Obrazy 2/3

Obrazy; část druhá.

Velitel se podíval na malé hodinky, které vždy nosil v kapse, a poté přenesl pohled na skupinku před sebou.
„V tuto dobu by měl zrovna jíst oběd. Nejpravděpodobnější možnost je jakási hospoda vedle jeho domu. Každopádně, nepůjdeme tam všichni. Amai s Yorim a Yōshim se ho pokusí odlákat na nějaké méně viditelné místo. Zbytek je bude sledovat zezadu – a jestliže půjde všechno podle plánu, vůbec se nebudou zapojovat do mise.“ Přelétl všechny svým zkoumavým pohledem, jako kdyby se bál, jestli na někoho nezapomněl.
„A vy? Nepřipadalo mi, že byste se počítal do „zbytku“.“ Jestli už někdo někdy slyšel, že k shinobim nepatří city, a do ANBU už vůbec ne, pravděpodobně neznal tyhle dva. Byli to vynikající shinobi ; Amai ještě nikdy neslyšela, že by jeden z nich pokazil nějakou misi. Ale i tak na sebe stále neráželi. Ne nijak jasně, jenom slovní hříčky a podobně.
Nikdo nevěděl, co se mezi nimi dřív stalo.
„Já ještě půjdu zjistit. Něco důležitějšího.“
„Samozřejmě-“
„Jdeme,“ zavelela se skrytým povzdechem Amai, aby zabránila hrozící přestřelce. Neměla na to náladu. Navíc pocit, že poprvé v životě se bude podílet na nějaké misi, kde bude mít celou dobu masku – kde celou dobu bude Amai, ne Misaki – byl zvláštně děsivý. Jako kdyby ten pocit jí sám chtěl říct, že tohle je začátek něčeho jiného. A ona se nového vždycky bála.
„Přijde, a hned rozkazuje,“ usmál se Yōshi pod maskou a vyrazil stanoveným směrem. Teoreticky byl on vůdcem celé mise, ale nerad zastával takovou funkci, takže to obvykle nechal na někom jiným.
„Někdo to udělat musí,“ pokusila se trochu zahnat nepříjemný pocit z masky Amai a společně se třetím členem jejich menší skupinky se vydala za ním.
Celou cestu se snažila prohledávat okolí. Ani si už nebyla jistá, jestli to dělá jenom ze zvyku nebo se chce nějak zabavit. Hned první věc, co se lidi přeřazení do ANBU měli naučit, byla dokonalá orientace a vědomosti o terénu. Předpokládalo se, že ať už budou kdekoliv, nikdy je nepřítel nepřekvapí.
Za tu dobu už se to naučila více než dobře.
„Nedívej se tak strašně zaujatě,“ upozornil ji Yōshi svým znuděným tónem, který používal téměř všude. Na první pohled opravdu vypadal, jako největší flegmatik. Už jenom kvůli tomu Amai nikdy nemohla uvěřit, když jí ostatní vyprávěli, jaký byl prý dřív. Jediná věc, co tomu nasvědčovala, byla její vlastní zkušenost, jak moc dokáže ANBU člověka změnit. Ať už na jednu nebo na druhou stranu.
„Když tu jsou tak zajímavý stromy,“ zamumlala jako odpověď se skloněnou hlavou. Kdykoliv se podívala na ty dva před sebou, nikdy to nevypadalo, že by nějak studovali okolí. A přesto věděla, že to dělají.
Bez jakýchkoliv větších problémů se dostali přes hlavní bránu do vesnice. Bylo něco málo po poledni a v tu dobu tam vždy proudily největší davy. Schovat se mezi obyčejnými lidmi pro ně potom nebyl žádný problém; a stejně tak jednoduše našli zmíněnou hospodu.
Jediný Yōshi vešel dovnitř, zbylí dva zůstali před vchodem.
Jejich cíl byl starý muž s prošedivělými vlasy. Na první pohled si všimla, jak úzkostlivě drží nenápadně vypadající svitek. Takže tohle to je, pomyslela si Amai. Přestože byla v ANBU, prostě si nemohla zvyknout, že pitomej kus papíru může být mnohem důležitější, než životy hromady lidí.
To přišlo až časem.
Ani nevěděla, pod jakou výmluvou ho Yōshi vytáhl z hospody ven. Jejím úkolem bylo jenom zabít ho. A to taky udělala. Přestože při pohledu na stařečka, co se tiskl k zemi se snahou zachránit svitek, se jí dělalo blbě. Kdyby tam byla sama, možná by to ani nakonec neudělala. Možná by jenom sebrala svitek a řekla mu, ať si dál žije svůj život.
Jenomže ona tam sama nebyla; moc dobře vnímala dva ostré pohledy za sebou, které pozorně sledovaly jakékoliv její zaváhání. Jakoukoliv chybu, které by se mohla dopustit.
A tak ho zabila. Probodla ho svou novou katanou, kterou dostala jenom před pár dny od velitele.
Nakonec, člověk se dá zabít tak jednoduše…

