Známá tvář pod maskou 04 - První pokus

Běželi jsme uličkami Konohy. Často jsem se zastavovala a rozhlížela po okolí. Najednou mě Kurenai oslovila, při zvuku jejího hlasu sem nadskočila:
„Co hledáš Kohaku? Možná ti můžeme pomoct.“
Já ale neměla náladu jim všechno vysvětlovat, proto jsem jenom zasyčela:
„Tady nevidím.“ A pokračovala v hledání.
Po relativně dlouhé chvíli jsme doběhli na druhou stranu vesnice. Naproti budovy Hokage, kousek od hlavní brány. Její vnější stěnu lemovalo obyčejné požární schodiště. Z velké části rezavé. Na to, abych použila chakru pro lezení na stěnu budovy, abych se dostala na rovnou střechu jsem byla až moc unavená a představa, že mě jeden z mého doprovodu bude muset nahoru vynést mě strašně urážela. „Snad to ještě zvládne“ pomyslela jsem si a vydala se ke schodišti.
První čtyři patra jsem vystoupala bez potíží. Ti tři mi, možná jenom z respektu, Kakashi ale zcela určitě z pošahané ironie, dali náskok a čekali, až budu nahoře. Jakmile jsem stoupla na první schod pátého patra, ozvalo se zaskřípění, doprovázené mohutným „KŘACH“ a schod se prolomil. Zasyčela jsem bolestí, protože mi zrezivělé tyče poškrábaly nohu třemi hlubokými škrábanci. Zanadávala jsem a odskočila. Zády jsem ale prolomila kovové zábradlí, které se zaskřípěním nechalo mé tělo padat volným pádem k zemi. Ve vzduchu jsem se stihla přetočit. Při dopadu jsem se pokusila zbrzdit náraz kotrmelcem, aby se energie vznikající při pádu rozložila všemožně jinde, než jenom na jakékoli části mého těla. Bohužel plán nevyšel a já přistála na pravou nohu, ve které to silně zapraskalo a bolest mi zatepala v celé noze. Neustála jsem to a přepadla zády do hustého křoví pod schodištěm. Asuma sykl a Kakashi protočil oči k nebi, něco řekl k Asumovi ale vůbec mě nezajímalo co. Kurenai mezitím doběhla ke mně.
„Jsi v pořádku Kohaku?“ zeptala se.
Chvilku jsem váhala, jestli to myslí vážně a pak jsem prohlásila:
„Nejsem si jistá, pomůžeš mi prosím vstát?“ dost jsem se při tom kousala do jazyka, abych nevykřikla bolestí.
Podala mi ruku a pomohla mi. Na jedné noze jsem pokoušela držet balanc, zatímco Kurenai si prohlížela moji pravou nohu:
„Kohaku tohle vypadá zle. Zlomený kotník a tři veliké škrábance. To vážně není dobrý.“
Moc jsem ji nevnímala, protože k nám zatím přistoupil Kakashi s Asumou.
„Máš obinadlo, nebo něco takovýho?“ zeptala se Kurenai Kakashiho, který zakroutil hlavou.
„To je jedno“prohlásila jsem „není to tak hrozný, jak to vypadá“ Kurenai ale kategoricky nesouhlasila a pošeptala mi:
„ Nemusíš se před [i]nima přetvařovat.“
Jen jsem zakroutila hlavou a dál přemýšlela nad tím, že alespoň si nebudu tolik všímat bolesti způsobené Nazíráním.
Asuma si mě naprosto nečekaně hodil na záda a rádoby zvědavě se zeptal: „Takže,ty chceš nahoru na střechu co?“
Kakashi si posměšně odfrkl.Začala jsem pěnit, což určitě vycítil a hned smířlivě dodal:
„Nečerti se. Tak jsem to nemyslel.“ A vystoupal se mnou na střechu, kde mě posadil na jeden z betonových sloupků a zapálil si cigaretu (dneska sice poprvé, ale rozhodně ne naposled).
Kurenai a Kakashi zatím vyskákali na střechu a Kakashi se zeptal:
„Co je tady tak zajímavého?“
„No… jak bych vám to…“ začala jsem ironicky „Už vím… Je to jednoduché. Zkusím Nazírání uměle přivolat, ale myslím si, že když to budu dělat vědomě, tak ta vidina nebude moc kvalitní, proto potřebuju dostatečně dobrý rozhled.“ objasnila jsem. „Ale to jsme mohli přece zůstat u budovy Hokageho ne? A nemuseli jsme tady sledovat tvoje divadélko s požárním schodištěm!“ otravoval dál podrážděně kakashi
„Nemohli, protože jsme šli sem. Kohaku ví, co dělá, tak do ní přestaň rejpat Kakashi!“ zastala se mě Kurenai. „A ten její pád??!! Ty si dovoluješ se jí za to vysmívat!? Ty jeden omezenej ignorante tebe bych nejraději…“
„Uklidni se Kurenai rušíš Kohaku v soustředění.“ Namítl smířlivě Asuma a Kurenai se od Kakashiho otočila ke mně.
