Voda 06 - Velká duše aneb Kdo za to může

Noc utekla jako voda. Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že to nebyl sen, protože můj polštář byl pořád mokrý od slz. Sedla jsem si na kraj postele a vzala do ruky fotografii, která ležela na poličce. Na fotografii byl můj nevlastní otec a já, když jsem byla ještě malé dítě. V tu chvíli se mi opět hrnuly slzy do očí: Myslela jsem, že to bude takové, jak jsi mi tehdy říkal tati. Už nejsem smutná, ale spíše naštvaná. Ode dneška ti slibuji, že už tě v ničem nezklamu.
Utřela jsem si slzy do rukávu a vyšla směrem ven. Dnes jsem neměla žádný plán a jediné co jsem věděla je, že mě bude brzy kontaktovat lady Tsunade o mém novém týmu. Mířila jsem směrem do centra. Vůně jídla se v uličkách různě míchala a celkově to vonělo úžasně. Nemohla jsem odolat a musela si koupit alespoň rýžovou kouli a musím říct, že byla delikátní. Když mi po prohlídce centra zbylo ještě dost času, chtěla jsem se podívat i po tišších místech v Konoze. Procházela jsem tak uličkami, když v tom jsem zahlédla dům s ohromnými dveřmi. Při pohledu dovnitř se mi naskytla velká místnost. Měla jsem pocit, že je to tělocvična, protože všude bylo spoustu pomůcek a uprostřed trénovali dva ninjové. Jeden z nich byl starší a druhý mladší, ale jak jsem je tak pozorovala, nemohla jsem najít žádný jiný rozdíl. Oby dva nosili stejné zelené kombinézy, které mi přišli trochu výstřední a v pase se jim pohupovala čelenka Konohy. Nejen, že měli stejné oblečení, ale měli dokonce i stejný obličej. Bylo to víc než divné, proto mě v první chvíli napadlo, že je to otec se synem. Oba trénovali taijutsu a jejich technika byla dokonalá. Netrvalo to moc dlouho a jeden z nich si mě všiml: „Počkej Lee.“ I když přestali bojovat, pořád jsem na ně civěla jako na boží stvoření. Po chvíli mi to přišlo trochu trapné, proto jsem ze sebe vydala, alespoň pár slov: „Ahoj!“ řekla jsem s širokým úsměvem.
„Ahoj, kdo jsi?“ řekl mladší chlapec.
„Ehm … omlouvám se. Asi bych tu neměla tak civět. Mé jméno je Lussy. A vy jste?“
„Já se jmenuji Rock Lee a tohle je můj sensei Gai.“
„Jop to jsem já Maito Gai jonin listové vesnice a plný síly mládí!“ představil se s jistým elánem. Já jsem si jen v duchu říkala, co je to za blázna.
„Těší mě, pozorovala jsem váš trénink a vaše taijutsu je … je … je prostě dokonalé. Určitě musíte být na svého syna hrdý,“ řekla jsem nadšeně.
„Syna?“
„Otec?“ podívali se na sebe s nechápavým pohledem.
„Ehm … promiň, asi tě zklamu, ale já jsem pouze jeho sensei,“ řekl Gai a oba s trochu trapným výrazem ve tváři se škrábali za hlavou.
„Ach jo, já jsem trubka,“ odpověděla jsem se svěšenou hlavou.
„No tak vždyť se nic nestalo,“ utěšoval mě Lee.
„Pardon v poslední době se mi moc nedaří. Hmm …,“ na chvíli jsem se zamyslela a něco mě napadlo: „Mohla bych na vás mít malou prosbu?“
„Ale jistě, povídej.“
„Víte, mé taijutsu je vlastně docela mizerné, proto jsem se vás chtěla zeptat, jestli bych občas nemohla trénovat s vámi?“
„Ale jistě, to není problém, rád povzbudím tvou sílu mládí!“ usmál se Gai a vztáhl před sebe ruku se vztyčeným prstem.
„Vážně! Moc vám děkuji!“ vykřikla jsem radostí a vší silou objala Gaie.

