Červená řeka, díl 01

Byla chladná noc. Na hustý les dopadalo jen světlo měsíce, který byl právě v úplňku. Hluboko v něm jste však mohli zahlédnout drobné světlo. Mladá dívka seděla co nejblíže ohně, aby se aspoň trošku zahřála. Zachumlaná do svého bílého pláště s oranžovými pruhy, dívala se svýma zelenýma očima na oblohu. Pozorovala měsíc obklopený spoustou hvězd. Přemýšlela nad minulostí. Dlouze si zívla a lehla si do bezpečné vzdálenosti od ohně. Po malé chvíli usnula.

Další den ráno, kdy ohniště ještě doutnalo, vzala si dívka pár věcí, co s sebou měla, a vydala se dál svou cestou.

Byl krásný teplý den, že by byl hřích, kdyby byl někdo zalezlý doma. Dívka vyšplhala na kopec, kde byl nádherný výhled na vesnici skrytou v Listí.
„Tak jsem konečně tady,“ řekla si pro sebe. Po dlouhé cestě však byla unavená. Lehla si do stínu vysokého stromu, pod kterým pozorovala mraky. Ovšem netrvalo dlouho a usnula.

Vzbudila se, když zaslechla ránu. Rychlým pohybem vstala a rozhlédla se. Za chvíli byla slyšet další. Vydala se tedy za zvukem, který byl nedaleko od Konohy v lese, z kterého vyšla. Když se přiblížila, zahlédla mýtinu. Šla blíž, když v tom se ozvala další rána. Na mýtině se objevil oblak prachu, takže nebylo pochyb o tom, že zvuky přicházejí odsud. Schovala se za nejbližší strom a čekala, co se bude dít dál. K jejímu překvapení zahlédla psa, jak vyběhl z oblaku.
Pes přece nemůže udělat takový rámus, pomyslela si. Potom se z oblaku vyřítil i hnědovlasý kluk, který byl zřejmě majitel. Všimla si, že na čele má uvázanou čelenku Konohy.
Tak jo, už je čas, řekla si v duchu a vydala se do Listové.

Prošla hlavní branou, větší, než se zdála z dálky. Chvilku se rozhlížela a pak se vydala nejkratší cestou k sídlu Hokageho.
Tohle musí být spokojená vesnice, pomyslela si, když se dívala na šťastné tváře občanů. Najednou se před ní objevila velká budova. Bylo to Hokageho sídlo. Neohroženě vstoupila dovnitř, vyšla schody a zaklepala na dveře.
„Dále!“ ozval se ženský hlas.
„Dobrý den, Hokage-sama,“ pozdravila neznámá dívka.
Tsunade se na ni překvapeně podívala. „Kde jsi se tu vzala?“ otázala se.
„Přišla jsem k vám s prosbou,“ sdělila rudovlasá dívka.
„Tak povídej,“ usmála se Tsunade.
Dívka se uklonila. „Prosím, udělejte ze mě ninju!“ vychrlila na ni, „ptala jsem se na tu samou otázku už v tolika skrytých vesnicích, ale nikde mě nechtěli. Prosím vás, Hokage-sama! Jste má poslední naděje!“
Tsunade na ni koukala jako na zjevení, potom se jí však na tváři objevil milý úsměv.
„Tak dobře,“ svolila a podala jí nějaké papíry. „Do večera mi přines veškeré informace, které můžeš poskytnout, sepsané na papíře. Podle nich ti přidělím trenéra.“
Dívce se nahrnuly do očí slzy z radosti. Nemohla uvěřit, že někdo konečně vyhověl její žádosti.
„Děkuji vám mnohokrát!“
„A jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se blondýna.
„Oh… Jmenuji se Rin Ookami.“
Když Rin vycházela, ještě jednou poděkovala a zavřela dveře.
Zvláštní to děvče, jsem zvědavá, co všechno se o ní dozvím, až to sepíše, pomyslela si Tsunade a vrátila se, i když nerada, do své obvyklé práce.
Rin vyšla ven a zadívala se na oblohu. Pořád ještě nemohla uvěřit, že se konečně stane ninjou. I když je jí už 16. Avšak řídila se heslem, že nikdy není pozdě.

Protože v Konoze pro ni bylo příliš hlučno, vydala se někam do lesa. Po patnácti minutách došla k mělké řece. Odložila plášť a sedla pod strom do stínu. Vytáhla tužku s papíry od Tsunade a přelétla je pohledem. Byly tam napsané jednotlivé odrážky. S radostí je začala vyplňovat.

Když měla hotovo, strčila listy zase zpátky do batohu. Stoupla si a rozhlédla se kolem. Nikde nikoho neviděla. Proto sundala oblečení a ponořila se do vody.
Bylo pro ni velice příjemné a osvěžující znovu se vykoupat, i když byla trochu nervózní z pomyšlení, že někdo přijde, protože byla celkem blízko vesnice. Vtom zaslechla, jak se někdo blížil k řece.

Obrázek: http://moje-naruto-vytvory.blog.cz/1201/rin-ookami