Jen blázen věří na zázraky 06

Cvičiště, zapadlé a daleko od civilizace a od zvědavých čumilů. Ano, vybral dobré místo, to ale nevysvětluje vše.
„Jaktože si věděla, že dnes bude na seznamu Yuri?“ Zeptal se bez okolků a veškerý chlad byl pryč.
Zapomněla jsem na ten malý nepodstatný detail, že tam mohl nějaký ten zvědavý čumil být. Ještě že sem toho moc neřekla, díky němu...

Pokolikáté to je, co mi nejspíš zachránil krk? Vděčnost byla na místě, nechtěla jsem umřít, i když jsem se s tím smířila. A díky němu jsem tu ještě byla, což znamenalo, že i zlost je na správném místě. Jak nehorázně mě to dopalovalo!

„Včera jsem zaslechla část jednoho rozhovoru,“připustila jsem a odvrátila jsem od něj tvář, i když byla schovaná pod maskou vlčice.
Koutkem oka jsem postřehla, že se posadil na zem.
„Povídej,“ vyzval mě.

Chtěla jsem se znovu tázat, zda je to rozkaz, ale něco neznámého mě zadrželo. Byla to podivná tupá bolest. Posadila jsem se a pověděla jsem mu všechno, co se stalo, vynechala jsem samozřejmě mojí menší depresi.
Chystala jsem se vynechat i tu část s natrhlejmašatama, ale rozmyslela jsem si to. Bylo načase, aby šla veškerá vyhýbavost stranou. Nedokázala jsem odhadnout, co si myslí, když měl tvář ukrytou.
„Bylo by nezvyklé, že žiješ, pokud si toho všiml,“ začal podivným hrubým tónem.
„Fajn, moje chyba, můj problém,“ nasadila jsem ležérní tón, „a co skrýváš ty za informace?“

Tiše zavrčel a nastala chvilka ticha.
Natáhl se přes volný prostor mezi námi a sundal mi masku. Nadzvedla jsem obočí, o co přesně mu sakra šlo? Položil jí na zem přede mě a pak si sundal svou.
Byl to nezvyk, zas vidět jeho tvář lovce.
„Yuri,“ začal, „byla má starší sestra.“
V tu chvíli mi spadla čelist. Bylo to hrozné prohlášení a pochopila jsem, proč si sundal masku. Chtěl, abych viděla upřímnost v jeho očích.
Zaplavila mě další vlna bolesti, která ve skutečnosti nebyla moje. Tak tohle je tedy soucit a lítost. Nedokázala jsem si představit, jaké to je, být nucena plánovat vraždu své sestry. Nikdy jsem nepoznala rodinná pouta. Nevěděla jsem, jak silný cit a vztah je mezi sourozenci.

Dokud mi hlavu nenadzvedl za bradu, ani jsem si nevšimla, že jsem sklopila hlavu. Zadívala jsem se mu do smaragdových očí. Bylo v nich překvapení, zvědavost a znovu to něco, z čeho se mi podlamovala kolena, rozehřívalo mi to celé tělo. Předtím jsem to označila za něhu. Jenže kromě jeho, se na mě tak nikdo nikdy nedíval. Něha pro mě byla další neznámá. Vždy jen prázdné slovo, teď už to byl hřejivý pocit. Bála jsem se toho pocitu, ale hlavně sama sebe. Nevhodná impulzivní reakce mě povětšinou mohla stát krk. Tady bych zaplatila jen bolestí, která by nejspíš byla horší než smrt.
Nechal ruku nepohodlně nataženou a dotýkal se mého krku.

