Prázdno 1.část

"Nechoď!" Dívčí křik se nesl lesem. Temná houští zadržovala zděšené volání, které jakoby se snad ani nevydraly z lidského hrdla.
Na mech dopadlo pár slz. "Prosím. Když půjdeš, už se nevrátíš. Já to vím. Viděla jsem to!" Krátké, černé vlasy zakrývaly dívce tvář. Křečovitě zarývala prsty do mechu pod sebou. Nohu měla nepřirozeně zkroucenou a celé její tělo bylo pokryto krvavými šrámy. Nemohla se ani hnout, sotva se držela při vědomí.
Muž stojící nad ní se držel za pravé rameno a přerývaně dýchal. Stejně jako ona byl na mnoha místech zraněn. Sklonil se k ní a políbil ji do vlasů.
"Dávej na sebe pozor." Po hlavě jí steklo pár kapek krve z jeho čela. Narovnal se a s tlumenými bolestným výkřiky se rozeběhl.
V posledním zoufalém pokusu zvedla uslzenou tvář: "Otče!!!"

_ČP_

Nevěděla, jak dlouho už tam leží. Jednu, možná dvě noci. Les se zrovna pomalu probouzel, stejně jako se ona právě probrala z mrákot. Ptáci zpívali a zajíci divočeli, jakoby se nic nestalo.
V dálce zaslechla lidské hlasy. Jen matně. Neměla sílu reagovat, stěží otevřela oči. Už tak slabé vědomí jí obklopovala hustá mlha.
Čísi ruce ji opatrně zvedly ze země. Přesto sykla bolestí.
"Žije. Jeden je tu naživu!"
"Jak je na tom?"
"Zranění celkově jsou jen povrchová, ale dost četná."
"Na noha je nejméně nadvakrát zlomená."
Ty zvuky se ozývaly jakoby zdálky. Poslední co vizuálně zaznamenala byl znak Listové vesnice. Oči se zavřely a dívka se ponořila do hřejivé tmy bezvědomí.