Obrazy 3/3

Obrazy; cast treti.

„Takže ses rozhodla vrátit se zase k nám?“ pozorně si prohlédla ženu před sebou. Ve své složce měla stále fotografii před dobou, kdy se přidala do ANBU. Tehdy měla světlé vlasy podobající se slámově žluté zastřižené těsně pod rameny, drobnou postavu a světle modré oči. Přičemž její oči neměly tu modrou barvu podobnou nějaké lesní studánce z představ malého dítěte. Ta její barva byla o dost světlejší. Spíše se podobala nějaké zamrzlé pláni, kde na konci leželo stejně tak zamrzlé jezírko a mrznou tak nepřestalo po celý rok. Mrznout, a sněžit.
Zatímco teď před ní stála téměř jiná osoba. Barva jejích vlasů, které jí končily o několik desítek centimetrů níže, se spíše podobala hnědé. Poměrně světlé hnědé, ale náznaky žluté už tam skoro nebyly vidět. Stále měla tu drobnou postavu, i když teď už vůbec nevypadala tak zranitelně jako dřív. A oči… Všechno na ní jako by nějak ztmavlo. Jenom ne oči. Ty byly stále krásně světle modré. A stále z nich cítila vůni té zasněžené krajiny.
Jenom ji překvapovalo, že ta krajina vůbec nevyzařovala nijak odtažitě. Právě naopak; přestože modrá – a ta světlá obzvláště – vždy patřila mezi studené barvy, a přestože v ní viděla studenou zasněženou krajinu, zdály se jí ty oči nějak zvláštně přívětivé.
Skoro nemohla uvěřit, že ta dívka před ní právě prožila pět let v ANBU.
„Hai.“
Úsměv. Ona se usmála! A nebyl to ten úsměv, kdy jenom člověk pohybuje rty a kroutí je tak do něčeho vzdáleně připomínajícího úsměv. Ten její byl pravý. Pravější, než by čekala.
Zároveň v něm viděla kousek nejistoty, která ho dělala spíše ještě opravdovějším.
„Dobře, zatím budeš bydlet v tomto domě-“ podala jí malou mapku s červeným křížkem uprostřed „-měla bys to docela jednoduše najít. Kromě jednoho uřvanýho idiota se sklonem ničit všechno okolo sebe by tam měli být docela pohodový sousedé. A navíc, ten blonďatej idiot je zrovna na tréninku a ani nevím, kdy se vrátí.“
Chvíli se Misaki dívala do země, než se setkala s Tsunadiným pohledem. „Můžete mi na něco upřímně odpovědět? Budou mě sledovat?“
Hokage se opřela do křesla a pozorně si ještě jednou prohlédla dívku před sebou. Ani náhodou nevypadal na to, že před chvílí vyšla z ANBU. To ovšem neznamenalo, že taková opravdu není.
„Nevím. Tohle se mě nijak zvlášť netýká, budeš si to muset vyřídit s tím klanem. Ovšem podle toho, co jsem zatím slyšela, máš na hlídání docela velkou pravděpodobnost.“
Znovu se usmála. „Myslela jsem si to. Každopádně děkuji, Hokage-sama.“
A zmizela v oblaku dýmu. Aspoň v něčem je na ní vidět výcvik ANBU, pomyslela si ještě Tsunade, než se zase musela vrátit k tomu otravnýmu papírování.

