Nesplnitelná prosba

,,Ne." Dramaticky se odmlčel a usrkl kávy.
,,Proč?" Vyjekla dívka naštvaně. V záchvatu adrenalinu se okamžitě postavila na nohy a opřela se rukama o stůl. Zírala mu do očí a snažila se z nich vyčíst cokoliv, co by nasvědčovalo obyčejnému vtipkování.
,,Sakuro," Povzdechl si černovlasáč a uhnul pohledem. Položil hrnek na stůl a zamíchal v něm lžičkou. Teprve po té odmlce pokračoval: ,,Nemyslím, že je to dobrej nápad."
,,Ale proč?" Sakura se rozmáchla rukama a pak je okamžitě vrátila na stůl. Z očí ji vyšlehlo pár blesků.
,,Protože tam nepůjdu." Vysvětlil Uchiha. Dívka se zamračila: ,,Máme to, chápeš? Máme důkaz! Můžeš se vrátit."
,,Ty víš, že to neudělám." Konstatoval Itachi a opět se napil. Tentokrát o něco víc, celá tahle situace jej nemálo vyváděla z míry.
,,Jak chceš. V tom případě se asi přestěhuju." Odpověděla růžovovláska a otočila se na podpatku. Podívala se ven. Byla stále tma, ale pomalu vycházelo Slunce. Už musela jít.
,,Kam? Stejně většinu nocí trávíš tady." Itachi ji pozoroval a mračil se. Její myšlení naprosto odporovalo logice.
,,Právě proto se nestíhám soustředit na trénink a mise. Právě proto budu potřebovat někoho, kdo se mnou utáhne nájem. Myslím, že Narutovi moje přítomnost vadit nebude." Od té doby co odešla od stolu už se na něj nepodívala a ani teď to neměla v plánu. Vzala si plášť, přehodila si ho přes ramena a otevřela dveře. Chtěla je zabouchnout a dala do toho veškerou sílu. Dřevo se nešťastně sesypalo na zem.

Naštvaně šla lesem a tiše si něco mumlala. Byla natolik vytočená, že se ji ani nechtělo běžet. Věděla, že zachvilku bude den a oni si všimnou, že byla večer pryč. Jenomže bylo ji to jedno. Nezajímalo ji to. Měla plnou hlavu staršího z Uchihovských bratrů a nic jiného nevnímala. Veškeré další myšlenky odsunula na druhou kolej.
,,Sakuro!" Itachimu trvalo dlouho se donutit ji doběhnout. Věděl, že tak projeví svou slabost. Přesto teď stál u ní a držel ji za loket, aby ji zastavil. Zasoptila a podívala se na něj. Z očí ji opět vyšlehlo několik blesků, ale přestalo to, když viděla jeho prázdný výraz. Vypadal jako dítě, kterému byla nedobrovolně rozbita bábovička.
,,Víš, že mi vadí, když se stýkáš s dalšími muži. Nevyužívej toho." Zabořil pohled do země. Takové přiznání nečekala ani růžovovlasá. Trochu zjihla a pohladila ho po šíji.
,,Musím to udělat. To víš." Přeze všechnu něhu stále trvala na svém. Vytočilo ho to: ,,Fajn." Umanul si, že to předtím bylo naposledy, kdy přiznal, že je žárlivý. A teď byl zase umanutý, jako ona. Zamračil se a poraženě si začal masírovat spánky. Ještě nikdy za celý život nedával tolik emocí najevo. Ničilo ho to, ale hlavně překvapovalo. Sám sebe se ptal, co se děje. A i když znal odpověď, stále nebyl ochotný si to přiznat.
Chvilku počkala a pak se znovu otočila. Itachi rozmáchl rukama: ,,Tak ty toho prostě nenecháš." Konstatoval.
,,To teda nenechám." Přitakala a šla dál. Následoval ji: ,,Víš, co po mně vlastně chceš, Sakuro?" Zastavila, ale neotočila se. Itachi pokračoval: ,,Je jedno, že jsem k tomu byl donucenej. Teď už to nezastavíme. Tady jde o mír. O dobro Listové."
,,Ne, tady jde o nás Itachi! O nás dva." Otočila se. V očích ji zazářilo několik kapek slané vody. Povzdechl si, přišel blíže k ní a jedním tahem utřel slzy.
,,Už na začátku jsme věděli, že to co děláme není dobrý. Věděli jsme, že se nikdy nebudeme moct posunout dál. Já jsem zločinec." Konějšil ji pravdou Itachi.
,,Já vím." Přitakala, ale stále v ní zbyly kousky odporu.
,,Tak proč tak najednou?" Zeptal se zvědavě. Teď už si byl naprosto jistý, že se chová jinak než obvykle.
,,Asi jsem prostě zapomněla na to, že to nejde. Promiň." Lehce se usmála.
,,Jenom mi už prosímtě nevyhrožuj tím, že se nastěhuješ k Narutovi. Zbláznil bych se." Varoval ji Itachi ještě a pak mrknul na oblohu. Už byl témeř den, měli málo času.
Sakura přikývla, zlehka ho políbila na rty, zamávala a dívala se, jak mizí mezi stromy. Měl pravdu. Jejich láska bylo doopravdy zakázaná. Ale ona ho i přesto milovala. A on miloval ji.