Jak se zabavit?! 05

Taya opět odešla jako první a pak jsem zmizela i já. Navzdory tomu, že jsme se hezky nasmáli, stále mě trápil Daisuke. Ano, každý z těch tří měl zjevně bolestivou minulost, ale u Daisukeho to bylo i něco jiného. Povzdychla jsem si a přehodila jsem si cop opět přes rameno. Tupě jsem zírala před sebe a uvažovala jsem nad tou podivnou trojcí. Do mého zorného úhlu se ale dostal někdo, koho jsem opravdu potkat nechtěla. Směrem ke mě šel Toshiro ruku v ruce se svojí vyvolenou. Zlostně jsem zavrčela, copak je ta vesnice tak malá, že je musím potkat dvakrát za den? Můj bývalý týmový partner se křenil jako měsíček na hnůj, zvedl jejich propletné ruce a políbil jí ruku. Super, tohodle mě opravdu mohli ušetřit. Skočila jsem do první odbočující uličky, kterou jsem viděla a schovala jsem se ve stínu budovy. Nepotřebovala jsem, aby mi jí začal dychtivě představovat, pak by se mě zeptal, zda bych se k nim nepřipojila a já bych musela přežít tu děsivou nasládou atmosféru. Děkuji nechci.

Pokračovala jsem uličkou v tichu dál. Snažila jsem se srovnat s bolestí, přestat jí řešit, protože si tím nepomůžu. Povzdychla jsem si. Jedny ze dveří se otevřely.
„Neflákej se tak!“ Zaslechla jsem křičet mužský hlas.
„Nojo, vždyť už jdu!“ Zakřičel povědomý hlas. „Aby ses taky nezbláznil.“ zamumlala už tiše Taya a zabouchla za sebou dveře.
Jakmile mě spatřila, zarazila se. Byla jsem na tom podobně. Takže problémy s rodinou?
„Sensei?“Zeptala se a já netušila proč a na co.
„Ano?“
„Že to nikomu neřeknete?“ V očích jsem viděla strach ale i prosbu.
„Proč bych to někomu měla říkat? Je to tvoje soukromí, Tayo.“ Pousmála jsem se.
Plaše se usmála. „Děkuji.“
„Nic mi do toho není, ale to byl tvůj táta?“ Zeptala jsem se a kývla jsem hlavou ke dveřím.
„Ne.“
Přemohla jsem zvědavost. „Tak se zatím měj.“ Usmála jsem se na ní a pokračovala jsem v cestě.
„Je to můj otčím. Rodiče,“ její tón byl pohrdavý, „se rozvedli.“
Zastavila jsem se a pootočila jsem hlavu. „Je mi to líto, ale to se už v životě stává.“
Bláhově jsem si myslela, že je to vše. Ale když po mých slovech zavrtěla hlavou a ve tváři se jí objevila bolest, to mě donutilo se k ní vrátit.
„Chceš si o tom promluvit?“ Položila jsem jí ruku na rameno.
Po tváři jí stekla slza, přikývla a rozešla se. Tiše jsem jí následovala. Přemýšlela jsem nad tím, co se jí mohlo stát.
„Když mi bylo sedm,“ začala tiše, „táta začal pít. Vracel se v noci úplně na mol a...“ hlas se jí zlomil a ztratil se v dalším vzlyku.
Objala jsem jí okolo ramen. „Jestli nechceš, tak mi to říkat nemusíš.“
Zachvěla se. „Vždycky nás s mamkou zbil,“ popotáhla, „mamka mě bránila, podařilo se mi utéct a pak se vždycky pohádali,“hlavu měla sklopenou a nepřestala se chvět, „rok na to se rozvedli. Tátu jsem už nikdy neviděla,“ odmlčela se, aby popadla dech, „máma má hroznou smůlu na chlapy,“ ušklíbla se, „Masumi byl hodný a pozorný. Dokud si ho nevzala,“ její hlas už překypoval hněvem, „udělal si z nás v podstatě otroky, ale máma se nechce rozvést. Nechce být sama,“ z jejího hlasu zaznívalo obviňování. Ano, proto nechtěla ukázat jakoukoliv slabost, to dávalo smysl.
Pročísla jsem prsty její zlatou hřívu. „Bude líp, Tayo, uvidíš,“ odmlčela jsem se, „a kdyby ne, stále máš svůj tým.“
Přikývla a vedla mě dál rušnou ulicí. Zastavila se až u jednoho z obchodů.
„Děkuji, sensei.“ Usmála se na mě.
Oplatila jsem jí úsměv. „Nemáš za co, Tayo,“ odmlčela jsem se, „jsi silná, tak se zatím drž,“ s tím jsem se rozloučila.

