Uzumaki no monogatari – část 3 – Jmenuji se Uzumaki, Uzumaki jako spirála

Posledních pět bylo pro některé požehnáním a radostí, pro jiné zármutkem a utrpením. Bylo to pět let, od doby, kdy si manželský pár přinesl domů svůj poklad. Poklad, který oni pokládali za ztracený ve válce. A jak rádi se těšili z dítěte, které jim změnilo svět.
„Podívej se Yasuo, jaké je Uzumaki živé dítě,“ říkala Uzumakiho adoptivní máma svému muži.
„To máš pravdu Rino, ale jestli pořádně nenaroste a nenechá si ostříhat vlasy, tak si ho lidé budou plést s dívkou,“ řekl mírně starostlivě jeho adoptivní otec.
Uzumaki nevěděl, že lidé kteří jej vychovávají, nejsou jeho praví rodiče, stejně jako to nevěděl nikdo v jejich vesnici. Ale nikdy mu to nebylo dáno najevo, protože se o něj starali s láskou. Netrpěl, protože ho jeho rodiče milovali. A záleželo vůbec na tom, jestli jsou to jeho biologičtí rodiče nebo ne? Ať už ano nebo ne byli Yasuo a Rina jeho rodiči.
„Zase si poslouchal hloupé kecy opilců v hospodě! Říkali to, protože ti jejich spratci si troufali na našeho Uzumakiho a on je všechny srovnal,“ řekla Rina.
„Nevím, jestli mě má tohle uklidnit. Víš přece, jak se staví k násilí, nakonec by možná bylo lepší, kdyby byl dívka,“ řekl Yasuo.
„Ale jdi ty,“ šťouchla jej jeho žena.
Oba dva se museli pousmát, když si představili jejich syna jako dívku. Jakou měla Rina v tu chvíli touhu obléknout Uzumakiho do dívčích šatů. Nakonec si to však musela rozmyslet, když se její syn vrátil s několika odřeninami na tvářích a zápěstí.
„Uzumaki, ty ses zase pral!“ Zakřičel po něm Yasuo.
„Když oni mi zase říkali, že vypadám jak holka!“ Křikl malý Uzumaki.
„Tak se nech ostříhat Uzumaki a uvidíš, že přestanou,“ řekla mu jeho máma.
„Míš, že nemůžu mami,“ sklopil hlavu Uzumaki
„A proč bys nemohl?“ Řekla jeho máma zvídavým hlasem.
Ne, že by to nevěděla, ale chtěla svému synovi připomenout něco důležitého. Věděla, že to proč si nestříhal vlasy, byla dohoda s jeho nejlepší kamarádkou. V posledních několika týdnech se však Uzumaki snažil dostat mezi partičku místních malých raubířů.
„No, to je kvůli,“ začal Uzumaki.
„Kvůli slibu s Mizuki? S tou se přece, ale už nekamarádíš, tak proč bys měl dodržovat ten hloupý slib?“ Řekla jeho máma.
„Není to žádný hloupý slib!“ Křikl Uzumaki.
V tu chvíli bylo Rině jasné, že vyhrála. Vše to dělala kvůli Mizuki, protože s její mámou byli dobré kamarádky. Navíc Uzumaki a Mizuki jako úplně malé děti trávili hodně času spolu, takže byli více vzdálení od ostatních dětí ve vesnici. A nyní nechtěly děvčata Mizuki mezi sebou. Těžko říct proč.
„Tak, když to není hloupý slib, tak proč se nechceš kamarádit s Mizuki?“ Zeptala se Rina a ošetřovala Uzumakimu rány.
„Protože je holka!“ Řekl Uzumaki.
„Ale to ti minulý týden ještě nevadilo, zlatíčko,“ řekla jeho máma.
Uzumaki se mohl začít stydět, za své hloupé chování.
„Jestli jestli je to jenom kvůli tomu, že ti vadí, co ti říkají ti malí výtržníci, tak si z toho nic nedělej, je to zbytečné a raději se jdi omluvit Mizuki. Co ty na to?“ Řekla Rina.