Ano, tohle byl můj odchod od ANBU. Asi to po tom všem bude znít divně, ale já si v tu chvíli ani nebyla jistá, jestli chci opravdu odejít. Pokaždé, když jsem něco opouštěla, musela jsem hodně před tím přemýšlet, jestli je to tak správně. Jestli bych tam třeba neměla zůstat.
No, teď jsem přemýšlela taky.
Podle některých lidí sice byli ANBU bezohlední lidi bez emocí, ale mně se tam v určitém směru líbilo. To přátelství… Já vím, přátelství je založeno na lásce, kterou tam přece nikdo neměl. Jenomže to přátelství tam tak jako tak bylo. Jenom prostě takovým trochu zvláštním způsobem.
Pravděpodobně si teď říkáte, jak může být nějaké přátelství bez lásky, že? Možná že kdyby mi to někdo dřív řekl, taky bych s ním ani náhodou nesouhlasila. Základ přátelství přece musí být láska! Ale tady nebyla. Tohle bylo přátelství, kde si těm lidem musel důvěřovat a každodenně jim svěřovat svůj život. Po tom všem, co jsme spolu zažili, si nedokážu představit, že bych každého z nich mohla nenazvat přítelem. Jo, zvláštním přítelem, s kterým jsem sice byla jenom z donucení a to přátelství bylo taky jakýsi druh donucení, ale stejně.
No, a teď jsem odešla.
V první chvíli jsem se opravdu bála, co bude dál. Jaký bude svět okolo, co všechno se změní, kolik mých známých už zmizelo kamsi do nenávratna.
Jediný důvod, proč jsem dokázala odejít se vztyčenou hlavou, byl náš slib. A taky to všechno, co jsem musela udělat venku – mimo jiné i za Ayami.

Vzal do rukou čelenku se znakem listové vesnice a přiložil si ji na čelo, čímž zakryl pečeť na jeho čele. Při těch ledabylých pohybech si vzpomněla na Ayami; stejně tak ona vždycky brala masku ANBU jenom jako předmět, kterým zakryla tu pečeť.
Hned poté odešel z domu. Úplně přitom zapomněl na malou lampičku vedle jeho postele. Zůstala zapnutá.
Misaki nerozhodně otočila další stránku. Jediné, co si z celé knihy zapamatovala – a to už před sebou měla padesátou první stránku – byla hned první věta. Na obloze se křižovaly blesky jako v nějakém hororu. Pamatovala si to, protože právě teď počasí ukazovalo pravý opak. Na celé obloze neviděla ani jeden mráček.
Ovšem možná by ty blesky brala raději.
Odložila knihu vedle sebe a zdánlivě znuděně si prohlédla ulice okolo jejího pokoje v hotelu. Přesně jak očekávala, ve čtvrt na devět tu nikdo nebyl. Obvykle lidé už dávno byli v práci, akademii nebo se svým týmem. A kdo zůstal doma, tak brzo ještě nic nedělal.
Rychle seskočila z okna. Neslyšně odemkla dveře Nejiho bytu – jedna z mála věcí, které si po Ayami nechala, byl právě klíč od jeho bytu. Jak očekávala, nakonec se jí docela hodil.
Když vešla, uvítala ji jemná vůně. Všechno bylo na svém místě. Uklizený stůl, jako kdyby na něm snad nikdy nikdo nejedl, všechny nože, lžičky i vidličky pevně zasunuté na svoje místo na lince. Dokonce i obě židle byly připravené, jako kdyby Neji čekal nějakou návštěvu.
Nepřekvapilo ji to. Stejně tak Ayami často uklízela celý dům. Právě v tom byla Misakiným pravým opakem. Ona uklízení nesnášela.
Tak tady to bylo? Smutně se usmála. Nedokázala se ubránit představě, jak právě v té kuchyni sedí dva sourozenci při snídani. Jak vesele povídají o zážitcích z minulého dne. Neji by jich určitě měl hrozně moc! Pořád by vykládal a sestra by ho pořád upozorňovala, ať nemluví s plnou pusou. A on by ji vůbec neposlouchal.
Úplně zapomněla, kolik vlastně Nejimu je. V jejích představách nikdy nevyrost ze svých pěti let, když ho viděla naposledy.
A představovat si, jak by vypadala Ayami, pro ni bylo ještě těžší. Stejně tak ona zůstala s nově ostříhanými vlasy. S modrým náramkem koupeným na oslavu jejích narozenin. A s krví.
Do očí se jí nahrnuly slzy. Nemohla si nevzpomenout, jak jí strýc vždycky vyprávěl, že je svět nespravedlivý. Jako potvrzení potom dostávala pár facek.
Poprvé po pěti letech v ANBU si na něho vzpomněla. Teď už byl dávno mrtvý.
Setřela si slzy. Bylo trochu zvláštní, brečet v domě, kde byla naposledy před pěti lety. Kde už ji vlastně nikdo neznal. Kdyby teď Neji otevřel dveře, určitě by ji nepoznal.
Potichu – stále s pocitem, že sem vůbec nepatří – přešla kuchyní.
Zastavila se až u dveří do Nejiho pokoje. Doteď si pamatovala, jak se k nim Ayamiin bratříček vždycky natahoval. Od mala se snažil být strašně soběstačný, takže nikdy nikoho nepožádal o pomoc. Pozorovat ho, jak tam táhne židli ne o moc menší, než byl on sám, byla docela zábava. Nakonec ovšem vždycky nějak zvládl otevřít si dveře a vklouznout dovnitř. Židli vždy nechal před nimi a po návratu do kuchyně se o ni málem přerazil.
Zlatý Neji.
Ale Misaki nešla dovnitř. Jenom pootevřela dveře, dřepla si a prozkoumala je. Téměř hned našla schovanou zprávu. Ten jede krátký vzkaz, který pro ni Ayami znamenal tolik. Který považovala za poslední spojení mezi ní a bratrem, poslední z těch neoficiálních.
A když potom pohled upřela o trochu níž, musela se usmát.
Naučil ses létat?
Myslím, že ano.