„HeHe to by stačilo …“
„Slečna Lussy?“ ozvalo se najednou za mnou.
„Ano, to jsem já,“ otočila jsem se a odpověděla ANBU strážci.
„Lady Tsunade vás chce vidět.“
„Dobrá, hned tam budu.“ Ještě jsem se rozloučila s Gaiem a Leem a vydala se směrem k sídlu Hokage. Zaklepala jsem na dveře a vstoupila dovnitř: „Dobré ráno lady Tsunade, chtěla jste mě vidět?“
„Ano, mám tu pro tebe informace o novém týmu, do kterého jsem tě přiřadila,“ odpověděla a podala mi papír. Tým 8. Senseiem tohoto týmu je Kurenai Yuuhi. Členy týmu jsou Shino Aburame, Hinata Hyuuga a Kiba Inuzuka. Speciálním členem je ninja pes Akamaru. Hmm … zajímavé.
„Sensei Kurenai je momentálně na mateřské dovolené, proto je tým momentálně bez učitele a na mise chodí buď sami nebo s jiným senseiem.“
„Dobrá rozumím.“
„Ještě dnes se s nimi setkáš. Jejich trénink začíná ve dvě hodiny. Budou na tebe čekat u jižní brány.“
„Děkuju za informace Tsunade-sama.“
„Není zač a Lussy?“
„Ano?“
„Věřím, že mě tentokrát nezklameš,“ odpověděla Tsunade s úsměvem.
„Slibuji Tsunade-sama.“
Času nebylo nazbyt. Na oběd jsem si skočila do jedné z místních restaurací. Nebylo pochyb o tom, že v Konoze mají jedno z nejlepších jídel, co jsem kdy jedla. Když se blížila druhá hodina, v rychlosti jsem běžela k jižní bráně. Jakmile jsem dorazila na místo, ještě tam nikdo nebyl.
„LUSSY!“ ozvalo se odněkud. Když jsem pohlédla napravo, uviděla jsem, jak na mě z přístřešku mává Izumo.
„Ahoj kluci! Ráda vás zase vidím.“
„My tebe taky. Jak se ti líbí v Konoze?“
„Konoha je nádherná, jen se mi moc nedaří.“
„To se srovná. Začátky jsou vždycky nejhorší,“ podržel mě Kotetsu.
„A co tu děláš?“
„Čekám tu na můj nový tým. Tým 8.“
„Aha … pokud si dobře vzpomínám, tak je to Kiba a spol.“
„Ano přesně.“
„Myslím, že v tomhle týmu se ti bude líbit. Ah, podívej, támhle jdou,“ ukázal Izumo na tříčlennou skupinu, která mířila k bráně.
„Tak já půjdu, mějte se tu a zase se někdy stavím.“
„Měj se hezky a budeme se těšit,“ řekl Izumo s úsměvem na tváři.

Byla jsem trochu nervózní, stejně jako když jsem se poprvé seznámila s Narutem a Sakurou. Zhluboka jsem se nadechla a držela si v duchu palce. Ještě než jsem otevřela oči, něco mě srazilo na zem. Jakmile jsem otevřela oči, viděla jsem akorát něčí jazyk, jak mě nezastavitelně olizoval.
„No tak to stačí,“ řekla jsem během smíchu.
„Akamaru! Akamaru přestaň!“ zakřičel někdo a olizování okamžitě přestalo. „Omlouvám se, Akamaru je trochu víc hravý. Jsi v pořádku?“
„To-,“ nedořekla jsem pomalu ani slovo, protože když jsem otevřela oči, stál nade mnou hnědovlasý kluk se vztaženou rukou. Na můj vkus mi byl velmi sympatický, až jsem se trochu začervenala. „To je v pořádku, nic mi není,“ a pomalu jsem mu podala ruku. Mladý kluk mě vytáhl nahoru a já se v duchu cítila jak v nebi. Už dlouho jsem neviděla kluka, který by se mi líbil, proto jsem se chovala trochu jako blázen.
„To jsem moc rád. Já jsem Kiba a tohle hravý zvíře je můj pes Akamaru.“
„Moc mě těší. Mé jméno je Lussy,“ odpověděla jsem a stále se červenala jako rajské jablko.
„Opravdu ti nic není? Jsi nějaká rudá. Nemáš teplotu?“ zeptal se mně Kiba a položil mi ruku na čelo. V tom okamžiku jsem myslela, že mám tak 50°C.
„Kibo mohl by ses přestat dvořit a taky nás třeba představit?“ ozvalo se od kluka, který stál za ním.
„Oh ano promiňte. Tohle jsou členové našeho týmu,“ odvětil hrdě.
„To si z nás děláš srandu?“
„Mno dobrá, dobrá, takže tohle je Hinata jediná dívka v našem týmu. Všichni jí máme moc rádi,“ objal ji kolem ramen a dívka s dlouhými černými vlasy se trochu začevenala: „A-ahoj.“
„A tady tohle je Shino. Je trochu tajemný a divný, ale všichni ho máme rádi.“
„Nechtěj mě naštvat Kibo. Jinak mě moc těší Lussy.“
„Mě též,“ usmála jsem se na všechny.
„Dnes si dáme malý trénink a brzy to zabalíme.“ Odvedli mě na jejich tréninkové místo. Dnes jsem je pouze sledovala, protože jsem chtěla zjistit, co vlastně umí a upřímně mě opět ujistili v tom, že ninjové listové vesnice jsou jedni z nejsilnějších.

Trénovala jsem s nimi několik dní a mimo to, večer jsem chodila za Gaiem a Leem, kteří mě učili taijutsu. Jejich způsob tréninku byl zvláštní a pro mě náročný, ale byla jsem jim vděčná.