„Jasně mami, hned jí jdu najít,“ odpověděl vždy energický Uzumaki a rozběhl se hledat svoji kamarádku.
Uzumaki hledal Mizuki, kde to šlo. Začal u ní doma, ale tam nebyla. Prohledal celou vesnici, ale stejně ji nenašel.
„Kde jenom vězíš Mizuki,“ říkal si spíše sám pro sebe.
Nakonec jej napadlo, že Mizuki snad mohla jít do lesa nedaleko vesnice. Sice trošku ztěžka polkl, když se tam vydal, protože se bál. Sám tak daleko ještě nikdy nešel, jenom s Mizuki.
„Musím uznat, že Mizuki má větší odvahu než já,“ řekl si a ustrašeně se rozhlížel kolem sebe.
„UAAA!“ Ozvalo se přímo předním.
Uzumaki byl tak moc vystrašený, že zařval zděšením a dal se okamžitě na útěk, ale ten se mu nezdařil, protože ho TO chytilo za límec. Teď se opravdu klepal strachy. Najednou se TO začalo smát a snad i smíchem brečet.
„Ječel si jak malá holka,“ řekl mu známý hlas.
„Tohle mi už nedělej Mizuki,“ málem brečel Uzumaki.
„Přišel jses omluvit, Uzumaki?“ Zeptala se Mizuki.
Malý Uzumaki jak byl stále ještě vyděšený, tak nebyl schopný odpovědět a proto jenom zběsile přikývl.
„Tak dobře omluva se přijímá,“ řekla Mizuki a usmála se na něj.
„Ale abychom zase byli kamarádi, tak teď půjdeš za mnou. Trochu to tu prozkoumáme,“ řekla Mizuki a dobrodružství jí žhnulo v očích.

„Tak takhle začalo, ehm Malé dobrodružství objevitelky Mizuki a jejího věrného přítele Uzumakiho,“ prohlásila najednou Mizuki.
„Proč bych zrovna já měl být věrný přítel?“ Zeptal se mírně uraženě Uzumaki.
„A nejsi snad?“ Podívala se na něm Mizuki snad zlýma očima.
V tu chvíli bylo Uzumakimu jasné, co by nejspíše následovalo, kdyby dále protestoval.
„Určitě by mi někam utekla a nechala mě tu,“ říkal si raději pro sebe v duchu.
Pořád se prodírali hlouběji a hlouběji do lesa a ani si neuvědomili, že už se setmělo. Poznali to až podle toho, že vůbec nic v té tmě nic neviděli.
„Asi jsme to trochu přehnali, co?“ Řekla Mizuki.
„Rozhodně,“ řekl Uzumaki.
„Tak bychom měli vymyslet jak se odtud alespoň na cestu,“ navrhla Mizuki.
Uzumaki mohl jenom souhlasit. Jak se rozhodli, tak se vydali hledat cestu, která by je navedla zpět k vesnici. Zanedlouho ji našli a vydali se směrem domů.
„To zas bude doma kázání,“ povzdychl si Uzumaki.
Mizuki s ním plně souhlasila a už se netěšila, jak si to doma od rodičů vypije.
„Ale ať už bude výprask jakýkoli, tak to stálo a to,“ řekl Uzumaki.
Mizuki byla ráda, že to říká, protože to znamenalo, že už jsou zase kamarádi. Byla šťastná.
Pomalu se blížili k vesnici a uviděli, že ta celá září.
„Myslíš, že nás šli hledat?“ Zeptal se Uzumaki.
„Rozhodně,“ řekla Mizuki.
Až se dostali na dohled vesnice, ta zjistili, že to není světlo loučí, co v jejich vesnici, tak září. Ne. To jejich vesnice zářila celá. Celá byla v rudých plamenech a všude křik. Uzumaki i Mizuki dostali strach z toho, co se jenom mohlo stát.
