Písečná bouře 18

„Když jsem viděla Temarin dům, tak jsem čekala něco trochu jiného.“ řekla opatrně Suki, když vešla do celkem malého bytu, ve kterém toho ani moc nebylo.
„Temin dům je dědictví po našem otci, o které jsem já nikdy nestál. Temari s Kankurem tam sice původně bydleli, ale Kankurou se chtěl osamostatnit a tak se rozhodl odstěhovat.“ objasnil jí Gaara s úsměvem.
„Rozumím.“ řekla Suki klidným hlasem a rozhlédla se po místnosti.
Před ní se rozléhala celkem malá místnost, a podle gauče a dvou křeslech u celkem nízkého stolku, mohla Suki docela snadno odhadnout, že se jedná o obývací pokoj, i když spojený s kuchyní.
Kuchyňský kout byl skutečně celkem malý, ale podle židle, u něj, se dalo odhadnout, že slouží i jako jídelna. Suki se ještě jednou rozhlédla po místnosti, ale nenašla už téměř nic zajímavého, snad až na celkem troje dveře, z nichž jedny musely vést do koupelny.
„Hádám, že jedny dveře vedou do ložnice, tak co je za těmi dalšími.“ zeptala se zvědavě, aniž by nějak dál komentovala malost bytu.
„Je tam pracovna, ale většinou do ní ani nechodím, osobně upřednostňuju netahat si práci domů.“ zodpověděl Gaara automaticky.
„Ale moc času doma netrávíte co?“ zeptala se Suki, když nakoukla do ložnice.
„Ani ne, ale rozhodně to má své výhody.“ řekl a krátce se zasmál.
„Jaké výhody?“ zeptala se trochu zmateně.
„Jsi nečekaná návštěva, ale já mám uklizeno, takže se nemusím stydět.“ objasnil jí přívětivě.
„Myslím, že máš hlad, tak by jsme se měli najíst, jinak bych byl špatný hostitel.“ řekl Gaara, když Suki mlčela, snad ve sneze změnit téma.
„To ano, ale než se najíme, tak se chci zeptat, kde vlastně budu spát.“
„V ložnici a já na gauči, nebyl bych gentleman, kdyby to bylo naopak, nemyslíš?“ zodpověděl přívětivě.
„Asi ne.“ souhlasila Suki trochu váhavě, ale s úsměvem.
„Takže, chceš jít do restaurace, nebo mám improvizovat?“ zeptal se Gaara a v hlasu mu zazněly mírné obavy.
Suki potěšilo, že konečně je rozhodování i na ní a tak po chvíli řekla: „Nebudu trápit vaše kuchařské dovednosti, pokud ovšem sám nechcete, Kazekage-sama.“
Když Gaara přikývl, položila svoje věci ke dveřím do ložnice a vyrazila ke dveřím.
„Takže můžemu jít.“ řekl s nepatrnou úlevou v hlase a otevřel jí dveře.

„Hej, Kankurou, zjistil jsi už, kde se tady vzal ten Temarin přítel?“ zeptal se Baki, když zahlédl svého studenta nervózně přecházet po chodbě.
„Sláva, že jsi tady, Baki. Nejsem si úplně jistý, jestli je Temari v pohodě. Nejdřív jsem myslel, že Gaaru zabije a tak jsem se za nimi raději vrátil, ale jsou fuč!“ řekl Kankurou trochu v panice.
„Takže za to může Gaara?“ podivil se Baki upřímně.
„Jo, ale proč ti nevadí, že se ztratil Kazekage?“ změnil téma Kankurou a dal tak Bakimu najevo soje priority.
„Gaaru jsem viděl s tou velvyslankyní, takže o něj se nebojím.“ uklidnil ho Baki trochu lhostejně.
„Bojíš se ty vůbec o někoho?“ zeptal se ho jeho bývalý student trochu znaveně.
„Momentálně trochu o Temari, ale myslím, že kdyby potřebovala naši pomoc, řekla by si o ni.“ odpověděl Baki s pokrčením ramen.
Kankurou se netvářil moc nadšeně a jeho tón, když se ptal, nebyl o nic nadšenější: „A co teď budeme dělat my?“
„My?“ ujistil se zmateně Baki, než odpověděl: „Půjdeme domů a počkáme, jestli za námi Temari přijde s tím, že potřebuje pomoc.“
„To myslíš vážně? Je to moje sestra, nemůžu ji nechat jen tak…“
Baki Kankura ale nenechal domluvit: „Milovat ji, může stejně dobře znamenat i nechat ji být, myslím, že teď pro ni nemůžeš udělat víc, než že to necháš na nich, ať si to vyříkají.“
„No jak myslíš.“ řekl nakonec Kankurou rezignovaně.