Seděla jsem na sloupku, koncentrovala chakru a snažila se přimět svoje smysly k Nazírání. Kurenai už jenom výhružně zasyčela na Kakashiho, na Asumu kývla a dál už jenom mlčela a čekala.
Nešlo to… Vůbec… Teda jo šlo…
V duchu jsem si vytvořila výhled na Konohu, stejný, jaký jsem měla možnost spatřit ze svého stanoviště a čekala jsem, jestli mi to pomůže…
Když se moje vymyšlená iluze začala nořit do tmy otevřela jsem oči. Veškerý hluk na ulici utichl. Přítomnost Kakashiho, Asumy a Kurenai jsem si vymazala z podvědomí a jenom jsem se plně soustředila na stmívání na obloze a zrychlený východ hvězd a měsíce.
Oranžová chakra se začala objevovat a získávat určitější tvar, než jenom koule. Byly patrné nohy, tělo, hlava se špičatým čumákem a ocasy, u kterých jsem si nebyla jistá o jejich počtu.
Vidina zamžikala. Bolest opět naplnila moje tělo ale v mnohem větší míře, než jsem byla zvyklá. Zachvěla jsem se a zakašlala ale stále jsem se snažila udržet vidinu co nejdéle.
To „zvíře“ se mezitím přemístilo do vesnice a děj se opakoval stejně, jako minule. Ale pak se něco změnilo… Ony modré kuličky chakry, představující lidi, mi některé byly bližší, než jiné. Chvíli jsem je napjatě sledovala a pak jsem na to přišla: některé ty ninji znám, proto je vidím zřetelněji.
Popadl mě další záchvat kašle a další vlna bolesti znásobila předchozí agónii. Schválně jsem pozorovala jednu tečku. Asi jsem ji znala, protože jsem ji viděla naprosto jasně, jak stojí na místě, když se na ni najednou zřítily trosky budovy, která se rozpadla poté, co se ono „zvíře“ objevilo ve vesnici.
Ještě pár vteřin jsem ji sledovala, jak zhasíná, když jsem si uvědomila, že se dívám skrz věci. Budovy, kusy kamene a jiné trosky.
„Kakashi měl tedy pravdu, nemusela jsem hledat výhled abych dobře viděla.“ prolétlo mi hlavou. A při vzpomínce na Kakashiho mě bodlo u srdce.
Opět jsem se rozkašlala a sledovala jsem, jak se kolem trosek seběhly jiné tři tečky. Jedna z nich mi byla nápadně povědomá, což jsem nechápala.
„Ne“ vyprskla jsem si v duchu při dalším záchvatu bolesti „ už nemůžu“
Zkusila jsem zrušit nazírání ale nešlo to. Bolest se už nestupňovala nárazově ale rostla každou desetinu vteřiny. Začala jsem se opět dusit kašlem. Najednou jsem ucítila řezavou bolest na levém rameni. Vypískla jsem překvapením a probrala se z iluze. Stál u mě Kakashi a otíral mi kapesníkem čerstvou ránu.
„C… co?“ pokoušela jsem se ze sebe vysoukat.
„Promiň, Kohaku, ale bylo to nutné. Už chvíli se tady dusíš a prskáš krev a my tě nedokázali jinak vrátit zpět.“ vysvětlovala Kurenai.
Divila jsem se: „Krev? Hokage říkal, že to jenom v mé hlavě, že mi to neublíží.“
„To možná říkal,“ přidal se Asuma „ale byla jsi někdy v iluzi tak dlouho?“
„Jak dlouho jsem…“
„Půl hodiny.“ vyštěkl Kakashi. Udiveně jsem se na něho podívala. Sice byl nepříjemný ale jenom škodolibě, teď byl ale přímo rozzuřený. Otočil se a nasupeně odkráčel na kraj střechy. Podívala jsem se na Kurenai s Asumou.
„Je naštvaný, že jsme tě tam nechali tak dlouho. Celou dobu se snaží tě shazovat aby sis od nás nechala pomoct. Proto jsme tady s tebou. Na střechu jsem tě měl vynést rovnou ale to ty ne, ty prostě musíš dokázat, že jsi při nejmenším stejně silná jako my, což chápu ale, když jsi vyčerpaná, tak je samozřejmé, že ti máme pomoct. Ty si prostě nedáš říct.“ Objasnil Asuma.
„Takže se o mně bál?“ prolítlo mi hlavou ale dál jsem mlčela a klepala se bolestí a křečemi, které neodcházely.
Kurenai se ke mně natáhla, osušila mi čelo, obrátila kapesník a dotkla se kapesníkem koutků mých úst. Teprve v ten moment jsem si uvědomila tu odporně železitou a přitom sladkou a teplou chuť v ústech.