Povzdychla jsem si. Taya měla docela děsivou minulost. Litovala jsem jí, i když jsem věděla, že lítost je na dvě věci. Měla jsem spoustu volného času a netušila jsem, co s ním. Podle posledních zpráv je bratránek opět v nemocnici. Ten jeho sharingan...
Zaklepala jsem na bílé dveře do nemocničního pokoje. Nečekala jsem na odpověď, věděla jsem, že bych se jí taky nemusela dočkat.
Kakashi klasicky seděl na posteli, přes půlku tváře měl masku a četl si Icha Icha. Ten se snad nikdy nezmění, ušklíbla jsem se.
„Miyu, co tě sem přivádí?“ Zeptal se aniž by zvedl zrak od knížky.
„Doslechla jsem se, že zas ležíš v nemocnici,“ posadila jsem se na okení parapet, „po kolikáté to čteš?“
„Já se zase dozvěděl, že máš tým.“ Poznamenal aniž by odpověděl na otázku.
„Už to tak vypadá.“ Připustila jsem.
„Co máš za problém?“ Zeptal se na rovinu.
Povzdychla jsem si, znal mě. „Všichni tři jsou na svůj věk příliš vyspělí a to není normální. Ano v dnešní době se to stává častěji, ale aby všichni měli za sebou tak bolestivou minulosti, aby se z nich stalo tohle?“ zadívala jsem se z okna, za kterým pršelo.
„Válka je na spadnutí, Miyu, to víš,“ odmlčel se, „a tahle doba plodí bolest už v takovém mládí.“
Zamračila jsem se a zarytě jsem mlčela.
„To není všechno.“ Konstatoval.
„Kaito Daisuke,“ začala jsem, „tam to není jenom o bolesti. Kdo by se chtěl dobrovolně stát vrchním velitelem ANBU, když ví, že to obnáší ztratit sám sebe a všechny, na kterých mu záleží?“
Udivilo mě, když zvedl oko od té své knížky. „Kaito, říkáš?“ Poznala jsem ten záblesk poznání.
„Říká ti to něco?“ Otázala jsem se.
Podíval se na mě, pak sklopil zrak opět ke knížce. „Ne.“
Jeho okatá lež mě vytočila k nepříčetnosti, ale věděla jsem, že z něj nic nedostanu.
„Tak si to nech pro sebe!“ Zavrčela jsem vztekle a vykráčela jsem z pokoje a chystala jsem za sebou prásknout dveřma.
„Co rodiče?“
Zarazila jsem se. „Na mol, jako každý rok.“ Nezabouchla jsem za sebou dveře, ale jeho neskutečně průhledné lhaní mě vytočilo do běla.
Sakra! Proč mi to jen neřekl? Co předemnou schovával? Co bych dala za jakéhokoliv nepřítele, abycho ho mohla spálit na popel. Zaúpěla jsem. Kdyby zalhal nějak normálně, brala bych to, ale takhle? Zhluboka jsem se nadechla a pokusila jsem se to hodit za hlavu, měla jsem jiné starosti než řešit neomalenost Kakashiho.

Zastavila jsem se před jedním obchodem. Knihkupectví, super, další způsob jak přijít najiné myšlenky. Navíc už mi čtivo došlo. Vešla jsem dovnitř. Police s romantickými knížkami jsem rovnou přešla. Neměla jsem na ně náladu. Stále mě bolely nevědomé rány od Toshira. Zamířila jsem k těm odbornějším knížkám. Zauvažovala jsem nad tím, v čem bych se mohla přivzdělat. Zaujala mě kuchařka se zajímavým názvem „Jak přelstít pánev“. Vyndala jsem jí z poličky a jen tak jsem jí prolistovala. Vypadalo to zajímavě.
Nakonec jsem si koupila nejenom kuchařku, ale i pár surovin, abych nějaký ten recept hned vyzkoušela.