Asi po půl hodině se Temari vrátila s otázkou: „Jak to myslíš, s tím opuštěním vesnice?“
„Mně by nevadilo, kdybych se měl přestěhovat do Písečné, ale slíbil jsem, že se postarám o dítě svého senseie a budu ho trénovat. Takže bych se potom musel vrátit, až by se z něj stal genin.“ řekl Shikamaru trochu váhavě.
„To by bylo až za dlouho, ne?“ zeptala se Temari trochu zmateně a zase si za ním přisedla.
„Ano a určitě by to nebylo na chvilku, ale potom by jsme se mohli zase vrátit, kdybys chtěla.“ odpověděl trochu nejistě.
„Vážně mě miluješ tak moc, že by ses odstěhoval do pouště?“ zeptala se Temari nejistě a i trochu dojatě.
„Ano, pokud bys pro mě později udělala to samé, tedy alespoň dočasně.“ řekl Shikamaru tím nejvážnějším tónem, jaký u něj kdy zažila.
„Je to celkem narychlo.“ zašeptala Temari.
„Ano, ale do případného stěhování do Listové by bylo daleko takže by sis to mohla rozmyslet…“ řekl Shikamaru váhavě, ne zcela si jistý, kde je vlastně problém.
„O to nejde, nemůžu po tobě chtít, aby ses odstěhoval z Listové, když si ani nejsem jistá, jestli nám to bude klapat.“ vysvětlila Temari unaveně.
„A kdy budeš vědět, jestli mě chceš nebo ne?“ zeptal se Shikamaru a bylo na něm vidět, že je pro něj zničující takhle čekat na odpověď.
„V Kamenné přijdu na jiné myšlenky a pak ti dám vědět.“ odpověděla trochu nejistě Temari a odtáhla se od něj.
„Jsi si jistá, že teď mám odejít?“ Zeptal se Shikamaru a postavil se.
Temari se sama pro sebe usmála a už trochu veselejším hlasem žertovně prohlásila: „Neblázni, v noci se v poušti ztratíš, ty jeden hlupáku!“
I Shikamaru se usmál a zeptal se: „A z tvého bytu mám odejít nebo budeme dělat něco trochu romantičtějšího, než byl tenhle rozhovor?“
Temari se na něj usmála a postavila se, aby ho mohla políbit na rty.
Když se od něj konečně odtrhla, řekla: „Miluju tě, ale nejsem si jistá, jestli po tobě můžu chtít něco takového s čistý svědomím.“
„Ty po mně přece nechceš vůbec nic, to já chci po tobě.“ řekl s povzbudivým úsměvem, který jí připomněl, že je to snad poprvé v životě, co je tak váhavá, nerozhodná a ztracená.
Znovu ho políbila na rty, pevně ho objala a už docela jistým hlasem mu zašeptala: „Dnešek je náš a pokud jde o budoucnost, tak to už brzy zjistím a dám ti vědět, jen na mě budeš muset chvíli počkat.“
„Pokud to bude jenom chvíli, tak nejsem proti.“ řekl s úsměvem a vášnivě ji políbil. Temari mu polibek vrátila a nechala čas pro změnu bezstarostně plynout.