Jak se zabavit?! 03

„Sensei, na kolika áčkových misí jste byla?“ Vytrhl mě ze soustředění Daisuke.
Podrbala jsem se na hlavě. „Já je nepočítám.“ Pokrčila jsem rameny.
„To už jich bylo tolik?“ Zeptal se s neskrývaným zájmem.
„Co bys řekl, když je jedna z nejlepších mladých jouinů ve vesnici?“ Ušklíbla se blondýnka a zakousla se do masa.
Tohle bylo frustrující. Začínala jsem uvažovat, zda to byla moudrá volba. To docela brzo, co?

Večeře s nima byla docela unavující. Z Tayi se vyklubala zahořklá feministka, což je podivné v takovém věku. Z Reie jsem nedostala ani slovo a Daisuke se akorát oháněl tím, jak všechny překoná a stane se vrchním velitelem ANBU. Ale, kolik dětí touží zrovna po tomhle? Neřeknu, kdyby chtěl být hokage, ale vrchní velitel ANBU? Co se v minulosti třináctiletých dětí mohlo stát, že jsou takovéhle?

„Tayo, přoč seš tak hnusná?“ Optal se Daisuke, když do sebe ládoval další porci. Předtím ho blondýnka očastovala uštěpačnou poznámkou.
„A proč ne?“ Líně nadzvedla obočí a její hlas byl stále útočný.
„Protože je to otravné.“ Prohodil Rei opírajíce si hlavu o ruku.
„To,“ otočila se na něj Taya, „mě ale vůbec nezajímá.“
Zamračila jsem se, jako každou chvíli. Měla jsem za to, že jí to zajímalo, ale říct to samozřejmě nechtěla. Touhle odpovědí by některé lidi odpálkovala, tyhle dva ale těžko.
„To by ale mělo,“ ušklíbl se Rei, „jsme tým.“
Rei mě naopak překvapil. Sice byl studený jak psí čumák, ale zjevně věděl o co jde. Aspoň něco když už nic.
„Cože ses najednou rozhodl promluvit?“ Zašklebil se na něj Daisuke.
„Protože má pravdu.“ Zabodla jsem pohled do Reie.

V jeho očích jsem postřehla záblesk překvapení, pak jen lehce přikývl. Předtím jsem ho neodhadla nejlépe, neměl potřebu se vychloubat tím, že jsem mu dala za pravdu.
„Hej, sensei,“ otočil se na mě Daisuke, „ proč jste se nepřidala k ANBU?“
Překvapeně jsem zamrkala. Jak mohl vědět, že mi to nabídli?
„Jak to víš?“ Zeptala jsem se ho možná víc důrazněji než jsem plánovala.
Zazubil se a pokrčil rameny. Tajnůstkář jeden.
Povzdychla jsem si. „Okolnosti mi to nedovolili. I když by to bylo pro vesnici, kdo by chtěl ztratit sám sebe?“

„Ztratit sám sebe?“ Zopakoval Rei.
Taya se ušklíbla. „Svojí osobnost.“
„Já přece vím, jak to myslela.“ Otočil se na ní.
„Tak proč ses ptal?“
Přejela jsem oba dva varovným pohledem, Taya odvrátila hlavu a Rei se ušklíbl.
„Sensei, to se vždy musíte zbavit toho, kým jste? Nešlo by jenom dokonalé sebeovládání?“ Zeptal se Daisuke, jeho hlas byl najednou jiný. Vážný a možná i posmutnělý.
„Řekla bych, že ano.“ Zauvažovala jsem nad tím, zda se ptá proto, že se chce stát vrchním velitelem, nebo je zatím něco jiného. Ale zeptat se dnes, když se v podstatě vidíme poprvé, jsem nepovažovala za šťastný nápad.
Taya sebou trhla. „Já,“ začala rozpačitě, „už musím jít.“ S tím vystřelila z restaurace na ulici.

„No,“ poznamenala jsem tiše, „umí alespoň rychle běhat.“
Daisuke se uchichtl.
Otočila jsem se na něj. „Moc se nesměj,“ konstatovala jsem suše, „tys ještě nepředvedl nic užitečného.“ Možná jsem to přehnala, stáhl se do sebe a mlčky dojedl.
„To nikdo z vás dvou nemá už bejt doma?“ Založila jsem si ruce na prsou a přeměřila jsem si je pohledem.
Rei odvrátil hlavu a dělal, že sleduje vedlejší stůl. No a Daisuke se věnoval svému jídlu. Povzdychla jsem si. To jsem tomu zase dala. Nechtěla jsem po nich odpovědi proč a jak. Bylo by to ode mě odporné. Každý má své soukromí a mě do toho jejich nic nebylo.

„V kolik že máme být na cvičišti?“ Přerušil napjaté ticho černovlasý Daisuke.
„V deset.“ Odvětila jsem. Nepřipadal mi jako zapomětlivec. Jeho naprosto klidné oči ve mě vyvolaly spíš pocit, že to řekl aby přerušil tíživé ticho.
Usmál se. „Takže nás někam pozvete na oběd?“
„S tím nepočítej,“ oplatila jsem mu úsměv, „platit bude ten, kdo to zvorá.“
„Ještě že to mi nehrozí.“ Oddychl si.
„Seš si tím jistý?“ Uchechtla jsem se.
„Vy o mě pochybujete, sensei?“ Nadzvedl obočí a přeměřil si mě pohledem, který říkal, jak by kdo mohl pochybovat o takové samozřejmosti.

