jak jde, tak se kolíbá ze strany na stranu. Už je mi vážně špatně.
Ať už mě postaví na zem! Nesnáším, když jsem hlavou dolů, nevadí mi, když se hodně točím na kolotoči nebo houpu na houpačce, ale hlavu musím mít nahoře, jinak to mívá katastrofální následky. Jak jednou zjistil náš bratranec Shisui, když si chtěl popovídat v klidu s Itachim a já jsem jim tam pořád lezl. Chytil mě za kotníky, zvednul vysoko do vzduchu, ignoroval bráchovo varování, zatřásl se mnou, potom mě postavil na nohy a nakázal mi, ať odejdu. Myslím, že dodnes lituje, že se mnou třásl vzhůru nohoma. Měl na sobě tenkrát svoji oblíbenou košili a od té doby už ji nikdy nenosil. Mám dojem, že stejný osud potká i zde přítomného, jestli mě okamžitě nepustí.
Sláva! Konečně jsme u cíle. Zase stojím, ale zle je mi pořád.
"No to je dost, že jste tady. Už jsem po vás chtěl vyslat pátrání." Ale ne. Zase ten hnusný, úlisný hlas. Orochimaru.
"Vzpouzel se, pane."
"Promiň, ale to jsi tak neschopný, že si nedokážeš poradit se zraněným, vyděšeným děckem? Běž si po svých!" S těmi slovy muž odejde a Orochimaru se otočí ke mně. Udělá se mi ještě hůř a Orochimaru si toho všimne.
"Kabuto, dej mu něco na žaludek. Je celý zelený a já vážně netoužím po tom, aby mě ohodil."
"Myslím, že by se spíš potřeboval najíst a napít, Orochimaru - sama," řekne Kabuto. Je to snad první rozumná věc, co vypustil z úst.
"No tak mu dej jídlo a pití, prostě zařiď, ať se nemusím bát vyskytovat se v jeho přítomnosti!" rozkáže mu Orochimaru.
Sice mám opravdu hlad, ale na druhou stranu, docela by se mi hodilo, kdyby se ke mně Orochimaru nechtěl přiblížit.
"Rozkaz!" zasalutuje Kabuto a nejspíš to myslí vážně. Kdyby mi nebylo tak mizerně, asi dostanu záchvat smíchu. Kabuto mě chytí do náruče a zdvihne do vzduchu. Snaží si mě držet co nejdál od těla. Ani se mu nedivím, ale aspoň mě nese hlavou nahoru. Tentokrát se ho nesnažím kopat, přece jenom, dá mi najíst, a i když je mi jasné, že jako od maminky to nebude, bude to jídlo.
Kabuto mě odnesl do nějaké další místnosti. Myslím, že v hodně hodně hodně chudé rodině by mohla zaujímat místo kuchyně... ale asi tak před sto lety. Je tady jenom stůl, pár židlí a nějaká skříňka. Kabuto mě posadí na jednu z těch židlí a urychleně se vzdálí se skříňce. Něco tam kutí, a najednou přede mnou stojí sklenička vody. No, vody - něčeho, co možná kdysi bývalo vodou, a to pěkně špinavou.
"Vypij to," pobídne mě Kabuto. Podívám se na něj jako na blázna. To mám vypít tuhle břečku? Špinavá voda na nádobí je v porovnání s tímhle křišťálová voda z hor.
"Na co čekáš? Dělej, nemám na tebe celý den!" začne se Kabuto rozčilovat.
"Ehm, promiňte, ale... To má být... voda?" zeptám se opatrně.
"Co jsi čekal? Šampaňské? Bylo mi jasné, že budeš pěkně rozmazlený, ale že nebudeš pít vodu..."
"Já piju vodu! Ale takovou tu z lahve, s tím modrým obalem! Ta je zdravotně nezávadná," bráním se. To jsem snad rozmazlený, když nechci pít vodu z odpadu starou tisíc let?
"Aha, a tohle je jako co?" zeptá se mě Kabuto.
"To právě nevím. Myslím, že by to mohla být voda z louže, ve který se vykoupalo pát zvířat, potom ji někdo nabral, nechal v ní půl století mrtvýho skunka, potom to nalil do lahve a vy mi to teď dáváte pít..."
"Neptal jsem se, jaká voda. Ptal jsem se, co to je. A ty jsi mi jasně odpověděl, že voda. Takže pij!"
"Ne! To je odporný!" odmítám, "Tohle pít NEBUDU!"
Kabuto se ke mně vrhne, chytí mi obličej, zmáčke a já musím otevřít pusu. Hned mi do ní nalije tu hnusnou tekutinu a já musím polykat, jinak se udusím.
Konečně mě pustí. Lapám po dechu a kuckám. Já to vážně vypil!
"No vidíš, jak to jde. Teď se ještě najíš, a pak půjdeš za Orochimarem - sama." Kabuto přede mě položí talíř. Zakryju si oběma rukama oči. Já jsem v jídle vybíravý i doma, ale co budu dělat tady?
"Dělej! Nebo to chceš zase po zlém?" okřikně mě Kabuto, tak se radši podívám. Přede mnou leží talíř neuvěřitelně staré zeleniny. Myslím, že ty nahnědlé kousky možná kdysi bývaly rajčaty.
No co, rajče jako rajče, tak to toho, Sasuke! pomyslím si a vezmu si první kousek.