Asi po týdnu trénování nás informovala Tsunade o nové misi. Tentokrát jsem byla odhodlaná nikoho nezklamat. Mise spočívala v tom, že jsme museli odnést balíček na místo blízko hranic se zvučnou vesnicí. Mise byla opět typu B-rank. Vyrazili jsme brzy ráno, když byla ještě tma, protože dům, kam jsme měli balíček, donést byl podstatně daleko od Konohy. Asi na půli cesty se nám naskytlo krásné místo, kde jsme se na chvíli utábořili. Protékala tam i řeka a měli jsme štěstí i na počasí.
„Ale Ale, koho pak to tu máme?“ ozvalo se odněkud. V tom se nedaleko objevil vysoký muž. Neměl na sobě žádnou čelenku a ani znak.
„Máte něco, co patří mě.“
„To si nemyslím!“ zařval Kiba a hodil před sebe kouřovou bombu. Poté jsme se rozdělili do dvou týmů. Já jsem šla s Kibou a Hinata se Shinem. Tento plán jsme si dohodli už před začátkem samotné mise. Konečně jsem byla součástí pořádného týmu i bez pomoci senseie. Balíček měl u sebe Kiba, ale pro jistotu si Shino udělal falešný, aby to měl nepřítel o něco těžší. Po chvíli to vypadalo, že nepřítel na to skočil, ale to byl jen můj pocit, protože jsem vedle sebe najednou viděla prolétnout kunai s papírovou bombou. „Pryč!“ zařvala jsem a s Kibou jsme seskočili ze stromu dolů. Dole už na nás čekal muž, který na nás zaútočil: „Jak jsem už řekl, máte něco, co patří mě.“
„Ať je to cokoliv, nedostaneš to!“ zařval na něj zlostně Kiba. Akamaru jen souhlasil štěknutím. Muž se na nás vrhl a my už jsme rozjeli plán, který jsme měli opět předem dohodnutý. Byla jsem ráda, že jsem ve vesnici trénovala s Gaiem a Leem taijutsu, protože se mi teď náramně hodilo. Mým úkolem bylo nepřítele zaměstnat a to se mi povedlo.
„TEĎ!“ ozval se Kibův hlas a já jsem nepřítele odkopla asi pět metrů před sebe.
„FANG OVER FANG!“ ozvalo se znova a Kiba s Akamarem provedli své. Oba se střetli v cílovém bodě, kterým byl nepřítel.
„To si nemyslím,“ zazněl mi hlas v hlavě a já odletěla přes Kibu s Akamarem přímo do stromu.
„Lussy!“ slyšela jsem naposledy, než jsem ztratila vědomí. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale naštěstí jsem se probudila. Kiba už nebyl sám a celý tým 8 se snažil porazit nepřítele. Kiba hodně krvácel a nemohl už moc bojovat. Zase jsem k ničemu. UŽ ZASE! Tentokrát to ale nedopustím, říkala jsem si v duchu a myslela na Kakashiho. Soustředila jsem se pouze na svou chakru. Všichni z týmu i náš nepřítel se na mě podívali s údivem ve tváři. Kolem mě se začala vytvářet chakra, která byla vidět. Spíše bublala než jen tak plápolala a měla tmavě modrou barvu. Mé řezáky se prodloužily o pár milimetrů a já pomalu otevřela oči. Nedívala jsem se na nikoho jiného než na našeho nepřítele. Můj vztek přebýval snad všechno. Pomalu jsem vstala a vysoce na něj zařvala. Jednou nohou jsem se odrazila od země, a aniž by si toho někdo všiml, odmrštila jsem nepřítele tak, že prorazil několik stromů za ním.
„Byuakugan,“ ozvalo se za mnou od Hinaty. „Takové chakry, to nemůže mít normální ninja.“
Lussy, řekl si Kiba v hlavě a podíval se na mě. Přistoupila jsem k muži a ten jen žadonil o pomoc. V tom jsem si všimla nějaké osoby, která stála nedaleko za stromem. Nebylo poznat, kdo to byl, protože stál ve stínu, ale v jednom okamžiku zase zmizel. Když jsem se opět chtěla podívat na muže, už byl pryč, proto jsem se uklidnila a chakra okolo mě zmizela. Vrátila jsem se zpět ke Kibovi a ostatním, ale ti se na mě jen překvapeně dívali. Trochu jsem si povzdechla: „Tak půjdeme?“ Vydala jsem se směrem k našemu cílovému místu a ostatní se na mě jen nechápavě podívali.

Jakmile jsme dorazili na místo, atmosféra se uvolnila a bavili jsme se jako předtím. Baliček jsme předali starému ninjovi a i přes snahu se o balíčku něco dozvědět jsme neuspěli. Když jsme odcházeli od domu, po pár metrech mě popadla křeč a já spadla v bezvědomí na zem.