Vytrhla jsem Kurenai kapesník a prohlédla se ho. I když se mě jím jenom dotkla, byla na něm veliká krvavá skvrna a co víc, bolest se sice ztlumila ale rozhodně nezmizela ba naopak. Dál mi hučelo v hlavě a cítila jsem, jak mě pálí a řežou vnitřnosti. Zakašlala jsem a přiložila jsem si k ústům onen kapesník. Bolest mě překvapila zaklonila jsem se v zádech a těsně před tím, než jsem mohla spadnout mě Kakashi, který se v mžiku vrátil, jen co mě uslyšel kašlat, zachytil. Sundal mě opatrně ze sloupku, posadil na zem a opřel o sloup zády. V jeho výrazu už nebyla patrná zlost ale jenom lítost a soucit. Vděčně jsem se na něj podívala o on jenom přikývl.
„Kurenai?“ obrátil se na ni Kakashi „sežeň prosím, nějakého léčitelského ninju. Co nejrychleji. Alespoň tu nohu by jí měl někdo vyléčit.“
„J-jasně“ vypravila se sebe zaraženě a rozeběhla se na kraj střechy, ze které přeskočila na vedlejší střechu a pokračovala směrem k nemocnici. Šíleně mě bolela hlava. Vzpomněla jsem si na ony prášky od ANBU. Šáhla jsem do kapsy od vesty a nešikovně se pokoušela otevřít sáček, který jsem z ní vylovila. Klepaly se mi ruce. Kakashi mi ho jemně vzal a tázavě se na mě podíval. Naznačila jsem mu, že mi vadí mluvit a on sáček bez dalšího náznaku otázky rozdělal a na dlaň mi vysypal jednu šedou kuličku. Prsty ruky jsem mu naznačila ať mi dá ještě jednu a okomentovala jsem to chrčivým: „Dvě prosím“
Vyhověl mi. Obě pilulky jsem spolkla naráz a zapila je vodou, kterou mi nabídl Asuma. Chtěla jsem jim začít vyprávět, co jsem viděla ale to už se vracela Kurenai s lékařským ninjou, který ke mně přiklekl a začal mi léčit nohu.
„To je zvláštní.“ Podotkl „otočil se ke Kurenai, která mu naznačila aby pokračoval „Jsem si naprosto jistý, že i když jsem teprve začal s vyšetřením její nohy, byl kotník ještě naprosto rozdrcený a ani ne za 10 vteřin se kosti samy od sebe začaly vracet zpět na své místo. Je to nemožné ale je to tak.“
Zatímco se tenhle týpek vybavoval, já skřípala zuby, protože to příšerně bolelo. Píchnul mi tedy morfium proti bolesti a začal se věnovat vnitřnostem. Zamračil se, jakmile se mu vůbec stihla zelená chakra u rukou objevit.
„Tohle je vážné ale i tak je její obnova buněk mimořádně rychlá. Takovou schopnost samovolné obnovy buněk jsem viděl naposled v záznamech o léčebných technikách Tsunade – hime a i ta byla o trochu pomalejší, než tady slečna.“ oba (Kakashi i Asuma) obdivně pískli. Zatímco mě to bylo naprosto ukradený. Bylo pro mě mnohem důležitější, že mě bolest netrhá vedví.
„Jediné, co můžu udělat, je zpevnit jí ten kotník a za normálních okolností ji nechat odpočívat. Ale byl jsem poučen, že tahle mise je nanejvýš důležitá a tak ji můžu ještě tak vyčistit a vyléčit tyhle škrábance na rameni a noze a dát jí potravinové tablety, kvůli vyčerpání.“
„To není nutné,“ prohlásil Kakashi „už má dost svých.“ a ukázal na moji vestu, kde jsem měla lahvičky schované. Zdravotník mi zatím obvázal kotník a honem se vrátil do nemocnice.
„Jak je ti?“ zeptal se Asuma starostlivě. „Mnohem líp.“ Odpověděla jsem slabě a ještě trochu se napila vody.
„Můžeš nám říct, co jsi viděla? Nebo si chceš ještě trochu odpočinout?“ zeptala se Kurenai.
„Není čas,“ odbyla jsem ji a pokusila jsem se vstát. Kakashi mi opatrně pomohl na nohy,která se mi stále podlamovaly, tak mě podpíral, zatímco jsem jim zkusila vysvětlit situaci.
Vysvětlovala jsem jim směry, ODKUD to přijde KAM se to přemístí JAK to bude velký a kam až to zasáhne Jenom při objevení se.
Pozorně mě sledovali a často se na něco ptali. Zatímco jsem ale mohla hrdě prohlásit, že žádné „bílé tečky“ tam nebyly, protože jsme je zřejmě stihly včas odvést, o pohřbeném ninjovi se jsem jim nezmínila, protože mi jeho chakra nápadně připomínala jednoho z nich.
[/i]