„Nebyla robot ani loutka, vzala to stejně jako ty, nikdy neztratila svojí lidskost,“ nepřestával se mi dívat do očí a já jsem se rozklepala. Všechno se ve mě bouřilo.
„Ale nikdy by nezradila vesnici, vždy pro ni dělala maximum a nakonec to tak taky dopadlo. Položila za vesnici a kagehoživot,“vyprávěl a v očích se mu zračila bolest, „chci přijít na to co se tady děje, už nejenom kvůli vesnici, ale kvůli ní,“ odmlčel se, odtáhl ruku a odvrátil pohled, „ale nemůžu po tobě chtít, aby ses do-“
„Jojo,“ přerušila jsem ho, „jenže jsem v tom namočená víc než dost. Mam oprátku okolo krku vzpomínáš?“ Zeptala jsem se a snažila jsem se o mírně otrávený podtón, „a jde tady o vesnici, zaplatila jsem dost vysokou cenu za to, abych jí mohla chránit jak nejlépe dokážu a když si budu hrát na loutku řezníka, tak to ničemu moc nepomůže,“ odmlčela jsem se, „navíc, sensei, zaplatil nejvyšší cenu,“ zašeptala jsem. Ne, teď mě z toho prostě nevyšoupne!
„Promiň,“ jeho ramena poklesla. Jistě cítil vinu, přeci jen byl to on, kdo jím prohnal katanu. Jediným člověkem, který ve mě viděl něco víc než jen dalšího potencionálního vraha.

Uchichtla jsem se, „je to docela absurdita.“
Nadzvedl obočí.
„On ve mě neviděl loutku, ale člověka, stejně jako jeho vrah,“ poznamenala jsem a pousmála jsem se.
Chvilku se tvářil poněkud nejistě. Pobaveně jsem se nad tím ušklíbla. Je fakt, že sensei je sensei, člověk který mě vychoval tak, aby ve mě stále zůstalo něco lidského i přes tu řezničinu. Jenže v tomhle oboru je smrt každodenním chlebem. Možná byl sensei jediným člověkem, kterému na mě záleželo. Ale truchlit nemělo cenu. Nic ho zpátky nevrátí. A mučit Ryuukiho mojí bolestí ze ztráty, byla zbytečná věc.

„To už seš tak smířená se smrtí?“ Zeptal se.
„To máš chuť na filozofickou debatu?“ Nadzvedla jsem obočí.
Pousmál se, „ pokud mi každou chvilku věnuješ úsměv, tak jsem schopnej tu sedět na věčnost.“
„Takže v podstatě bys ze mě udělal vězně,“ konstatovala jsem suše, přestože jsem se klepala, tak jsem dokázala udržet klidný a nenucený tón a jenom lechce cukající koutek úst.
Vězení mi nepřipadalo zrovna to pravé ořechové, ale při myšlence, že jsem jeho vězněm... To už byla jiná. Nechápala jsem sama sebe. Co to do mě tak najednou vjelo?

Tvář mu zdobil pokřivený úsměv, „jaké je tvé pravé jméno?“
Pravé jméno, huh. Nečekaná otázka. Sevřel se mi hrudník, naposled mi tak řekl před lety sensei, když se ze mě stal samostatný řezník.
„Nemusíš-“ řekl po chvíli, zjevně se něco odrazilo v mé tváři.
„Amaya,“ zašeptala jsem tiše a zadívala jsem na masku vlčice, která ležela předemnou. Tolik toho schovala, za účelem přežít a udělat pro vesnici vše.
Teď když byla zase pryč, mi to všechno připadalo jiné. Jako by ze mě všechno spadlo. Jako kdyby se veškerá řezničina držela jenom na masce.

Ze zamyšlení mě vytrhl dotyk, zvedla jsem oči. Setkala jsem se s pohledem smaragdových očí, z kterých jsem se opět rozklepala. Jeho ruka, která mě hladila po tváři mě opravdu znervózňovala.
Kousla jsem se do rtu a odvrátila jsem pohled, stále jsem měla v živé paměti polibek, který mi věnoval. Právě tady na cvičišti. Sakra...
Tohle se mi nelíbilo. Vlastně, to bych lhala. Celá tahle šílenost se mi opravdu velmi zamlouvala. Převážně pocit, že někomu na mě záleží. Že už nejsem sama.

Ale... vždycky přeci budu sama! Tak bylo rozhodnuto, když jsem se přidala k ANBU.
„A co tvé jméno?“ Zeptala jsem se, abych se zbavila nežádoucích myšlenek.
„Skoro žádný rozdíl,“ ušklíbl se, „Ryuu.“
Nikdy jsem netušila, že jméno a přezdívka si mohou být tak podobné. Jenže kdo by to asi tak čekal? Ne nadarmo se říká, když chceš něco schovat nech to všem na očích.