„Podívejme se, tady jsou nějaké další holátka,“ ozvalo se za nimi.
Nezbývalo nic jiného než utéct a tak se dali na útěk. Chtěli jít zpět za svými rodiči, ale vesnice byla celá v plamenech, navíc za nimi běžel nejspíše někdo, kdo mohl za zapálení vesnice. Už i v tak relativně nízkém věku si uvědomovali, že to nemůže být nikdo jiný než bandita a kde je jeden, tak tam jsou i další.
Ať se snažili sebevíc, doháněl je a najednou popadl Mizuki. Ta se bránila, ale marně. Banditovo sevření se nepovolilo. Uzumaki sebral všechnu svoji odvahu, kterou měl a dupl vší silou banditovi na nohu. Ten pustil Mizuki. Uzumaki i Mizuki mohli pokračovat v útěku, ale Uzumaki neskončil u dupnutí na nohu. Ne on ještě vrazil banditovi, který byl sklopený. Udeřil ho tak silně, že mu vyrazil několik předních zubů.
„Utíkej Mizuki!“ Křikl po ní Uzumaki a už už jí chtěl následovat.
Jeho útěk však byl zmařen oním banditou, který jenom vyplivl své vybité zuby s krví. Chytil Uzumakiho za nohu hlavou dolů.
Mizuki běžela jako o život a najednou se ohlédla, Uzumaki za ní však nebyl. Nevěděla, co má dělat, ale něco uvnitř jí nutilo utíkat stále dál. Bála se, moc se bála.

Mezitím se zraněný bandita chystal nebohého Uzumakiho zabít za to, že mu způsobil snad až směšné zranění.
„Zabiju tě malý spratku! Kdo si myslíš, že si, když si dal tu ránu!“ Křičel stále bandita.
Možná to bylo díky bolesti, kterou cítil, ale to nebylo tak jisté. Bandita vytáhl delší kudlu, kterou měl u pasu a chystal se Uzumakimu zasadit poslední ránu.
„Hej! Co to děláš?!“ Ozval se za ním hrubý hlas.
„Š-šéfe?“ Otočil se polekaně bandita.
„Co to sak*a děláš s tím děckem, se ptám!“ Zařval po něm.
„Podívejte se sám, šéfe, co mi udělal,“ ukázal bandita na svá zkrvavená ústa.
U jeho šéfa to vyvolalo strašlivý smích, takový smích, že se málem udusil. Bandita schytal další tvrdou ránu od svého šéfa. Takovou ránu, že odletěl několik metrů daleko. Uzumaki samozřejmě spadl na zem, když ho bandita pustil.
„Tady někdo umí ovládat chakru, že? Jak se jmenuješ kluku?!“ Okřikl ho velitel banditů.
„Jsem Uzumaki, Uzumaki jako spirála!“ Zařval Uzumaki.
„Půjdeš s náma,“ řekl velitel banditů.
Chytil Uzumakiho za ruku a táhl ho pryč. V očích zářily peníze, protože takové dítě se bude dát dobře prodat. Uvažoval nad tím, že ho prodá nejspíše někomu, kdo pořádá nelegální zápasy. Říkal si, že s takovou si bude moct na Uzumakiho ještě vsadit. Strašně moc se v duchu smál a následně i nahlas. Malý Uzumaki nemohl tušit, co jej čeká, ale rozhodně to nemělo být nic příjemného.

O několik dní později se Mizuki probudila v nemocnici. Neměla ani ponětí, kde je. Z chodby zaslechla hlasy. Bála se, protože poslední, co si pamatovala, bylo, že utíkala pryč od její rodné vesnice, které byla celá vypálená. Mohli ji snad ti bandité dostat? Tu myšlenku musela okamžitě zavrhnout, protože tady bylo až příliš čisto na nějakou skrýš těch šupáckých banditů.
„To je dost, že ses probrala,“ řekl příjemný ženský hlas.