Myslím, že na ten pocit nikdy nezapomenu. Pocit, že něco nechci udělat, ale kvůli něčemu jinému musím. Neměla jsem tehdy na výběr. Výběr jsem totiž dostala před sedmi měsíci, když se mě velitel naposledy zeptal, jestli do ANBU opravdu chci jít. A to bylo naposledy, co jsem tehdy dostala možnost na nějakou vlastní odpověď.
Potom už to nebylo o tom, co chci nebo nechci, ale co musím. Musela jsem ho zabít – a tím to začalo.
Když nad tím takhle přemýšlím, vypadá to, jako kdyby mně to bylo strašně líto. Jako kdybych se chtěla po té zkušenosti vrátit. No, myslím, že hned poté co jsem ho probodla, jsem to všechno vrátit opravdu chtěla.
Ale teď už ne.
Když si na to teď, po několika letech, vzpomenu, opravdu nevím, jestli bych chtěla udělat něco jiného. Jestli bych třeba nikdy nechtěla přidat se k ANBU. Ale… ta představa, že bych měla dělat těch pět let něco úplně jiného, je zvláštně děsivá. No dobře, nedokážu si to představit. Prožít těch pět let hezky u sebe doma, kde na mě stejně nikdo nečekal, plnit si svoje mise a žít, no třeba jako nějaký normální jounin. Ne, opravdu si to nedokážu představit. Na to byl ten život v ANBU až moc jiný.
A nejhorší na tom je, že ani nemůžu říct, že bych ten život v ANBU o moc horší. Já jsem si prostě zvykla. Nebyl to zas tak složitý. Život tam nakonec nebyl jenom o tom zabíjení, to byla jenom ta škaredá, často omílaná, část. Ta, kvůli které někteří schovali své city kamsi hluboko a už je nikdy nedokázali najít. Ale já ne, já jsem patřila do té druhé skupiny. Do skupiny lidí, kteří se chtěli vzbouřit a tak si city uchovali hezky u sebe.
Dokázali jsme se spolu normálně bavit, někdy dokonce hrát hry. Ale stejně. Ty hry byly prostě jiné, než hry ve světě venku, jak jsme říkali Listové. Ty hry byly… já ani nevím, jak bych to popsala. Jenom si zkuste hrát hry bez žádné lásky! Klidně si tam přidejte všechny možné jiné pocity, jenom vynechte lásku – i tu přátelskou. A co vám z toho zbude? Nevíte, že? A já taky nevím.
Prostě to bylo jiné – ale svým způsobem prostě zajímavé.
A ta láska… ta nebyla nikde, takže tak jako tak bez ní bylo všechno. Zvyknete si.