Našel to! Opravdu ten její vzkaz našel, přestože ho nechala na takovým místě. Právě teď bych chtěla mít Ayami vedle sebe úplně nejvíc. Chtěla bych vidět její úsměv, dokonce bych byla vděčná i za ty pitomý slzy, co bych určitě zase spatřila na její tváři! Ale přestože to možná bylo smutný, že ona tu být nemůže, stejnak to byla jedna z chvílí, který si zapamatuju navždy. Byl to… konec. Konec mé éry v ANBU. Až v tuto chvíli to všechno opravdu skončilo. Skončila ta noční můra složená ze zabíjení a bezmezného poslouchání. No, noční můra sice taky, ale na druhou stranu taky prostě jedno období mého života. Něco, díky čemu teď stojím tady a jsem taková, jaká jsem.
ANBU… opravdu nevím, jestli to nakonec byla chyba nebo ne.
A právě teď, právě když jsem dřepěla u téměř neznámých dveří a oknem mi na obličej dopadaly první sluneční paprsky, začala další část.
Jo, už sice byla bez Ayami, už jsem sice zas nějakou dobu vůbec nevěděla, co mám dělat, ale byla to další část z života.
Víš, nakonec to ani nebylo tak hrozný, jak jsem si myslela. Vlastně jsem do toho života venku zapadla docela rychle. Tsunade-sama mi dokonce přidělila tým! Dobře, první jsem si vážně nedokázala představit sebe jako sensei – ještě k tomu učit nějaký malý děcka. Ale ani to nebylo tak hrozný. Vlastně to bylo úžasný! Dostala jsem totiž do týmu Hyuugu! Nejiho sestřenici, myslím. Nejdřív jsem se bála, že ji budu za to všechno nesnášet – přece jenom patřila do hlavní rodiny – ale nakonec to bylo úplně jinak. Totiž… někoho takového snad ani nejde nemít rád. Nakonec, ona za to nemůže, kde se narodila, že?

Zaklapl blok a znovu upřel pohled na západní část dlouhé ulice. Tam, kde ještě před několika hodinami procházela tmavovláska. On vlastně vůbec nevěděl, co ten jemný úsměv na rtech znamenal. Stejně tak netušil, proč měla na zádech pověšenou masku ANBU. On o ní vlastně nevěděl vůbec nic; ani to jméno.
Ale i tak, když ji potom potkal po několika dnech v obchodě, pro něj už se jmenovala Misaki a prožila několik let v ANBU jako Amai. Pro něj to byl někdo, kdo nedávno dostal tým a teď je trénoval.
Stejně jako tolik jiných lidí z vesnice. On jich znal opravdu hodně. A tím, těmi příběhy, které prožíval spolu s nimi, na nějakou dobu vždycky dokázal zapomenout, co se tu ve skutečnosti děje. Zapomenout, kdo vůbec je.
Na tu chvíli byl hlavní postavou celého příběhu.