Mizuki se zprvu lekla, protože nevěděla, kdo to může být. Ale nakonec ji ten hlas nějak uklidňoval. Mizuki se chtěla ještě zeptat na Uzumakiho, ale pak si uvědomila, že se rozdělili. Raději mlčela, protože stále nevěděla, co je ta žena zač.
„Kde? Kde to jsem?“ Zeptala se Mizuki.
„Jsi v nemocnici ve skryté Listové,“ odpověděla žena.
Mizuki věděla, něco málo o skrytých vesnicích. Došlo jí, že zde jsou ninjové. Najednou ji dostala touha něco udělat. Ano věděla, že chce těm banditům vrátit vše, co se stalo jí. Chtěla se jim pomstít.
„Chci být ninja,“ řekla náhle Mizuki.
Onu ženu to překvapilo, ale i ona byla kunoichi, vybrala si to. Mohla jenom doufat, že ta malá dívka nechce udělat nějakou hloupost. A v tu samou chvíli si uvědomila, že vlastně ani neví, jak se dívka jmenuje.
„Jsem Kushina, těší mě,“ představila se Kushina Mizuki.
Mizuki zprvu vypadala mírně překvapeně, ale věděla, co se v takovou chvíli sluší.
„Mizuki, taky mě těší Kushina-san,“ řekla Mizuki.
Kushině se v tu chvíli vrátil kousek jejího štěstí.

„Co s tebou sak*a je, kluku!“ Znovu jej okřikl vůdce banditů.
Bylo to už po několikáté, co mu zmlátil jeho podřízené.
„Ne už toho bylo vážně dost! Nejdeš zkrotit, takže tě budeme muset zabít. Za ty potíže, které jsi mi způsobil, nestojíš!“ Rozhodl velitel banditů.
Mezi jeho muži se roznesl hlasitý jásot, protože každý měl už s tím malým spratkem nějaké potíže. Zlomené prsty, přeražené nosy a vybité zuby, byly na denním pořádku od chvíle, kdy jejich šéf dotáhl tohohle kluka.
„Zavřete ho do klece, než vymyslím nějaký krutý způsob, jak ho zabijem!“ Rozkázal vůdce banditů a ti ho velice rádi poslechli.
A tak Uzumaki skončil v kleci.

Nedaleko od skrýše banditů byla menší jednotka ninjů, kteří dostali za úkol bandity odstranit. Mezi ninji byla i jedna mladá kunoichi, které se ostatní ninjové stranili.
„Vyrážíme Yugito, tak pojď a nezdržuj nás,“ ledabyle jí okřikl velitel mise.
Yugito však byla ponořena ve vlastních myšlenkách, ale ani tak nebyla zcela sama.
„Něco se mi na tom nelíbí,“ řekla jí v mysli její vnitřní společnice Nibi no Nekomata.
„Vždyť to jsou jenom obyčejní bandité. Myslím, že nebudu potřebovat ani tvoji pomoc,“ odpověděla jí Yugito a dále už s ní nekomunikovala.
Yugito se připojila k ostatním ninjům a rychle se přibližovali k úkrytu banditů. Najednou, celá jeskyně, kde se bandité ukrývali, explodovala. Velitel ninjů okamžitě vydal příkaz k zastavení.
„Co to sak*a bylo?“ Ozývalo se mezi ninji.
„Ta chakra! To není možné!“ Zněla poněkud vyděšeně Nekomata.
„Co se děje?“ Zeptala se Yugito.
„Je tam Kyuubi no Youko,“ řekla trochu mimo Nekomata.

Uzumaki skončil zavřený v kleci a bandité se ho už už chystali zabít. Podle všeho, co byl schopný zpracovat, tak jej chtěli utopit v jezírku, které bylo v jejich úkrytu.
Netrvalo dlouho a došli na místo, kde ho chtěli utopit. Bez všech okolků jej hodili i s klecí do jezírka. Uzumaki se snažil zadržet dech, ale nemohl to vydržet dost dlouho, aby přežil než jej zase vytáhnou, pokud jej chtěli vůbec kdy vytáhnout. Začínal ztrácet vědomí, topil se.