„Ayami, jsi doma?“
…ticho…
„To´s zase zapomněla zasnout v pokoji?“ Povzdychla si s úsměvem Amai a vydala se studenou chodbou k jejímu pokoji. Nesnášela tenhle velký dům. Nesnášela, když v něm zůstala několik dní sama a každý její krok se ozýval v prázdných chodbách. Proč nemohly dostat nějaký malý domeček? I když byly doby, kdy z toho domu byla nadšená.
Otevřela dveře. Rukou hned nahmatala vypínač, ale těsně před zhasnutím si všimla něčeho na podlaze. Něčeho, co se až příliš podobalo mrtvému tělu. A potom tam byla zase tma. Ticho, tma a chlad. Jako kdyby někde začal foukat vítr.
Několikrát se pokoušela dát rozkaz svým prstům, aby znovu rozsvítily. Ale marně; nedokázala to. Bála se toho, co vlastně nakonec uvidí.
Několik vteřin takhle nerozhodně stála, než se jí to podařilo. A ihned jí bylo jasné, že měla pravdu. Ayami – její Ayami – ležela uprostřed pokoje v kaluži své vlastní krve. V tu chvíli si ani nevšimla, že nad ní stojí muž s ANBU maskou… a bez výrazu. Jako kdyby i přes tu masku věděla, že se prostě netváří nijak.
Ale v tu chvíli ji to nezajímalo; zajímala jí postava ležící na zemi. Nedokázala se tam rozběhnout a zároveň nedokázala jen tak stát ve dveřích. Bála se, jestli k ní přijde a zjistí, že už je dávno mrtvá. A stejně tak nedokázala jen tak stát venku. Třeba právě umírá!
Čím více se k Ayami potom blížila, tím pomaleji šla. Jediná chvíle, kdy se všechno zrychlilo, bylo, když si sedala na koberec. Na malou chvilku, ani ne celou sekundu, zase všechno ubíhalo strašně rychle.
A když zůstala sedět na zemi, zase to zpomalilo. Jako ve filmu. Možná hororu. Možná komedii.
Už při jejím prvním pohledu z této vzdálenosti jí bylo jasné, že Ayami nežije. Nemohla by žít poté, co ztratila tolik krve. A s dírou v srdci už vůbec ne. Nemohla žít - ale stejně se pokusila nahmatat puls. Nebyl tam. Zmizel. Všechno bylo pryč. Na malou chvíli Mori ucítila, že by chtěla tomu všemu dát jednou navždy sbohem. Utéct někam hodně daleko, třeba až za moře. A tam začít znovu. Vybudovat si rodinu, kterou nikdy neměla. Najít si přátele. Cíle a sny…
„Hrdinně zemřela při výkonu služby…?“ znělo to, jako kdyby brečela, ale doopravdy tam stále seděla s tím jedním obličejem a ani nevěděla, co si o tom má myslet. Ten citát kdesi slyšela, když někomu oznamovali smrt jeho sestry. Možná ta sestra taky zemřela rukou někoho ze stejně vesnice. A možná taky ne.
Přikývl.
Neviděla ho, ale ani nepotřebovala nic potvrdit. Pravděpodobně se nepřiřítí k Hokage se zprávou „zabita vlastním nadřízeným“. Není přece důležité, co se stalo, ale jak se to podá. A v takové situaci může být nadřízený nepřítel a hrdinná smrt klidně smrt v bitvě proti němu. Anebo naopak hrdinné je možná to, když se vůbec nebránila.
Podívala se na muže vedle sebe. Stále tam stál bez hnutí a pozoroval ji. Právě teď možná udělala něco, co se od ANBU nečeká. Nebo možná udělala přesně to, co po ní chtěli. Ale nebylo to jedno…?
Nakonec ten důvod, proč chtěla být u ANBU právě ležel vedle ní v kaluži krve.
Chvíli měla pocit, jestli to stojí za to. Jestli po tom všem má smysl jít dál a pokusit se neztratit lásku. Ale přestože právě ztratila kamarádku, dokázala i v té chvíli uznat, že to má cenu. Když už kvůli tomu ztratila někoho tak důležitého, nemůže jen tak přestat. Navíc ona byla v tuto chvíli jediná, kdo mohl splnit jejich společný slib.
Už jenom kvůli tomu věděla, že teď nesmi přestat.
Ani si nevšimla, kdy muž odešel. Když se probrala, ležela vedle Ayami a slunce jim svítilo oknem přímo do očí.

Mít něco a ztratit to je hnusný pocit. Na pár chvil jsem to tak taky cítila. Ale potom to zmizelo. Rozhodla jsem se, že jestliže stále ještě žije náš slib, ona potom tak trochu žije taky. Přesně si pamatuji ten pocit, když jsem se znovu – tentokrát sama – podívala na náš papír. Byl to jenom docela malý papírek, napsat slib byl dost spontánní nápad a v tu chvíli nic lepšího nebylo po ruce. Dokonce v levém horním roku byl flek od čokolády.
Ale možná to tak dokonce mělo větší cenu, než kdybychom to napsaly na velký, čistě bílý papír.
No, v tu chvíli jsem měla pocit, že se na to nedívám sama. Že Ayami jako vždy sedí vedle mě a zasněně se usmívá. V tu chvíli bych tomu dokázala opravdu uvěřit.
A tak jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se, že vydržím až do konce a udělám všechno přesně tak, jak jsme si slíbily. Samozřejmě, nemůžu Ayami nahradit – to ona je Nejiho sestra, ne já – ale i tak.

„Opravdu musela zemřít?“
„Copak to stále nechápeš?“
„Tak to není. Jenom prostě nemůžu uvěřit, že by nebyl nějaký jiný způsob.“
„To sis ji tolik přál zachránit? To´s měl říct dřív…“ zbožňoval ironii. Kdykoliv mohl, v rozmluvě s nějakým ze svých podřízených ji použil.
„Ne, to ne, ale přece jenom to byla také dost dobrá kunoichi. Hyuuga klan v ANBU nemá moc členů, a byakugan se dost hodí. Navíc ani bez této dovednosti nebyla zrovna nejslabší.“ V té chvíli se sám nemohl nezeptat, proč Ayami vlastně chrání. Zeptal se, přestože to moc dobře věděl.
„Ale Amai byla silnější, a to je teď hlavní. Kdyby obě zůstaly spolu, nikdy by z ani jedné nebyl opravdu dobrý ANBU. Takhle sice bude moct být ANBU jenom z jedné, ale někdy jsou prostě oběti nutné.“
Muž v masce, na které stále zůstávala vidět docela čerstvá krev, se nevesele usmál, „neměla to v životě zrovna lehké. Musela do ANBU, protože její bratr zdědit tolik talentu a ona by ho mohla pobuřovat proti hlavní rodině. A teď zemřela, protože jsme potřebovali z její kamarádky udělat pořádnou ANBU.“
„To se tak v tomto světě stává. Když člověk není opravdu silný, ne vždy si může vybrat svoji vlastní cestu.“
„To nakonec nemůže nikdo.“
„Možná.“