Jak snadno mě jeho pohled rozklepal. A jak mě to i naplnilo panickou hrůzou.
Takhle rozpolcené pocity mě děsily a štvaly zároveň. Jak nehorázně jsem chtěla odsud vypadnout a na všechno zapomenout. Jen aby tohle celé byla jen noční můra. Nebo spíš sen, nad kterým bych pak brečela?
Poněvadž dnešní pocity jsem si chtěla navždy zapamatovat. Navzdory stínu, ve kterém žiji a vraždím, jsem našla světlo. Vtip je v tom, že světlo taky žije ve stínu. Další absurdita, stejná asi jako když je pes alergickej na blechy.
Má tohle celé vůbec hlavu a patu? Mám šanci pochopit samu sebe? Je možné se z toho vymotat?! Jakkoliv?

Neměla jsem daleko k hysterii. Potřebovala jsem si pročistit hlavu, měla jsem jí příliš přeplněnou. Potřebovala bych minimálně bouřku ve své hlavě. Střemhlavý běh a vítr ve vlasech by mi možná pomohl...
Ztuhla jsem, došlo mi, že celou dobu tu nečinně sedím a tupě zírám zatímco Ryuu si teď musí myslet kdovíco.
Znechucená sama sebou jsem si prohrábla rukou vlasy.

„Takže konečně zpátky?“ Optal se klidně s pobaveným podtónem.
Doufala jsem, že jsem nezrudla. Zavrčela jsem na znamení podráženosti.
Vstala jsem a zvedla jsem oči k nebi. Hruď jsem měla těžkou a nevěděla jsem jak dál. Hysterii nahradilo zoufalství. Zavřela jsem oči a podrbala jsem se na čele, měla jsem v hlavě dokonalý chaos a hlavně jsem chodila v začarovaném kruhu. Vždycky se našlo něco pro a něco proti.
„Am,“ ozval se a jeho tón byl zcela jiný.
Pootočila jsem k němu hlavu a nadzvedla jsem obočí.
„Neřeš, neřešitelné,“ přistoupil ke mě blíž.
Nakrčila jsem obočí, jeho výraz byl pro mě neznámý a co víc, roztřásla se mi kolena.
„Ničemu ti nepomůže, když budeš mít plnou hlavu nesmyslů,“ pokračoval klidně a udělal dalších pár kroků ke mě.
Znovu narušil můj osobní prostor. To první, co mi proběhlo hlavou byl samozřejmě polibek. Naplnilo mě to očekáváním. Čeho vlastně? Dovolila jsem si krůček do strany.
„Nijak jsem si nevšiml, že bychom si hráli na kočku a myš,“ uchechtl se.
Zlostně jsem zasyčela a udělala jsem další krok od něj.
Nakonec jsem si za to všechno mohla sama. Zádama sem narazila na kmen stromu a světe div se, uniknout už jsem nemohla. Nervózně jsem se ošívala.
Nadzvedl obočí, „to se mě tak bojíš?“
Ztuhla jsem. Strach, ano, bála jsem se, ale ne jeho. Bála jsem se sama sebe.
Odfrkla jsem se, „kdo by se tě bál?“
Rukou se opíral o kmen stromu, „tak čeho se bojíš, Am?“
Líbilo se mi, jak si pohodlně zkrátil moje jméno. Nicméně, jeho trefná otázka se mi už tak opravdu nelíbila. Kousla jsem se do rtu. Nenapadla mě žádná odpověď.

Přejel mi rukou po tváři. Dech se mi automaticky zrychlil a tep mi vyletěl do nebeských výšin. Sakra, už i vlastní tělo mě podráželo!
Uchichtl se, chvilku čekal než mi vtiskl polibek. Nebyla to ta chvilka překvapení jako minule. Takže zůstat kamenná jak socha, se mi opravdu nepodařilo. A proč vlastně?
Nenáviděla jsem prohry, ale tuhle jsem přijmula, a dalo by se říct, že nakonec i ráda. Poddala jsem se jeho polibku a objala jsem ho okolo krku. Faktem bylo, že mi vyčistil hlavu, v tu chvíli jsem neznala nic jiného.
V jeho náručí jsem se cítila v bezpečí. Odtáhla jsem se. Bezpečí neexistovalo, aspoň ne pro mě. Nepustil mě z objetí. Ve tváři měl zas ten podivný výraz, z kterého doslova šílelo moje svědomí. Zavřela jsem oči a odvrátila jsem od něj tvář.