A najednou stanul u velkých mříží.
„Kde to jsem?“ Zeptal se.
„Jak nerad bych řekl, že jsi po smrti, takže ještě žiješ, kluku,“ ozvalo se z druhé strany mříží.
„Co to?“ Divil se Uzumaki.
„Ptám se tě rovnou kluku. Chceš žít? Chceš žít, aby ses mohl pomstít těm banditům?“ Zeptal se ho hlas z druhé strany mříží.
„ANO!“ Řekl rozhodně Uzumaki.
„Tak ti půjčím trochu své síly,“ zněl skoro až šťastně hlas z druhé strany mříží.
Najednou se voda v jezírku, kam shodili Uzumakiho i s klecí začala vařit.
„Co to?!“ Lekli se bandité.
Z jezírka vyskočilo něco nevelkého a okamžitě to roztrhalo prvního banditu. A potom dalšího a dalšího. Jejich šéf to viděl a rovněž se lekl, ale hodlal se tomu postavit, protože kdysi býval ninjou, tudíž TO mohl zastavit.
A najednou TO stálo předním a vrčelo TO na něj.
„Co jseš, zač?!“ Zeptal se možná mírně vystrašeně vůdce banditů.
„Jsem Uzumaki, Uzumaki jako spirála,“ zavrčel na něj Uzumaki spíše zvířecím hlasem, než hlasem lidským.
Vůdce banditů se bránil, jak nejlépe mohl a zdálo se, že i chvílemi má navrch, ale stalo se něco, co ani on nečekal. Uzumaki snad až instinktivně vytvořil ve svých prackách kouli divoce rotující chakry, ale ne jeho chakry nýbrž chakry Kyuubi no Youko, která jej obalovala.
Udeřil. A úder byl tak silný, že to způsobilo ohromnou explozi. Ti bandité, kteří přežili jeho předchozí řádění nyní byli smeteni výbuchem stejně jako jejich velitel.
Za nějakou chvíli po výbuchu dorazili dovnitř jeskyně ninjové ze skryté Oblačně v čele s Nii Yugito.
„Jestli je to opravdu Kyuubi, tak nemáme nejmenší šanci,“ řekla Nekomata.
„Kyuubi to být nemůže, protože by se do téhle jeskyně nevešel. Tedy pokud je pravda, že je větší než Hachibi,“ poznamenala Yugito.
„To nikdo neví jistě, kromě Hachibiho, který s ním prohrál,“ řekla Nekomata.
Všichni ninjové s největší opatrností pokračovali vpřed. Prach pomalu začínl usedat a jim se naskytl pohled na cosi malého rudě zářícího.
„Jinchuuriki,“ napadlo v tu chvíli Yugito.
„To není možně, protože Kyuubi se nikdy nenechal chytit!“ Odpověděla jí Nekomata.
„Před pěti lety prý byl Kyuubi spatřen u Listové. Musel tam být, protože Třetí i Čtvrtý Hokage umřeli v boji s ním. A pak prý prostě Kyuubi jednoduše zmizel,“ řekla Yugito.
Yugito se rozhodla, že se pomalu přiblíží k malé rudé záři. Když se dostala poněkud blíže, spatřila, že záře obalující dítě, je plášť démona. V tu chvíli nebylo pochyb, že se jedná o jinchuurikiho.
„Kdo jsi?!“ Zeptal se stále ještě zvířecím hlasem Uzumaki.
„Nii Yugito. A ty?“ Řekla Yugito a stále se přibližovala jinchuurikimu.
„Jsem Uzumaki,“ řekl Uzumaki.
Yugito se k němu mohla začít přibližovat rychleji, protože si všimla, že plášť démona začíná slábnout a vyprchávat. Uzumaki pozbyl vědomí, jak byl vyčerpaný. Yugito jej však naštěstí včas chytla, aby nespadl přímo na zem.