Mrkla jsem na Reie, mlčky sledoval naši diskuzi. Připadala jsem si blbě, když tu tak tiše a nečinně seděl.
Povzdychla jsem si. „Pochybuji o spoustě věcí, Daisuke,“ odmlčela jsem se, „taky už potřebuju jít. Mám ještě nějakou práci.“
S tím jsem došla zaplatit. Otočila jsem se a věnovala jsem jim úsměv. Na jednu stranu jsem se chtěla probudit a zjistit, že tohle byl jen zlý sen, ale na druhou. Chtěla jsem všem třem pomoct, připadali mi jak zatoulaná štěňata.

Zatímco jsem seděla u stolu a dopřávala jsem si snídani po dlouhé sprše, uvažovala jsem nad tím, co vlastně s nima dneska vůbec budu dělat. Neměla jsem představu jak začít, natož jak něco naučit jenom tři obyčejný děti. Dobře, po včerejší večeři vím, že nejsou tak zcela obyčejní. Ale to nebyla odpověď na mojí otázku. Sakra!

Nenapadlo mě zhola nic. To, co na nás aplikoval sensei, jsem je nechtěla nechat okusit. A dál jsem znala jenom způsob svého bratrance aneb ať žijou rolničky. Ušklíbla jsem se, celej Kakashi. Rolničky jsem praktikovat taky nechtěla. Nechala jsem tohohle přemýšlení. Prostě přijdu uvidím a zaimprovizuju, kdybych vůbec nic nevěděla, tak je třeba pošlu se schovat. Vždyť je to jedno.
Podívala jsem se na hodiny, půl deváté. Tolik času jsem ještě měla. Až na to, že jsem musela skočit zkontrolovat rodiče. Zjistit jak velkou mají po včerejšku kocovinu. Fakt záživná činnost. Použité nádobí jsem nechala ve dřezu a vydala jsem se za rodičema, kteří nejspíš budou trpět neskutečným bolehlavem.

Bez klepání jsem vešla dovnitř a rovnou do kuchyně. U stolu seděla mamka, hlavu měla opřenou o ruku a oči měla zavřené.
„Dobré ráno.“ Řekla jsem tiše.
„Proč tolik řveš?“ Zeptala se podrážděně.
„Jo, taky tě ráda vidím,“ pokračovala jsem v klidu dál, „mám ti skočit něco nakoupit?“
„Rýži a maso.“ Věděla jsem, že to je jediné co řekne.
Povzdychla jsem si a a zamířila jsem do nejbližšího obchodu.

Když jsem se vrátila, stále ležela na stole. Tašku s nákupem jsem položila před ní.
„Táta ještě spí?“ Posadila jsem se na židli.
„Jak jinak.“ Zahučela.
„Možná byste mohli přestat léčit žal chlastem. Pak je z toho jenom kocovina a smutek zůstane.“ Poznamenala jsem věčně.
„Co ty o tom víš?!“ Křikla na mě, „za svojí starší sestru vůbec netruchlíš!“
„Je mrtvá už tři roky, mami,“ snažila jsem se na ní nerozkřičet, „můžeš truchlit, modlit se jak chceš, ale zpátky se nevrátí.“
„Alespoň uctím její památku!“

Neudržela jsem se. „Tím že její narozeniny a den úmrtí propiješ?! Myslíš, že by tohle Nyoko chtěla?“ Ztišila jsem hlas. „Pak si jí vůbec neznala.“
„Jak se opovažuješ!?! Já, že jsem neznala svojí Nyoko?!“
Kousla jsem se do rtu a přinutila jsem se k mlčení.
„Pořád se smála a milovala květiny,“ mumlala a už byla ve svém vlastním světě, „má sladká Nyoko. Chtěla tak moc pomáhat vesnici a lidem, že se stala shinobi. Ale její dobrota jí nakonec zabila.“ Rozbrečela se a mě si vůbec nevšímala.

Povzdychla jsem si. Bujnou fantazii měla mamka dost velkou. Nyoko sice byla samej úsměv, ale rozhodně nebyl sladký a nevinný. Vyzývavý, posměšný a zlověstný. Rozhodně nebyla neviňátko jak to líčila matka. Nechtěla jsem jí tyhle iluze brát. Jen ať si o ní myslí to nejlepší, mojí drahé sestřičce to stejně vadit nebude. Je fakt, že ať už byla jákákoliv, byla moje sestra. Chyběla mi, ale věděla jsem, že jí nic nevrátí.
Zaslechla jsem kroky. Táta vešel do kuchyně a držel se za hlavu. Rudé vlasy, které jsem po něm zdědila měl už protkané stříbrem. Díky tomu jsem si uvědomila, jak je čas neúprosný.
„Stalo se něco?“ Zeptal se.
„Ne, tati, jen je mamka zas v jinym světě,“ odmlčela jsem se, „já už musím jít, mám své povinnosti,“ došla jsem k němu, „dej na ní pozor.“ S tím jsem odešla ze svého rodného domu.